Na Taxis zatím nemám vhodného koně, říká jezdkyně Sedláčková

Na Velké pardubické se nedávno představila hned v pěti dostizích půvabná mladá žena – jezdkyně Štěpánka Sedláčková. A byla svým mužským soupeřům více než zdatnou rivalkou.

Dostihový sport

je od pradávna mužským hájemstvím, které jen ojediněle naruší přítomnost talentované ženy. Od vítězství nezapomenutelné Laty Brandisové, jíž se povedlo jako dosud jediné ženě vyhrát v roce 1937 Velkou pardubickou, už uplynulo hodně vody.

O tom, že je Štěpánka Sedláčková mimořádnou ženou, se mohli její žokejoví kolegové přesvědčit před dvěma lety, kdy si ve druhé polovině dostihu o Cenu náměstka hejtmana Moravskoslezského kraje po najetí závodního pole k závěrečnému okruhu z vedoucí pozice všimla, že celé pole jezdců jede špatným směrem. Okamžitě své soupeře na jejich chybu křikem upozornila, a ještě celý závod vyhrála. Pokud by toto nanejvýš sportovní gesto neučinila, hrozila by ostatním jezdcům diskvalifikace a trest od dostihové komise.

Dostihový sport a práce kolem koní je věc nesmírně fyzicky náročná, možnost vážného úrazu je takřka všudypřítomná, ale subtilní a sympatická Štěpánka Sedláčková si nic z toho nepřipouští.

Jak jste se k jezdeckému sportu dostala? Měla jste nějaký příklad v rodinném zázemí?
Koně jsou mojí součástí odmalička. Táta stahoval s koňmi dřevo, takže jsem s nimi vyrůstala. Jezdit jsem začala na ponících, potom parkúry, Hubertovy jízdy, neregistrované dostihy. A tak to všechno začalo. Táta mě pak poslal do Chuchle, i když přiznávám, že já jsem chtěla spíše na veterinu. Táta si mě přál vidět na startu hlavního závodu Velké pardubické, ale nedočkal se toho. Před dvěma lety zemřel na rakovinu. Tak snad to jednou splním alespoň sama sobě.

 
Dostihy jsou obecně považovány za mužský svět. Neodrazovala vás v začátcích tato skutečnost?
Ne, já jsem bojovník.
 
Počítají všechna dostihová závodiště vůbec s takovým komfortem, jakým je dámská šatna či dámské záchodky?
Větší závodiště ano. Na těch menších jsme všichni pohromadě, ale nikdo si nestěžuje.
 
Drží se pánové před vámi s hrubšími výrazy trošku zpátky, když zjistí, že jim chlapské uskupení narušil vetřelec něžného pohlaví?
Ne. Myslím, že mě kluci berou mezi sebe jako rovnocenného soupeře, takže nějaké zábrany jdou stranou. Když nás startér odvádí do padoku, tak říká: pánové, jdeme.

Traduje se, že aby kůň uspěl, potřebuje mužskou tvrdost. Co takovému tvrzení říkáte vy?
Někteří koně určitě, ale spousta koní by radši něžnou ručku, ovšem to je věc názoru. Když je kůň dobře připravený, má dobrý průběh dostihu a vše sedne, jak má, tak utíká i se mnou... Když nám štěstí přeje.
 
Co schází jezdkyni Sedláčkové, aby se mohla stát žokejkou Sedláčkovou?
Maličkost (směje se). Dvacet pět vítězství, abych jich měla padesát pro zisk titulu žokej.
 
Žokej Váňa říká, že v jeho těle není snad jediná kost, kterou by neměl někdy zlomenou. Vám se zranění vyhýbají, nebo už vaše tělo zakusilo bolavý rub dostihového sportu?
Mé tělo zkusilo dost bolesti, ale kosti naštěstí drží. Spíše jsem prodělala otřes mozku, nějaké to šití a naraženiny, to se však dá vydržet. Ta chuť vrátit se do sedla vás hojí rychle.
 
Nebojí se o vás vaši blízcí?
To víte, že bojí, ale to je v každém sportu. A už si zvykli. Ale mamka se zásadně nedívá, pokaždé musím volat, jak jsem dopadla.
 
Vaším partnerem je žokej Jaroslav Myška. Už jste někdy závodili ve stejném dostihu? A pokud ano, jaký je to pocit?
Mockrát jsme jeli spolu. Vždycky mi popřeje hodně štěstí a pak už jedeme každý sám na sebe.
 
