Jste velice činorodá, jak to všechno zvládáte, když se pohybujete o berlích?
Naštěstí mě živí hlava, a ne nohy. Neobejdu se bez auta, protože jsem schopná ujít skutečně jen velmi malou vzdálenost. To je ale asi tak jediné omezení a naštěstí na vymýšlení dějových linek a příběhů má absolutně minimální vliv.
V roce 2006 jste vydala učebnici "Tvůrčí psaní pro každého“, která se stala téměř kultovní záležitostí mezi "psavci“. Skutečně je psaní pro každého?
Tím "pro každého“ jsem měla na mysli zájemce-naprosté začátečníky, kteří o psaní a jeho teorii zatím nic nevědí. Mým cílem bylo napsat učebnici, která obstojí jak u automechanika, tak u právníka nebo lékaře a ani jednoho z nich neurazí, ale oběma pomůže v psaní dál. A to se mi myslím podařilo, soudě podle ohlasů čtenářů. A jestli je psaní pro každého? To rozhodně ne. Je jen pro ty, kteří ho opravdu milují. Jinak by těžko zvládli tu dřinu, kterou obor obnáší.
Mluvíte o dřině? Není psaní spíš zábava?
Dokud vám do něj nikdo nemluví, tak ano. Ale profesionální psaní je hlavně o přepisování. Každý zodpovědný spisovatel nebo scenárista vám řekne, že kniha nebo scénář vlastně nikdy nejsou hotové. Pouze se jednoho dne musíte odvážit a říci si dost. V profesionální tvorbě se navíc autor musí podřizovat celé řadě požadavků producenta, takže to není jen o kreativitě, ale také o píli, flexibilitě, schopnosti dodržovat termíny a psát třeba i v noci, je-li to nutné. A nikoho nezajímá, jestli autor zrovna "má múzu“. Proto je profesionální psaní dřina, ostatně jako kterýkoliv jiný obor, který děláte profesionálně a chcete v něm být dobrá.
Vždycky vás zajímalo psaní?
Já jsem asi od pěti let věděla, že se chci živit psaním. Když se mých vrstevníků ptali, čím by chtěli být, většinou to byl kosmonaut, fotbalista nebo učitelka, jenom já jsem chtěla být panem Dietlem (smích). Nevím proč, prostě jsem měla neustálou potřebu lidem něco sdělovat ze svého vnitřního světa.
Pan Dietl vás tedy přivedl ke psaní?
Tak bych to neřekla, ale fakt je, že jsem k němu hrozně vzhlížela a dosud vzhlížím. Byl velký znalec řemesla. Nejvíce mě ovlivnila jeho Nemocnice na kraji města, to mi bylo asi šest let. Nicméně v té době jsem už psala básničky a povídky, protože já jsem ve skutečnosti začala psát mnohem dřív, než jsem vůbec psát uměla.
Jak jste to dělala?
Dokázala jsem povídku nebo básničku diktovat z hlavy. A můj úžasný táta mě v tom hrozně moc podporoval, všechno to psal na papíry a pečlivě to schovával. Tak to šlo, dokud jsem se nenaučila psát. I potom pro mě bylo psaní vždycky hlavní koníček. Prázdniny jsem trávila s perem a blokem, psala jsem svou první "knihu“ a snažila se realizovat vlastní dětské sny. Vyhrávala jsem jednu literární soutěž za druhou, což mě hodně motivovalo. Od dvanácti jsem spolupracovala s Československým rozhlasem s redakcí pro děti a mládež − Domino. V patnácti jsem pak už přispívala do novin a časopisů, dělala jsem reportáže na klíč i s fotkami a podobně. To byl první skutečný začátek mého profesionálního působení.
Takže studovat žurnalistiku pro vás byla jasná volba…
To byla. Kdyby ovšem v té době existoval takový výběr škol jako dnes, dala bych spíš přednost literární akademii. Zkrátka studiu více zaměřenému na autorskou tvorbu než na žurnalistiku.
