Zaujalo mě, že jste jedináček. Přitom vychováváte čtyři děti. Není to důsledek nějakého sourozeneckého deficitu z dětství?
Určitě jsem neměla v plánu mít čtyři děti, spíš to život tak nějak přivanul. Ale je fakt, že jsem byla jako jedináček pořád sama, a to není pro dítě zrovna veselé, i když máte fajn rodiče. Vždycky jsem toužila po sourozenci. A tak jsem si aspoň později, když to šlo, pořídila domů takovou větší partu.
Dceru Sáru, která je dnes už dospělá, jste si s manželem osvojili. Vedla vás k tomu touha dát domov dítěti z dětského domova, nebo to bylo spíš spontánní rozhodnutí?
Už jako malá jsem chtěla pořád někomu pomáhat. Babička mi říkala, že jsem samaritánka, protože jsem často přemýšlela o dětech, které nemají rodiče. Jaké to pro ně asi je. Takže jsem k tomu asi nějak zrála, a když jsme se potkali s Tomášem, celé se to nějak dopeklo. On totiž rozhodně nebyl proti, za což si ho velmi vážím, a tak jsme do toho šli. V té době už jsem měla dva syny – našemu Štěpánovi byl rok a půl a Luciánovi z mého předešlého vztahu bylo deset let. Ten se na sestřičku moc těšil. Dokonce jí sám smontoval postýlku.
Čtyři děti vyžadují kromě jiného obrovskou dávku trpělivosti. Přišlo i nějaké období, kdy jste si třeba jen pro sebe říkala, že jste si na sebe vzala těžké břemeno?
Tak určitě je vždycky zajímavé pubertální období. To mi asi potvrdí každý rodič, který si tím se svými dětmi prošel. Já beru pubertu jako nemoc, za kterou děti nemůžou, musí se z ní jen dostat. Ony to ostatně nemají jednoduché ani samy se sebou. Přerod dítěte v dospělého je velmi náročný, sama si vybavuji své pocity, které nebyly úplně „happy“.
A s dětmi jsem to absolvovala třikrát, teď už mě to čeká jen s Larou. To je, myslím, takový můj strop. Víckrát už to prožívat nechci. Lucián třeba přestal úplně komunikovat. To prý mívají kluci často. Od jeho třinácti jsem o něm prostě vůbec nic nevěděla, nebyla jsem hodna jakékoliv informace. Páčila jsem z něj každou prkotinu a jen jsem si říkala, že to musíme oba ve zdraví přežít. Ta bezpečnost je asi to jediné, co je potřeba opravdu pohlídat, a důvod, proč mít stále otevřené oči. Aby děti někam „nesklouzly“.
Když jsem třeba zjistila, že Lucián poté, co rodina usne, opouští byt a toulá se bůhvíkde, tak se prostě začalo zamykat a schovával se klíč. To pro mě bylo na hraně bezpečnosti. Také jsem to v pubertě rodičům občas udělala, takže jsem si párkrát v duchu řekla: To máš za to!
Z pražského bytu jste nedávno přesídlili do domku dál od centra. Jak se vám tam žije?
Ano, v létě to budou už tři roky, co jsme se přesunuli do domečku na Bílou Horu. Nedávno jsme koupili nedaleko od nás i byt pro mou maminku, která od té doby nadává, že jsme ji šoupli na venkov, protože to už prý s Prahou nemá nic společného, pravda – konečnou tramvaje máme na dohled. Nicméně právě tramvají jsme v centru za 20 minut a za ten lepší vzduch a víc přírody to tedy rozhodně stálo.
Dům jste z velké části zařizovala sama. Skrývá se ve vás bytová designérka?