Letos jste startovala v pěti dostizích Velké pardubické, co jste říkala hlavnímu dostihu?
Velká byla letos hodně dobrý dostih, ale také hodně smutný. Štěstí vám zkrátka musí přát. Já jsem si odjela svých pět dostihů a byla jsem ráda, že to mám hlavně ve zdraví za sebou.
 
Nemrzelo vás, že si taky nemůžete skočit Taxis?
Určitě si přeju Taxis skočit, ale zatím nemám vhodného koně. Snad příště.....

Diskvalifikace vítěze asi není běžný jev. Už jste podobnou situaci někdy zažila?
Abych pravdu řekla, zažila. Ale naštěstí ne z pozice vítěze.
 
Je známo, že koně jsou ke svým úspěchům velice vnímaví. Co myslíte, kdo cítí po vítězném dostihu větší radost – jezdec, či koník?
Já myslím, že oba. Kůň je rád, že to má za sebou, a jezdec, že má další čárku do šampionátu.
 
Je potřeba, abyste si s koněm rozuměla a důvěrně se s ním znala, nebo lze do závodu osedlat jakéhokoli koně třeba i na poslední chvíli?
Pakliže vám ošetřovatel a trenér vše potřebné řeknou, není důvěrná známost podstatná. Ve většině případů to chodí tak, že se jezdec najímá. Když se osvědčíte, tak vám koně nechají i v dalších startech.
 
Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Ráno v šest, někdy v sedm hodin vstanu a jdeme se postarat o koně. To znamená nakrmit, vymístovat (vykydat) a podobně. Za hodinu a půl je hotovo a teprve potom je čas se  nasnídat. A odjezdit tři, někdy i více koní. Zhruba od 13:00 do 17:00 mám volno. Mezi pátou a šestou hodinou nastává krmení. Od středy chodím běhat. Kondici si takto vylepšuji někdy i dvakrát denně. Jinak se věnuji běžným věcem, jako je úklid a podobně. Občas si zajedu do města, ale většinou jsem tak unavená, že raději zůstanu doma.

Dá se říct, kolik dnů v roce jezdíte dostihy?
Sezona je od dubna do konce října a dostihy jsou většinou každou sobotu i neděli. Letos jsem takřka každý víkend jezdila, i když se někdy jedná jen o jeden dostih za jeden den.

Kompenzujete si alespoň občas den plný těžké práce nějakým ženským rituálem? Čím se rozmazlujete?
Nejlépe se odreaguji, když si dělám gelové nehty. To mě baví. Koupila jsem si vše, co je k tomu potřeba, tak vytvářím. Ráda mám sama ze sebe dobrý pocit.
 
Jen sedm žen stálo v historii celého závodu na startu Velké pardubické. Nemáte ambice vykroužit pěknou osmičku? Co k tomu schází?
Ambice mám, něco se rýsuje, ale jsou to léta čekání, než přijde ta pravá chvíle. A ta moje, když vše půjde, jak má, se blíží. Třeba příští rok tu osmičku vykroužím, uvidíme.

Co vás čeká v nejbližší době?
V listopadu se stěhuji s přítelem Myšákem do Libchav, kde chceme začít trénovat sami na sebe. Tak příští rozhovor může být třeba o tom, jestli se nám to povedlo, nebo ne.

Štěpánka Sedláčková se narodila 22.12.1980 ve Dvoře Králové nad Labem. Její rodina žije v Mířejově. Je nejstarší z pěti dětí. Má dva bratry a dvě sestry, z nichž nejmladší je o 20 let mladší než ona. V roce 1998 se vyučila ve Velké Chuchli obor Jezdec a ošetřovatel dostihových koní. Svůj první dostih absolvovala 12.10.1996 v Chuchli na koni jménem Motýlek. První vítězství  ukořistila 3. 5. 1998 na rovině v Chuchli na koni Nivon a na překážkách týden nato, 9. 5. 1998, v Mostě na koni Sansonnet. Od té doby odjela 77 rovinových dostihů, v nichž desetkrát zvítězila, a 224 překážkových dostihů, v nichž pětadvacetkrát obsadila první místo. V současnosti pracuje v Radimovicích na Liberecku ve stájích majitele Halíka. Mezi její záliby patří dva čínští chocholatí psi Oudy a Džesy. Pokud jí zbude chvilka volného času, jako každá žena ráda nakupuje, hlavně oblečení pro sebe i na své psy. Má také ráda kosmetiku a sama si vytváří gelové nehty.