HLASUJTE: Poslali byste Kamilu Velikovskou do vězení?
ČTĚTE TAKÉ:
* Astrolog: Rozhodnutí soudu nebude nijak dramatické
* Utečte ze vztahu dřív, než padne první facka
Odpovědi Kamily Velikovské najdete ZDE.
"Kdo nezažije, nepochopí. Ohlížela jsem se jen a pouze na děti!" Vzkazuje čtenářům.
Dvacet let prožila ve zlínském domku pod vládou psychopata. Manžel ji týral, izoloval od světa. Do té doby, než ho zabila dvěma výstřely do hlavy.
Deset měsíců strávila ve vazbě, soud ji odsoudil na osm let do vězení, teď čeká na verdikt odvolacího Vrchního soudu v Olomouci.
Velikovská zabila manžela vloni na jaře, soud o její vině rozhodl letos v květnu.
Při odklízení těla do lesa u Vizovic a při odstraňování stop v domě jí pomáhalo pět lidí, kteří odešli od soudu s podmínkou. Polehčující okolností byl při rozhodování fakt, že zastřelený muž Velikovskou prokazatelně týral.
Ve vazbě stihla sepsat svůj příběh a nedávno vydala knihu pod titulem Svobodná, i když za mřížemi.
Osudné okamžiky v ní popisuje takto:
„... Chtěla jsem vstát a jít pryč. Tohle opět nikam nevede. Slzy jsem měla na krajíčku. Popadl mě za ruku a srazil zpět na křeslo. Krátce jsem řekla -nech toho -a chtěla jsem se vymanit ze sevření jeho ruky. Druhou rukou popadl lahev s vínem, vstal a část na mě vychrstl. ... Chytil mě za vlasy a strhl k zemi, kopal do mě a já si kryla rukama hlavu. Ucítila jsem na hřbetech rukou tupý náraz. Asi lahev. Začala jsem křičet, ať mě nechá.
,Zabiju tě!‘ ,Tak to už udělej a stále o tom nemel,‘ vykřikla jsem. Plakala jsem. Ze zoufalství. Vůči nadávkám a bolesti jsem už dávno otupěla. Posadil se zpět do křesla a já vstala a utekla do koupelny. Sundala jsem ze sebe mokré věci a slzy tekly jako vodopád, který nikdy nevyschne.
Přišel za mnou. ,Promiň, pojď zpátky. Dohodneme se.‘ Nevěřila jsem tomu, ale neměla jsem na vybranou. Klíče od hlavního vchodu byly pryč, kabelka také. Šla jsem se převléknout do pracovny.
V kuchyni na mě čekal. ,Zastřelím tě a potom sebe. Teď!‘
Tohle jsem už nevydržela. ,Tak ty si myslíš, že můžeš střílet jen ty? Já mám taky zbraň,‘ vykřikla jsem v afektu, šla jsem k zásuvce, zbraň vytáhla a položila ji na stůl. Ohromilo ho to. Chvíli se na ni díval. ,Co to na mě zkoušíš, babo blbá, ani to není pořádná pistole. A ty neumíš střílet. Co to je? Kdes to vzala?‘
Neodpověděla jsem a šla si sednout do křesla. Klouby rukou mi už hezky natékaly, na stehnu a pažích budu mít zase modřiny. Byla jsem vyčerpaná a bylo mi už všechno jedno. Přišel za mnou se zbraní v ruce. ,Tak koho mám prvního odprásknout?‘ Neodpověděla jsem, bylo mi to jedno.
,Tak co? Tebe?‘ - zamířil na mě -,Nebo sebe? Odprásknu se a budeš mít konečně klid a můžeš se klidně kurvit!‘ Nechtěla jsem to dál poslouchat. Zbraň měl provokativně u pravého spánku. Ty jsi ale vážně nemocný, pomyslela jsem si a nahlas řekla: ,Nedělej kraviny!‘
Vstala jsem, obešla malý konferenční stolek, on stále měl zbraň u spánku a díval se na mě jako slabomyslný. Chňapla jsem po zbrani, abych mu ji vytrhla z ruky. Zavadila jsem o neuvěřitelně jemnou spoušť. Ozval se výstřel.“