Ano, to je moje obrovské hobby, jsem tím úplně posedlá. Odebírám časopisy o bydlení a designu, jedu ve všech aplikacích, jako je Pinterest, a na požádání zařizuji byty kamarádkám. Dokonce i s jednou hospůdkou jsem už pomáhala. Jen jsem zacyklená v takovém tom venkovském Provence stylu, který cpu všem. Byla bych tedy špatná designérka, protože bych se nedokázala přizpůsobit vkusu někoho jiného, ale všechny bych přizpůsobovala svému. Takže pokud se někomu líbí to samé co mně, mileráda pomohu.
Které práce vás v domě se zahradou opravdu těší a co je „za trest“?
Máme maličkou zahrádku a musím říct, že i tak stačí. Na zahradě mě těší všechno, ale nejvíc asi sázení nových květin. Jakmile se v kalendáři objeví 1. březen, vyrážím pro první jarničky, které pak v truhlících už jen vyměním za letničky. Rozkvetlé truhlíky mě vždycky nakopnou, ale to asi každého. Jediné, co mě až tak moc nebaví, je každodenní zalévání, to je trochu pruda, protože v létě je to nutné denně. Kytek mám fakt hodně a občas si říkám, že jsem si naběhla.
S čím vám pomáhá váš manžel, s čím děti a na co vám nesmí nikdo ani sáhnout?
Manžel zahradu úspěšně ignoruje, maximálně poseká trávu na chalupě. A ani co se týká domácnosti, tak po něm nemohu nic chtít. Ale pomáhá jinde, především dětem se věnuje naplno, jezdí s nimi na dovolené, učí je lyžovat a plno dalších věcí. Ale že by třeba vzal do ruky vysavač, to ne. Ale můžu si za to sama, protože jsem to po něm nikdy nechtěla, protože si stejně jako většina žen udělám všechno nejlíp sama.
Ani u dětí jsem v tomhle směru nebyla důsledná. Vždycky jim tak dlouho říkám, co mají udělat, že pak radši jdu a udělám to sama. Vím, je to výchovná chyba, ale mě vyčerpává pořád po někom něco chtít. Ale nedávno jsem si zrovna říkala, že naši osmiletou Laru už zaúkoluji přípravami stolu. My totiž celá rodina poměrně často a rádi večeříme pohromadě a jak je nás víc, tak i to prostírání zabere dost času.
Blíží se léto a vy jste jeden čas plánovali koupi rekreačního domku v Řecku, pak na Sicílii, ale jestli se nepletu, nakonec budete jezdit na dovolené do hor...
My pořád něco plánujeme, ale z domečku u moře prozatím sešlo. A máte pravdu – koupili jsme s maminkou pozemek v Jizerských horách. Je to ve vesnici, kde jsme měli kdysi chalupu a kde jsem jako dítě trávila hodně času. Když se naskytla možnost, uvědomila jsem si, že bych se tam zase docela ráda vrátila. Je to ale zatím jen pozemek, tak uvidíme, kam až to s tím plánováním nové chalupy dotáhnu.
Lucie Benešová a Tomáš Matonoha
Co je pravdy na tom, že na dovolené zásadně nelétáte?
Já nelétám, ale manžel to už překonal a nedávno se dokonce se synem Štěpánem vydali na daleký Mauricius. Mě to ale pořád děsí. Dřív jsme létali hodně, ale pak jsme měli takovou ošklivou zkušenost, kdy došlo až na kyslíkové masky a fakt to vypadalo, že spadneme. Je to už 10 let. Od té doby jsem už sice asi dvakrát do letadla sedla, ale vždycky mi bylo tak strašně zle, že jsem se zařekla, že už to nikdy neudělám.
Po té zkušenosti jsme koupili velké auto a začali radši všude jezdit. I do Řecka. Je to navíc mnohem praktičtější – poberete spoustu věcí tam i zpátky, zastavíte se, kde se vám líbí, a nemusíte se stresovat na letištích. Ale třeba přece jen ještě nějaký ten let někdy risknu, ale určitě bez dětí. Sama to snad dám, s dětmi už asi ne.
Máte radši aktivní, nebo „válecí“ dovolené?
