Ještě před dvěma lety o této nenápadné dívence se psem nikdo nevěděl. Když loni spolu se dvěma kolegyněmi vybojovala zlato v soutěži družstev na mistrovství světa v agility, už se o ní v kuloárech začalo mluvit jako o naději.
Letos svým mnohem starším a zkušenějším soupeřům předvedla, že s ní musí počítat i v soutěži jednotlivců. Se svou pětiletou sheltií Baby stanuly nedávno na stupních nejvyšších a staly se nejrychlejším týmem světa.
Jaké to je být ve čtrnácti letech mistryní světa?
Vlastně mi to došlo, až když jsme ze závodů v norském Hamaru odjížděli. Před vyhlašováním výsledků jsem byla nervóznější než před samotným během. Vůbec jsem nevěděla, jak se mám tvářit, jestli se mám usmívat, nebo být vážná. Kolem mě cvakaly fotoaparáty a zabírala mě místní televize. Vím jenom, že se mě ptali, jestli umím anglicky, a jediné, na co jsem si v tom okamžiku vzpomněla, byla věta: jsem moc šťastná.
Ty jsi byla šťastná, co Baby? Jak to vnímá pes?
Cítila, že vyhrála velký závod. Dostala psí pamlsky a od té doby je doma drzejší.
Tentokrát tě poprvé nedoprovázela maminka. Musela být doma asi hodně nervózní.
Bylo to daleko, takže se mnou jela jen moje trenérka Martina Wasserbauerová a mamka to všechno sledovala na internetu. Myslela si, že to doma bude líp snášet než přímo v hale jako loni. Jenže nakonec přiznala, že to bylo stejné, možná i horší. Hned po příjezdu mi blahopřála celá rodina. Taky jsem to všechno povykládala i kamarádkám. Ve škole to hlásil ředitel ve školním rozhlase a spolužáci mi zatleskali. Blahopřála mi i naše třídní, i když ta pořád moc neví, co to vlastně agility je.
Pokud vím, tak agility je něco podobného jako parkur, jenže místo koní a jezdců závodí psi a jejich páni.
To je pravda. Jenže překážky jsou mnohem menší, a protože jsou psi i více pohybliví, mají zde kromě klasických skokových překážek zařazen i slalom, kladinu, šikmou stěnu, houpačku, skok daleký, proskokový kruh a pevný a látkový tunel. Nejdůležitější ale je, aby byl pes s pánem dokonale sehraný. Na každém závodě totiž postaví rozhodčí dráhu pokaždé jinak, takže pes vůbec neví, co ho čeká. Taky Baby se řídí jenom podle toho, jak jí ukazuji rukou, natáčím se tělem, nebo jak na ni zavolám. Obě přitom obě běžíme sprintem, takže všechno musí být perfektně sehrané. V té rychlosti nesmíme udělat sebemenší chybu. Na mistrovství byla trať hodně náročná. Abychom si ji zapamatovaly, jsme měli jen osm minut. Pak už se běželo naostro.
To jste běžely jen jednou a hned jsi věděla, že jsi první?
Ne. První kolo závodu, kde soutěžilo 65 týmů, jsme běžely už v pátek. Rozhodla jsem se zariskovat, abych získala časový náskok. A vyšlo to. Doběhla jsem jako první. Jenže finálové kolo bylo až poslední den, v neděli. A aby to nebylo jednoduché, na start jsme šli v opačném pořadí. Takže jsem běžela úplně poslední, hned za loňským mistrem světa ze Švýcarska.
To jsi musela být hodně nervózní, ale je vidět, že jsi to nakonec zvládla.
Nervózní jsem byla, ale dospělí to prožívali ještě hůř. Před startem jsem cítila, že i Baby je z toho hluku a spousty lidí kolem hodně neklidná. Tak jsem ji napřed vzala do náručí, abych ji uklidnila. V duchu jsem si znovu promítala, jak poběžím, a přitom jsem se modlila, aby Baby dobře zvládla všechny zóny. To jsou místa, kam pes musí na některých překážkách došlápnout. Vyběhly jsme a pak už jsem věděla, že to bude dobré. Nakonec jsme byly rychlejší o 0,26 sekundy. Když jsme pak s Baby běžely vítězné kolo, všichni diváci nám nadšeně aplaudovali. Sportovně to vzal i loňský vítěz a přišel mi gratulovat.
S ním ses potkala na mistrovství už loni. Ale to jste zvítězily jako družstvo.
Loni ve švýcarské Basileji se mi v závodě jednotlivců nedařilo a udělala jsem chybu. Taky v družstvu jsem byla úplný nováček, a ještě nejmladší. Zpočátku jsem měla hroznou trému, ale moje zkušenější kolegyně mi pomáhaly a radily. V prvním běhu jsme doběhly jako druhé a vypadalo to nadějně. Po druhém běhu už bylo jasné, že na nás nikdo nemá, a společně s Evou Lačňákovou a Olgou Edrovou jsme získaly zlato. Letos byly kolegyně jiné a každá jsme něco zkazila, takže si aspoň nemáme co vyčítat.
