Spolu s manželem vychováváme sedmiletá dvojčata Anetu a Elišku a třináctiletého Vojtu. Nikdo z nás ve své rodině předtím dvojčata neměl, takže pro nás byla pěkným překvapením. Stejně tak pro Vojtu, který už byl docela velký kluk. Na sestřičky se moc těšil a od začátku se o ně velmi zajímal, snažil se mi pomáhat a hodně si s nimi hrál.
Rodinná poradnaTrápí vás obtíže při výchově dětí? Ocitla se vaše rodina v těžké sociální situaci a nevíte, jak z ní ven a kdo vám může pomoci? Dotazy posílejte na ona@idnes.cz s heslem Rodinná poradna. Vaše příběhy budou zpracovány redakcí a zodpovězeny. Je možné je anonymizovat.  |
Dnes spolu holky chodí do třídy, do stejné školy jako Vojta, kam společně také každý den vyráží a Vojta je pak i vodí domů z družiny.
Někdy nás ale s manželem tak trochu děsí ten jejich dvojčátkový svět - už v dětství si vytvořily vlastní jazyk, kterému rozuměly jenom ony dvě. Ve školce si podle učitelek skoro nikdy nehrály s dalšími dětmi, vystačily si samy spolu. Vojta v jejich hrách většinou hraje svou roli, ale svým způsobem také vždycky stojí mimo - je to kluk, je starší a jejich speciální řeči taky nerozumí.
Vždycky jsme se snažili s manželem u dcerek zdůrazňovat spíš jejich individualitu a neoblékali jsme je proto do stejných šatů a nedělali jim stejné účesy. Holky to po mě ale teď vyžadují. Zatím, když jsou u babičky na chatě nebo s námi na prázdninách, jim vyhovím. Ale nevím, jestli to mám povolit i do školy. Vím, že děti dovedou být dost kruté a nechci, aby se dcery ještě víc vyčlenily z kolektivu a kamarádily se jenom samy se sebou. Momentálně se občas baví i s jinými holčičkami, i když jen sporadicky. Přijde mi to ale pro ně zdravé, než se až příliš upínat jedna na druhou.
Mám dcery na jejich přání strojit stejně? A jak můžeme s manželem podpořit jejich individualitu?
Děkuji
Ilona
Odpověď odborníka:
Dobrý den Ilono, z vašeho dotazu mi zaznívá obava, aby se obě děvčata příliš nevyčleňovala a snad i nezaostávala v sociálním vývoji, když budou mít výlučný vztah a nebudou dost komunikovat s ostatními. Konkrétně se ptáte, zda dcerám vyhovět v otázce oblékání, či nikoliv. Také se ptáte, zda do jejich vztahu zasahovat.
Je hezké ve Vašem dotazu číst, že jste se snažili různými způsoby podporovat individualitu vašich dvojčat. Toto téma je u dvojčat vždy důležité a je dobře, že na něj myslíte. Oblékání a účesy jsou dobrými prostředky. Prostřednictvím oblečení a účesů viditelně děti označujete a dáváte tím najevo, že to nejsou dva „klony“ jednoho člověka, ale skutečně lidé dva, každý se svými rozdílnými povahami, schopnostmi, přáními a tak dále. Toto označení je prostředkem komunikace nejen směrem k nim samým, ale také směrem k ostatním lidem, což může být právě u spolužáků podstatné. Z toho důvodu je snad i lepší, aby každá chodila do školy oblečená jinak. Ani v šatníku by neměly mít moc stejného oblečení. Ale pro prázdniny může být stejné oblečení hezkou hrou.
Mgr. Lukáš Legner, psycholog
Děti se Vám pokoušejí snahu o individualizaci kazit. Není to nic divného, protože koalice jim skýtá četné výhody, ze kterých zmíním jednak bezpečí a dále uspokojení potřeby přijetí. Píšete o vlastním jazyku dívek, což je zcela běžné a pěkně to celou záležitost ilustruje. Můžete se připravit také na to, že dvojčata se budou schválně v různých situacích vydávat jedna za druhou, aby se jen tak pobavily, nebo aby získaly různé výhody. Ostatně už se to nejspíš i děje, alespoň z té první části. Je to ve vývoji dvojčat zcela přirozené a nijak to neznamená, že by nebyly samy sebou, ani že by v budoucnu měly mít se svou individualitou problém. Můžete je však přivádět do situací, které rozvoj jejich individuality přirozeně podpoří – třeba na letním táboře je vedoucí pravděpodobně rozdělí do různých skupin, kde budou nasazovat své síly samy za sebe a bez vzájemné podpory. Násilím je dávat na dva rozdílné tábory však asi není potřeba.
Jednou z účinných metod podpory individuality může být i mírně negativní motivace. Odhaduji, že dosud jste dívky k individualitě vedli spíše pozitivními cestami (oblečení, účes, slovní vysvětlení), což jsou z dlouhodobého hlediska velmi dobré strategie. Můžete podpořit třeba nadání jedné dívky pro určitou činnost a druhé pro činnost jinou. Přesto se takovým pokusům mohou aktivně bránit. V krátkodobém horizontu pak mohou pomoci i strategie opačné, či přímo „paradoxní“.
Můžete zkusit dívky trochu popudit tím, že se k nim začnete chovat, jako by mezi nimi nebyl rozdíl vůbec žádný, nebo si můžete všímat situací, kdy se jedna nějak rozhodne a druhá její rozhodnutí kopíruje. Té můžete pak nějakou dobu říkat třeba „papoušek“. Asi ji to nepotěší, ale šance, že chování změní, je docela dobrá. Zkrátka jim tu stejnost nějak znepříjemníte. Ale buďte opatrní a nepřežeňte to – řiďte se svým rodičovským instinktem, ten je beztak ze všeho nejdůležitější. Z toho, jak o problému přemýšlíte je zřejmé, že vám tento instinkt (či „zdravý rozum“) nechybí. Možná vám nakonec pomohou i spolužáci, pokud by si začali dívky plést, což by se při stejném oblečení a účesu stalo asi snadno. Dá se očekávat, že by to dcerám nakonec moc příjemné nebylo, zvlášť v období dospívání.
Určitá nadstandardní sourozenecká spřízněnost a výlučnost však k dvojčatům vždy patřila a patřit bude, a není to špatně. Naproti tomu je docela svízel, když se sourozenci nemohou navzájem snést, což dokáže zamotat hlavu nejednomu rodiči. Tak můžete zkusit i tento pohled na věc. Ale i přesto zasahujte. Patří to k Vaší úloze rodiče.
Přeji hodně zdaru!
Lukáš Legner, psycholog centra Modré dveře