Jak život plyne, dávám čím dál víc přednost poznávacím cestám, nejvíc mě baví prozkoumávat města. Podívali jsme se do Maďarska, Německa, Holandska, Belgie, máme v plánu Švýcarsko a nedávno jsme strávili týden v Paříži. Vyrážím takhle s kamarádkami a je to vždycky na pohodu – posedíme u kafíčka, dáme si víno… Tohle s dětmi moc nejde, i když do Paříže jsem s sebou vzala Laru a mile mě překvapila. Vyšlápla na Eiffelovku, zaujal ji i Louvre, ale pak všechno převálcoval Disneyland.
Váš nejstarší syn Lucián odletěl s přítelkyní do Jižní Koreje. Jak zvládáte dlouhodobé odloučení od dětí?
Odletěli tam na půl roku, protože Luciánova přítelkyně tam měla studovat. Ale kvůli koronaviru se vrátili už po dvou týdnech. Naštěstí to stihli dřív, než výjezdy ze země zcela zakázali.
Lucián je už také zasnoubený. Jaká myslíte, že budete jednou tchyně a babička?
Já myslím, že dobrá. S Luciánovou přítelkyní Anežkou, která je mimochodem skvělá, si rozumíme. Jsou spolu už pět let. A i babička bych byla ráda, děti jsou štěstí. Oni nechtějí rodičovství odkládat na později a já na to mám stejný názor. Když má člověk partnera a oba to tak cítí, pak není na co čekat.
S manželem jste už 16 let a pro bulvár musíte být dost nudným párem – žádný skandál, nevěra ani spekulace… Jaký je váš recept na spokojené manželství?
Asi jsme nudní. A recept na pohodu? Nesmíte nafukovat problémy a brát si věci osobně – ani ve vztahu, ani v přátelství. A někdy je dobré mít blbou paměť, to ne úplně pěkné vytěsnit, zapomenout a nevytahovat. Chlapi mají své nálady, jsou někdy na zabití, ale je dobré nezapomínat na ta pozitiva, která nám do života přinášejí. Navíc rozvést se umí každý, ale zůstat v manželství a čelit problémům, to už je vyšší dívčí.
Je něco, k čemu jste po tolika letech v manželství dospěla?
Dospěla jsem k tomu, že je dobré nemít velká očekávání a nemalovat si vzdušné zámky. Růžové brýle fungují jen omezeně krátkou dobu, pak už vidíte jinak a nejde to donekonečna držet ve fázi zamilování. Ženy by také neměly očekávat, že muže někdy napadne něco samo od sebe. Nenapadne. O všechno si musíte říct. Muži nemají radary na to, co ženy chtějí. Tak nedělejte kolem všeho kino a svá přání říkejte nahlas.
Měla jste tendence manžela v něčem přece jen trochu změnit? Zkusila jste to?
Zkusila. Ale nevyšlo to. Týkalo se to právě toho úklidu. Nakonec jsem zjistila, že se tím trápíme oba. Takže když na něco člověk prostě není, nemá smysl ho do toho mermomocí nutit. To je jako kdyby po mně Tomáš chtěl, abych se najednou začala zajímat o auta.
Prozraďte nám ještě něco na vašeho manžela, kterého všichni známe jako baviče. Je takový i doma, nebo by ho fanoušci nepoznali?
Ne, to není. Nejde bavit vždy na povel a na všech frontách. Někdy má den, kdy je humorný i doma, ale spíš bych řekla, že Tomáš je vážný až velmi introvertní člověk, působí velmi odtažitě, není vůbec sdílný, a kdyby teď přišel, myslím, že byste se divila. Je prostě rád sám nebo se svými přáteli. To já to mám trochu jinak, já lidi vyhledávám.
A teď k vám jako herečce. Diváci vás momentálně vídají v seriálu Slunečná a natáčíte nový seriál Co jste hasiči. Naznačíte, jaký vývoj čeká Rózu ve Slunečné a koho si zahrajete v Hasičích?