Je ti teprve čtrnáct a už jsi v agility nejlepší na světě. Jak ses k tomu vlastně dostala a jak dlouho už závodíš?
Psa jsme měli doma s různými přestávkami vždycky. Jednu dobu jsme ale žádného neměli a já pořád škemrala, ať nějakého koupíme. Mamka nakonec povolila, ale jedině, když se budu o něj starat a ještě s ním něco dělat. Koupila mi Arletu, půlroční štěně border colie a když mi bylo devět, začala jsem s ní trénovat agility. Ze začátku to ještě šlo, ale potom začala být tak rychlá, že jsem jí nestačila. Tak jsme se s mamkou domluvily, že ji bude trénovat ona a potom mi ji předá. Jenže Arča byla tak temperamentní, že bylo jasné, že to nepůjde. Navíc si potom přetrhla šlachu, takže už nikdy závodit nebude. Nakonec jsem dostala dvouměsíční sheltii Baby a od té doby spolu trénujeme.
Tvoje maminka je na tebe docela přísná. Co tvůj volný čas. Pustí tě kromě tréninku taky na nějakou zábavu?
No, je. Teď jsem podle ní polevila ve škole, tak mám zabavený mobil, vypnutý internet a ještě zaracha (zákaz vycházení). Ani na zábavu mě ještě nepustí. Celé léto ale stejně trávím na cvičišti s Baby nebo na závodech. Trénujeme dvakrát týdně tři hodiny. Sem tam vyrazím na noční vyjížďku po Opavě na kolečkových bruslích. V zimě zase s partou vyrážíme na zimák si zabruslit nebo do kina.
Vypadá to, že jsi sportovní typ.
No, určitě nejsem žádná Barbie. Líčím se jen nenápadně a sukni oblíkám, jen když jdeme do divadla. Loni jsem měla ve škole samé jedničky, ale preferuji spíš přestávky. Moc nemusím češtinu, ale jazyky mi docela jdou. Během prázdnin jsem se taky rozhodla, že přestanu být takový ten tichý typ a víc zapadnu do party. Jsem otevřenější, ale určitě jsem kvůli tomu, že jsem mistryně světa, nezpychla. Ještě sice nevím, co bych chtěla dál studovat, ale po prázdninách se chci přihlásit na gymnázium. Rozhodně se budu dál věnovat agility a mým snem je pořídit si štěně border colie, které bych si sama vycvičila na závody.
Taková účast na závodech ale určitě není právě levná záležitost. Jak to rodiče zvládají?
Cestu, jídlo a startovné mi platí rodiče. Když to mamka spočítala, tak to za rok vychází tak na padesát až šedesát tisíc korun. Zatím si sama vydělat na brigádě ještě nemůžu a stejně bych na to neměla čas. Naštěstí nám loni na zahraniční závody přispělo město Opava a letos se to možná také podaří.
Aby tě zařadili do reprezentačního družstva a mohla jsi jet na mistrovství světa, musela jsi mít určitě za sebou nějaké výsledky.
Každý rok musím znovu zvládnout kvalifikační závody. Letos byly naštěstí pouze dva, ale loni jich bylo šest. To bylo časově dost náročné zvládnout. Jinak sezona začíná v březnu a končí v září. To znamená každý víkend na cvičišti mého domovského klubu Katmaj Opava nebo na závodech. Některé závody bývají i během zimy v hale. Kromě toho jezdíme ještě na víkendová soustředění a během prázdnin na celý týden.
Kde všude už jsi vyhrála?
Letos i loni jsem byla mistryní Evropy juniorů v jednotlivcích i v družstvech a mistryní České republiky v družstvech. Kromě toho mám doma spoustu pohárů i z ostatních závodů.
Jakou trofej sis přivezla z Norska?
Tentokrát jsme nedostaly pohár, ale symbolickou překážku zvanou áčko vyrobenou ze dřeva.
Kdybys měla poradit někomu, kdo chce s agility začít, co musí umět a v jakém věku může začít?
Agility je ideální sport, protože ho může dělat každý a v každém věku. Od dětí až po důchodce. Už se pořádají závody i handicapovaných lidí na vozíčku. Důležité je jenom to, aby byl člověk sehraný se svým psem.
| Adéla Králová se narodila 16. ledna 1993, má mladší sestru, chodí do deváté třídy opavské základní školy Edvarda Beneše a příštím rokem chce jít studovat na gymnázium. Agility se aktivně věnuje od devíti let. |
