Máme každý vlastní byt, ale společnou zahrádku. Rodiče manžela Pavla jsou oba v důchodu a stejně tak mí rodiče. S manželem máme malého syna Aleše, kterému budou tři roky. Rozhodla jsem se, že nechci zůstat na rodičovské doma, ale chci chodit alespoň dvakrát až třikrát týdně do práce, což se mi podařilo i díky tomu, že se o syna mohli (a chtěli) starat jak mí rodiče, tak rodiče manžela. Své rodiče znám a mám s nimi dobré vztahy. Vím, že se na ně mohu spolehnout, a pokud se mi něco nelíbí, tak jim to mohu otevřeně říci. Rodiče manžela, zvláště babička, nás před narozením syna ubezpečovali, že nás budou jako rodiče respektovat, a to včetně všech našich rozhodnutí a přání týkajících se syna. Obávala jsem se toho, protože jsem jako malá žila v podobném uspořádání a vztahy mezi mou matkou a dominantní babičkou nejsou právě nejlepší.
Rodinná poradna |
Jarmila, matka mého manžela a tedy babička našeho syna, je velmi společenská, ráda je sama středem společnosti a je rovněž velmi komunikativní, ráda ukazuje, že něco ví, někoho zná atd., rovněž velmi ráda poučuje. Já naopak nemusím až tolik na sebe upozorňovat a nemám potřebu se tak zviditelňovat.
Doma se synem jsem byla do jeho jednoho roku. Pak jsem se postupně vrátila do práce a syn se střídal u mých rodičů nebo u rodičů manžela. Nakonec to dopadlo tak, že u mých rodičů je syn jeden den v týdnu a u rodičů manžela je dva dny v týdnu. Syn se krásně rozpovídal a je poměrně samostatný.
Bohužel stále častěji se střetáváme s tchyní, protože máme zjevně na výchovu syna odlišné názory. Já bych z něj ráda měla samostatného a tolerantního člověka schopného se prosadit a současně respektovat ostatní. Snažím se mu tedy nechávat co nejvíce prostoru, aby si na řešení běžných situací přišel sám, snažím se mu naslouchat a být s ním a pro něj, když to potřebuje, ale nevnucovat se mu. Babička má tendenci jej neustále slovně vést a radit mu, co má a nemá dělat. Současně má tendenci jej neustále objímat, muchlovat, mazlit, aniž by to syn zrovna chtěl. Pokud se Jarmilu pokusím upozornit, že se mi určité její chování nelíbí, resp. byla bych ráda, pokud by se chovala jinak, tak se uráží a odchází.
Situace se vyhrotila, když jsme se jeden den odpoledne vrátili domů. Syn byl unavený a zoufalý, protože věděl, že ho čeká jeho neoblíbená činnost. Za této situace nás přišla uvítat Jarmila, a jak je jejím zvykem, okamžitě si ho chtěla vzít do náručí. Jenže s ohledem na situaci se syn přimknul ke mně a babičku odstrčil. Místo toho, aby babička jeho postoj respektovala nebo se případně pokusila zjistit, proč takto reaguje, tak se ho velmi emotivně zeptala: „Ty mne nemáš rád?“ Nesnáším takové citové vydírání navíc úplně bezmocného a zoufalého človíčka, který babičku zbožňuje. Ohradila jsem se, že ji rád má, což určitě ví. Na to jen se smíchem reagovala, že to přeci ona ví, a tím to pro ni skončilo.
Protože jsem z reakce babičky byla docela rozhozená, probrala jsem to s manželem, který pochopil, co mi nejvíce vadilo. Dohodli jsme se, že to zkusíme s babičkou probrat. Bohužel jsem to nevydržela a hned ráno, když na nás narazila při odchodu z domu, jsem se pokusila s ní situaci z předešlého večera otevřít. Po první větě mne babička utnula s tím, že mi na ni pořád něco vadí, že je podle mne stále ta špatná a že podle mne dělá vše špatně. Vůbec ji nezajímalo, co chci říci, ale sama sebe udělala středem pozornosti, což ostatně činí prakticky pokaždé, když se s ní řeší něco, co jí není úplně příjemné. Neměla jsem zájem, aby v tomto výlevu pokračovala za přítomnosti syna, takže jsem odešla. Ona to zřejmě považovala za vyřízené, ale mne to jen dále stresovalo.
Odpoledne jsme se zase pohádaly proto, že podle jejího názoru jí syna nechci vůbec půjčovat (syn je u ní minimálně dva dny v týdnu a vídají se prakticky každý den); že upřednostňuji svou vlastní matku, se kterou se stýkám častěji než s ní a chodíme spolu do města. Také mi vyčetla, že proti ní štvu syna. Když jsem se pokusila alespoň některý z jejích výpadů vysvětlit, tak mi vmetla do obličeje, že ji to nezajímá, že se mi stejně pořád něco nelíbí. Vygradovalo to tím, že se mne zastal manžel a dozvěděl se, že jsem kráva a on je pěkný hajzl, když se mne zastává. V průběhu hádky nás doprovodila až domů, tj. do našeho bytu, protože když už se rozhodne hádat, tak pro ni není nic překážkou a je schopna se hádat i za přítomnosti Aleše. Hádka pak ještě gradovala.