U Rózy se schyluje k nějakým pletkám s profesorem, takže mě možná čekají i nějaké milostné scény. Róza mě baví, je taková jadrná – a to je povaha, která se dobře hraje. V připravovaném seriálu Co jste hasiči si zahraji ženu starosty obce. Je to normální, chytrá ženská, která je ale po dvaceti letech manželství trochu ztracená, cítí se nemilovaná, a tak neodolá svodům místního „obšourníka“. Můžete se těšit na víceméně komediální seriál, ale budou tam i smutné momenty.
V jednom rozhovoru jste se svěřila, že dáváte přednost práci v seriálech či filmech před divadlem. To je zvláštní, většina herců tvrdí, že jedničkou je u nich divadlo a seriály vnímají jen jako možnost si dobře a rychle vydělat.
Je fakt, že kolegové mají většinou raději divadlo, ale já to tak vážně nemám. Nebylo mi asi od přírody dáno, abych to takhle cítila, a divadelní řemeslo se mi zase až tak pod kůži nevrylo. Mám spoustu jiných zájmů a opravdu si umím poradit s večerem i jinak než ho strávit na jevišti. Natáčení je pro mě mnohem zábavnější.
Jak to vypadá v rodině dvou herců, když se to sejde a oba se musíte učit nové role?
Já ani nevím, kdy se Tomáš učí nějakou roli. U nás to není tak, že bychom se v jeden moment sešli v jedné místnosti a začali se společně něco šprtat. Já se většinou učím texty mimo domov, třeba mezi natáčením nebo po kavárnách. Doma se spíš věnuji domácnosti nebo dětem a Tomáš má po večerech často koncerty nebo moderuje.
Jak vnímají vaši profesi děti? Chodí rády na premiéry, sledují vás v televizi? Máte podezření, že by se některý z potomků mohl rozhodnout vás profesně následovat, nebo jste je naopak spolehlivě odradili?
Děti na nás do divadla nechodí, vůbec naše profese nevnímají a myslím, že je jim úplně jedno, čím jsme. Jak v tom vyrůstaly, nepřišlo jim to jako nějaká vzácnost. A asi se tomu ani nebude nikdo z nich věnovat. Jenom Lara chodí ráda do divadla na balet, začala navštěvovat muzikálový kroužek, dívá se na Slunečnou a nedávno projevila zájem se podívat na plac při natáčení, tak ji tam někdy vezmu. To bylo ostatně vůbec poprvé, co někdo z potomků takové přání projevil. Jinak je jim všechno fuk, a kdybych přinesla domů deset Českých lvů, asi to nikdo z rodiny ani nezaregistruje.
Čtenářky bude jistě zajímat i to, jak se udržujete ve formě a co pro to musíte dělat?
Musím přiznat, že byly doby, kdy jsem na sebe byla daleko přísnější. Řadu let jsem třeba nekousla do chleba a nedala si pečivo. Dokonce i k opečenému buřtu jsem si udělala radši zdravý salát. Teď jsem se trochu spustila. Poslední dva roky je mi to nějak jedno. Ale dostat pět kilo dolů, byla bych asi spokojenější. Nejspíš potřebuji nějaký správný moment k rozhodnutí, nějaký impulz.
Teď mě tedy štrejchla motivace, když jsem se viděla v televizi ve Slunečné. Televize vám neodpustí ani kilo, tak jsem si říkala, že by to chtělo s těmi problémovými partiemi něco udělat. Taky bych nikdy nedopustila, aby se mi musel přešívat/zvětšovat kostým v divadle. To je vždy moment, kdy začnu jinak jíst. Naštěstí už moc dobře vím, co mi dělá dobře a co ne, takže přidám saláty, vypustím těstoviny a najedu na poloviční porce. Já totiž nesportuji, maximálně chodím, co to dá, pěšky a venčím naše psy. Jediné, co si ale nikdy neodepřu, je víno. To tedy ne, přátelé.
