Kamila Velikovská
|
Co vás přimělo učinit výjimku?
Mediální boom v době odsouzení příjemný nebyl, ale myslela jsem si, že když řeknu pravdu, lidé pochopí souvislosti. Nepodařilo se to však zcela. Některá média dokonce můj pohled překroutila. Když jsem byla nedávno propuštěna, přihlásila se média znovu. Odmítala jsem je, ale pak mi došlo, že mlčením otevírám prostor spekulacím. Proto jsem se rozhodla jednou provždy říci vše, co vás může zajímat. Ve 13. komnatě mluvím o tom, co bylo před vězením. Vám odpovím na otázky k současnosti. Víc není co říci.
Máte za sebou pobyt ve vězení. Měla jste z něj strach?
Vždycky mám strach. Z každé nové situace. Ale větší strach bývá z očekávání situace samotné, než když pak nastane.
Svou první knihu jste nazvala Svobodná, i když za mřížemi. Skutečně jste se tam cítila svobodná?
Ano. Já jako člověk jsem byla svobodná.
Žádná obava z dalšího područí a hrubého zacházení?
Z filmů máme představu o hrůzném zacházení, ale i ve vězení jsou pořád lidé. Mě spíš překvapilo, když se mě někdo zeptal, zda něco nepotřebuju. Myslela jsem si, že jsem v jiném světě.
Proč vás to tak překvapilo?
Že se vůbec o mé pocity a potřeby někdo zajímá.
To jste do té doby neznala?
V manželství opravdu ne.
Sužovalo vás v ženské věznici něco?
Člověka nejvíc trápí to, že nemůže být s dětmi. Moje dcery mi moc chyběly, i když nevynechaly jedinou příležitost k návštěvě.
Napsala jste ve vězení dvě knihy. To byla součást terapie?
Spíš mě motivovala moje spolubydlící. V cele 3 x 4 metry moc prostoru nemáte, a tak jsme si povídaly a čas plynul. Ona mě přivedla na myšlenku psát své zážitky. Zpočátku jsem to považovala za absurdní, neměla jsem odvahu ani zkušenost, ale pak jsem zkusila sem tam něco napsat a ona se kupodivu dožadovala pokračování. Nutila mě psát dál.
Jaké vztahy se dají navázat ve vězení?
Nepřítelem je už samotný fakt, že jste tam. Spoustu věcí musíte dokázat sama, ale spřízněná dušička je vždycky dobrá.
Měla jste ji?
Ano, s některými i již propuštěnými ženami si občas napíšeme.
Přece jen jste byly samé ženy a říká se, že jsou pohromadě horší než muži. Nedochází k zákeřnostem a intrikám?
Asi jako v jakémkoliv jiném ženském kolektivu.
Zažila jste nebo viděla šikanu?
Spíš jen běžné potyčky. Ale abyste neměla zkreslené představy, nic zvláštního, co se nedá zvládnout, se neděje. Rozdíl proti kolektivu venku je v tom, že nemůžete odejít do jiného prostředí, domů nebo třeba do kina. Narážíte na sebe na každém kroku, takže vzniká něco jako ponorková nemoc.
Mluvíte o všem poměrně klidně a s rozvahou. Je to důsledek nějaké práce s terapeutem?
Každá věznice má svého odborníka přes duši, ale já ho nikdy nevyhledala.
Proč?
Neměla jsem potřebu se svěřovat ještě někomu dalšímu. Ve věznici dobře suplují roli terapeuta samotní vychovatelé. Najdou si čas a vyslechnou vás a vy si nepřipadáte jako zvířátko za katrem.
U obětí domácího násilí se ale psychoterapie doporučuje, mám pravdu?
Po propuštění mi ji doporučovali a varovali mě, že může dolehnout stín let minulých. Já ale vím, že terapii potřebovat nebudu.
Jak si můžete být tak jista?
Protože už se nemám čeho bát. Nikdo už mě ani mým dětem nemůže tak hrozně ublížit. Třeba by odborník namítl něco jiného, ale já se cítím vnitřně vyrovnaná.