Manžel a Jarmila nyní celou situaci zdánlivě přešli, ačkoli v manželovi to bublá. Pro mne je to ale dost obtížně řešitelné. Nemám chuť se babičky doprošovat, ani se jí snad omlouvat. Celou situaci nechci jen tak v tichosti přejít, protože mám obavu, že se to bude opakovat a bude to jen horší. Největší strach mám o syna, babička se k němu chová strašně infantilně a neustále jej objímá, líbá, atd. Já považuji tyto projevy „lásky“ za efektní komedii, ale jestli bude na syna používat své vyděračské metody, může jej to ovlivnit. Byla bych ráda, kdyby byl jednou schopen babičku asertivně usměrnit, až jej bude chtít zase vydírat, ale prozatím je ještě malý.
Na druhou stranu potřebujeme hlídání pro syna a v jeho věku bych byla raději, pokud by byl u někoho z rodiny. Dávat syna častěji k mým rodičům není řešení, protože na mé rodiče babička už nyní žárlí a počítá každou hodinu, kdy je syn u mých rodičů. Velmi často se mi stává, že při odjezdu z domu se synem už automaticky vyčítavě předpokládá, že zase jedeme za mými rodiči, ačkoli ona by se přeci o syna dokázala postarat taky.
Tereza
Odpověď odborníka:
Dobrý den Terezo, z Vašeho dotazu mně vystupují dvě otázky:
1) Jak uzavřít s tchyní situaci konfliktu, o kterém píšete? A pak také:
2) Jak se s ní domlouvat na výchově syna?
Protože na obě dvě zde, žel, není prostor, zaměřím se více na otázku druhou – tedy domlouvání výchovy Vašeho syna. Pokud byste potřebovala více i o otázce první, je možné využít kontaktů, které uvádím zde.
Když se potřebujeme s někým domluvit na pravidlech fungování v oblasti, která může být potenciálně konfliktní, je možné se opřít o následující nápady. Vy jste z nich vlastně již první krok realizovali a to:
- Domluvit se s manželem na tom, jak byste rádi, aby se k synovi tchyně chovala a co již necháte zcela na tchyni (v jakých oblastech se tedy může chovat tak, jak sama uzná za vhodné, a v jakých oblastech se má řídit tím, co byste potřebovali a chtěli vy jako rodiče).
- Domluvit se s manželem, kdo u setkání s tchyní bude tak, aby setkání proběhlo v co největší pohodě.
- Když budete plánovat, jak o výchově s tchyní mluvit, můžete si vzpomenout, jestli někdy nějaké domlouvání (nejen o výchově syna) proběhlo dobře a zkusit si odpovědět na to, jak se to podařilo. Co pomohlo tomu, že se domluvit šlo.
- Kromě pojmenování toho, co vnímáte jako problematické oblasti, je užitečné si taky vzpomenout na to, kdy Vám a Vašemu muži přišla výchova tchýně v pořádku – tedy jaké oblasti můžete při domlouvání s tchyní vypíchnout jako fajn.
- Požadavků na výchovu neformulovat mnoho a zkusit i popsat, jak konkrétně by se tedy měla k synovi chovat.
- Domlouvání nechat na dobu, kdy bude mezi vámi a tchyní relativní klid (nebo největší možný klid, pokud je napětí stále přítomné), takže ne hned po konfliktu, či v jeho průběhu. Ideální je, když mají všichni zúčastnění na začátku dobrou či neutrální náladu.
- Při samotném domlouvání s tchyni neříkat, že něco je vždy správně a něco vždy špatně (věty, které začínají obraty jako „Je normální...“, či „Vůbec není normální, že....“). Můžete zdůraznit, že vy jako rodiče si pro syna přejete takové zacházení ze strany jeho babičky.
- Zkusit co nejméně kritizovat, zaměřit se spíše na to, co potřebujete, a pokud to půjde, také na to, kde vnímáte výchovu jako v pořádku.
- A někdy (i když to může vypadat dost podivně a zvláštně) se vyplatí vše sepsat. Ne proto, aby to mělo punc nějaké smlouvy, ale prostě proto, že jsme lidé a často vše nepochytíme či něco zapomeneme.
- Je možné také říci, že respektujete pohled tchyně na výchovu, ale že v základních oblastech výchovy byste rádi, aby se řídila tím, jak jste nastavili výchovu synovi vy, jako rodiče
Napadá mě také, i když Vaší situaci podrobněji neznám, že je pro děti vlastně dobře, pokud se dospělí na všem neshodnou a dítě si tak může zažít různé přístupy ke světu a k situacím v životě. Samozřejmě manipulativní chování prospěšné dětem není a v základních oblastech výchovy (kdy se chodí spát, jaká pravidla má dítě respektovat, co může rozhodovat samo atp.) by měla panovat shoda, aby se děti ve světě cítily jistě a bezpečně. Stejně tak není dobře, pokud by Vašeho syna Jarmila nerespektovala vůbec, a on si nemohl nikdy rozhodnout o tom, kdy se k ní chce přitulit, kdy si s ní chce hrát atp.
Přeju Vám, abyste se měla dobře a aby se konflikty a spory s tchyní brzo a dobře urovnaly.
Honza Kaňák, psychoterapeut centra Modré dveře