Zlatku a jejího syna Dominika jsem poznal asi před rokem, o syna se starala sama více než tři roky. Dominikův táta byl podle všeho dost vztekloun, hodně doma křičel a Zlatku dokonce několikrát uhodil. Nakonec ale odešel za jinou ženskou a Zlatka se starala o Dominika sama. Manžel úplně zmizel z jejich života a syna ani nevídá, ani na něj neplatí alimenty.
Rodinná poradna |
Já jsem si se Zlatkou i s Dominikem docela hezky rozuměl, začal jsem se Zlatkou chodit a před dvěma měsíci jsem se k nim přestěhoval. Hned od začátku jsem věděl a viděl, jak Zlatce na synkovi záleží a udělala by pro něj první poslední.Většinou se ale choval hezky i on k ní. Jenže doma dokáže být pěkně nepříjemný, pokud není po jeho, tak akorát trucuje a brečí, dokud přítelkyně “nevyměkne” a neudělá všechno po jeho. Dělá to třeba, když chce něco nového, chce jít někam s kamarády nebo se dívat na film pozdě večer.
Snažil jsem se několikrát zasáhnout a zkoušel jsem s Dominikem také promluvit - navrhnout mu nějakou alternativu nebo odměnu, pokud matku poslechne. Zabralo to asi dvakrát, ale teď už zase ne. Napadlo mě dát mu pár přes zadek, ale s tím Zlatka nesouhlasila.
Přítelkyně si prostě nemůže pomoct, když ho vidí ubrečeného nebo naštvaného, cítí prý strašný pocit viny. Myslím, že to souvisí s tím, že se mu snaží všechno vynahradit i za chybějícího otce. Trápí jí ale, jak s ní manipuluje a chtěla by to zastavit.
Jak bychom měli postupovat, aby Zlatka získala u syna autoritu? Jak jí v tom můžu pomoct já?
Libor
Odpověď odborníka:
Dobrý den Libore, dobře cítíte, že nekonzistentní výchova a ustupování požadavkům (přehnaným či nevhodným) dítěte není zrovna to pravé. Dítě se pak velmi rychle naučí, že pokud bude více a více na rodiče tlačit, ten nakonec povolí.
Dítě sice v tu chvíli dosáhne svého a je spokojené, ale z dlouhodobého hlediska se pak u něj mohou dostavit různé obtíže - například úzkosti či agresivita. Děti pro svůj zdravý vývoj hranice a řád potřebují. A na rodičích je, aby hranice nastavili a vyžadovali jejich dodržování. Samozřejmě není ani vhodné vyžadovat od potomků slepé stoprocentní poslouchání. Říká se, že hranice mají být tak pevné, aby bylo možné z nich občas ustoupit.
Dominik se musí naučit, že ani u jednoho z vás jeho trucování a pláč nebudou mít účinek. Cesta to není snadná (jak pro dítě, tak pro vychovatele), protože dětský pláč vyvolává samozřejmě spoustu emocí. Buďte v těchto chvílích partnerce oporou, aby vydržela zůstat v klidu a nepolevit.
Můžete zkusit si s přítelkyní popovídat, jak by ona chtěla, aby to vypadalo, ujasnit si, co se v rodině povolovat bude a co ne. Sám máte ovšem asi v rámci vztahu k jejímu synovi a výchově nelehké postavení. Doporučila bych navštívit odborníka zabývajícího se výchovným poradenstvím, který by mohl s vámi jako s rodinou spolupracovat a pomoci vám najít vhodný přístup. Každé dítě je jedinečné a potřebuje něco jiného a také každý rodič je jiný a vyhovuje mu trochu odlišný výchovný styl. Důležité je vhodné sladění osobnosti dítěte a pečovatele. Pokud Zlatka nesouhlasí s fyzickými tresty (které popravdě mohou výrazně narušit vztah dítěte s dospělým), určitě toto její rozhodnutí respektujte. Vše lze zvládnout i bez nich pevným vedením.
Píšete, že si Zlatka asi prožila s otcem Dominika své. Možná by nebylo od věci, aby si našla terapeuta, kde by tyto zážitky mohla zpracovat a vůči synovi se začít chovat bez pocitů viny.
Přeji mnoho zdaru a prožití hezkých společných chvil.
Helena Schejbalová, psycholožka centra Modré dveře