To mluvíte o strachu o život, který je typický pro myšlení obětí domácího násilí, ale jak se vyrovnáváte s činem, za který jste byla odsouzena?
S tím se já osobně nevyrovnám nikdy. Tenkrát jsem, jak mi bylo až zpětně odborníky objasněno, byla ve stavu mysli, který funguje v nějakém jiném módu. Proto se také mluví o syndromu týrané oběti.
Vyčítáte si, kam to došlo?
Ano, vyčítám.
A víte dnes, co jste tehdy měla udělat jinak?
Od začátku všechno. Člověk nesmí ustupovat a už při prvním psychickém nátlaku se musí ohradit. A to může jít klidně jen o pohrdání tloušťkou nebo nezdarem v práci. Nikomu, natož potenciálnímu agresorovi, se nesmí ustupovat. Jakmile se chováte podle toho, jak vás manipuluje, roste jeho sebevědomí a stupňují se projevy agrese, byť zpočátku psychické.
Chcete tím říct, že jste v důsledku umožnila svému manželovi chovat se násilně?
V podstatě ano. Měla jsem asi dát najevo, že odsud posud. A ne stále couvat.
A není tenhle váš pocit viny právě důvodem k nějaké terapii?
Možná máte pravdu, nevylučuju to. Ale já už jsem si vědoma nějakých hranic, kam ve vztahu můžu nechat věci dojít.
Znamená to, že jste na vztah s mužem již lépe připravena?
Mužům se nevyhýbám, ani je ale záměrně nevyhledávám. Nechávám věcem volný průběh a čas ukáže. Na muže jsem nezanevřela, jestli se na to ptáte.
Nebojíte se dalšího šlápnutí vedle?
Zatím ne. Pravda, jsem v jádru romantik a stále si vysnívám ten svůj příběh o princi na bílém koni, ale snad už jsem natolik poučena, že se neprobudím v náruči pána pekel.
Co když se zamilujete, dokážete zavolat rozum a zkušenost na pomoc?
Doufám. I když jedna věc je teorie a praxe druhá, ale teď říkám ano.
Po všem, co jste prožila, se váš vztah k lidem nezměnil?
Ne. Protože mi celou dobu zůstali přátelé v pravém slova smyslu. To jsou lidé, kteří vás nikdy neopustí.
Neříkejte, že se nikdo neobrátil zády?
Bylo by divné, kdyby se to nestalo. Byli tací, ale já to chápu, mají na svůj názor právo. Ono se vždycky lehce soudí, ale většinou platí: kdo nezažil, nepochopí.
Z čeho jste měla největší obavy?
Strašně jsem se bála, že ztratím dcery. To bylo to nejhorší, co jsem si vlastně ani nechtěla připustit. Pak by můj život ztratil smysl.
Ony si s otcem také vytrpěly své. Jak nesly vaše odsouzení?
Cítila jsem naštěstí jejich lásku. Měly to těžké. Ze dne na den musely vyspět a bylo toho na ně tolik, že si to ani já nedokážu představit.
Lpíte na vztahu s maminkou. Bála jste se o váš vztah?
I ona prožívala krušné chvíle. Stačilo, když šla do obchodu a slyšela negativní reakce některých lidí. Já ale věděla, že stojí za mnou. Dneska nebýt jí a mých holčiček, tak nevím, jak bych po výkonu trestu žila.
Drama je za vámi, máte se konečně dobře?
K ideálu mám ještě daleko. Ve vězení jste v nějakém mikrosvětě, v izolaci, kde je spousta věcí tabu. Chcete si třeba dát obyčejné věci, jako jsou zmrzlina nebo dort, a nemůžete. A hrozně po tom toužíte. Pak vyjdete ven, nadechnete se a řeknete si: Fajn, zvládla jsem to, mám to za sebou a konečně začnu normálně žít...
... jenomže?
Jenže mám cejch výkonu trestu. A s tím je strašně těžké najít práci, která není pro normální lidi, natož pro nás. Dřív se o vás, o střechu nad hlavou a práci, postarali kurátoři. Jak mi jednou řekla jedna z mých spoluvězeňkyň: pokud nemáte rodinu, prodáváte svoje tělo, kradete a jste zase zpátky ve vězení. Nebo umřete hlady.
Očima autorkyKamila Velikovská působí na první pohled velmi křehce, ale v její vzpřímené chůzi a pevném stisku ruky je cosi odhodlaného. Jako by si v sobě nesla kód neporazitelnosti, jakousi vnitřní sílu, se kterou překonává veškeré překážky. Je s podivem, že neztratila optimismus a víru ve sny, které přes její ironický realismus sotva pocítíte. Nedává emoce příliš najevo, schovává je za ostrý humor a nepustí vás za svůj obranný pancéřový štít, dokud vám neuvěří. Jakmile se dostanete za hradby, uvidíte úplně jinou ženu, oddanou a křehkou. Dohodly jsme se, že diskusi pod rozhovorem vypneme, a pokud jí chce někdo napsat, může na můj mail Radka@Cervinkova.cz. |
Rozumím tomu tak, že jste bez peněz?
I ve vazbě i ve výkonu trestu jsem pracovala a splácela dluhy na soudní řízení a na výkon trestu. Našetřila jsem si na svobodu asi sedm tisíc korun. Nic z dob předchozích jsem našetřeného neměla a nárok na vdovský důchod nemám. Celý čas ve vězení jsem se modlila, aby moje maminka nervově vydržela, protože bez její pomoci bych se teď neobešla.
Jaké máte vyhlídky?
Skoro půl roku po propuštění nemůžu sehnat stálou práci a příjem z brigád ve výrobní sféře nestačí ani na nájem v ubytovně, kde žiju. Nestěžuju si, tak to prostě je. Dřív se ze známosti dostávaly děti na školu, dneska se stejně shání práce. Obrátím-li se na firmu či agenturu a v dotazníku dojde na trestní rejstřík, končím. Okolnosti už nikoho nezajímají.
Paragraf jako stigma?
Určitě. Proto doufám, že v nějakém větším městě najdu anonymitu, která je pro start do nového života lepší.
Co k novému startu potřebujete?
Hlavně najít práci.
Co umíte?
Původně jsem zdravotní sestra na zubním oddělení, ale já nepohrdnu žádnou příležitostí. Rukama umím dělat taky.
V televizi jste mluvila o tom, že byste se ráda věnovala domácímu násilí.
Ano. Nebojím se, že bych nedokázala být objektivní. Nikdy jsem netvrdila, že týrané jsou jen ženy a děti. Vím, že oběťmi jsou i muži a senioři, kteří jsou mezi těmi, kteří mi píší.
Žádají vás o radu?
Nebo se jen potřebují svěřit. Chodí mi spousta dopisů od týraných obětí psychicky nebo fyzicky, je v nich tolik bolu a marastu nebo jen počátečních obav a já se snažím pisatelům dodat naději.
Násilí na ženách: aktuální čísla
Průzkum organizace proFem z února 2012 |
Jste schopna pomáhat?
Chtěla bych moc, jsem o tom vnitřně přesvědčena. Myslím, že jsem alespoň částečně schopna zbavit oběti strachu se svěřit, což bývá v první chvíli to nejdůležitější. Víte, domácí násilí se děje za zavřenými dveřmi a oběť se stydí o tom promluvit. Bohužel nezřídka bývá na oběti mylně nahlíženo. To ony bývají často nedůvěryhodné pro okolí i pro policii, jsou vystresované, mluví zmateně, zatímco tyran, zdatný manipulátor, bývá tím seriozním. Okolí proto často vnímá role obráceně a oběti neuvěří. Současně ale vím, že je třeba vyslechnout obě strany, tím spíš, jde-li o konflikt v počáteční fázi psychického nátlaku, kde může být účinná "jen" partnerská poradna.
A když už jde o brutalitu?
Rychle pryč. Když padne jedna facka, padne i druhá.