Školu jste sice úspěšně vystudovala, ale od redaktora je k televiznímu scenáristovi přeci jen ještě cesta dost dlouhá, ne?
Věděla jsem, že chci jednou psát pro televizi, ale taky jsem věděla, že všechno má svůj čas a nějak se k tomu musím teprve propracovat. Nějakou dobu jsem po revoluci strávila v zahraničí na stáži v médiích, získala jsem přehled. Pak jsem byla tři roky na mateřské a většinu večerů, když miminko spalo, jsem trávila studiem učebnic scenáristiky od Syda Fielda, Lew Huntera a dalších amerických kapacit. V roce 1996 jsem pak vyhrála konkurz na scenáristy do televize Prima a za půl roku na to jsem vyhrála soutěž na seznamku na televizi Nova. Přijali můj námět a začala jsem psát týdeník Rande. To byla má první velká a pravidelná televizní práce. Pořad se ujal, pokračoval šest let a já jsem dostávala i další nabídky. Sice jsem chtěla psát scénáře k seriálům, ale v té době frčely velkolepé estrády a zábavné show. Seriály dělala jen ČT a dostat se tam bylo více méně nemožné. Tak jsem věřila, že se jednou dočkám. A abych využila čas, v roce 2001 jsem odjela do USA na specializovaný kurz filmové a televizní scenáristiky. Velice intenzivně a poctivě jsem ten obor pak studovala dál z učebnic, které jsem si nechávala z USA posílat.
A kdy jste se konečně dočkala?
Jednoho dne naštěstí éra zábavy skončila. Začátkem roku 2005 jsem se potkala s Radkem Bajgarem, který mi kdysi šéfoval při práci na zábavných pořadech. On zrovna připravoval projekt každodenního seriálu Ulice, a když o něm mluvil, tak jsem se neudržela a zeptala se ho, jestli by mě nechtěl do týmu. Pracovala jsem v Ulici dva a půl roku a byla to pro mě vynikající zkušenost.
Vyzkoušela jste si žurnalistiku, zábavné pořady a soap-operu, ale co klasický seriál? Chtěla jste přeci být jako pan Dietl…
Není všem dnům konec. Myslím, že jsem na té nejlepší cestě se k něčemu takovému konečně propracovat. Tento rok je pro mne zlomovým, protože jsem podepsala smlouvu na svůj vlastní film. Námět k němu jsem vytvořila už v USA, v roce 2001, a teď píši scénář. V roce 2009 by měl přijít do kin. A kromě toho mám za úkol řídit vývoj dvou zcela původních českých televizních seriálů.
Vy teď pracujete jako ředitelka oddělení kreativního vývoje ve společnosti MediaPro Pictures. Opustila jste tedy práci v televizi a nastoupila u soukromé produkční firmy?
Nemohla jsem tak zajímavé pracovní nabídce odolat. MediaPro Pictures je produkční firma, která se chce stát v oblasti výroby televizních filmů, seriálů a filmů pro kina jedničkou na českém trhu. A mým úkolem je se o to do značné míry zasadit a vybudovat perfektně fungující oddělení kreativního vývoje. Začala jsem v této společnosti jako vedoucí dramaturg a od nového roku jsem se teprve stala ředitelkou kreativního vývoje. Mám tak po scenáristické a dramaturgické stránce na starosti úplně všechny filmové a televizní projekty naší společnosti. Není toho zrovna málo a věřím, že na podzim by se tak do kin a televize mohla dostat z naší dílny dávka tvorby, která bude na české poměry neobvyklá.
Můžete prozradit víc?
Do natáčení teď jde licencovaný hudebně-taneční seriál o životě studentů na akademii dramatických umění, kde se učí perfektně zpívat, tančit a hrát. Je to první seriál takového typu u nás a věřím, že se stane hitem, stejně jako se jím stal v okolních evropských zemích. Druhý projekt, co se natáčí, je telenovela velice schopné rumunské autorky, pro nás ji adaptuje spisovatelka Iva Hlaváčková, jedna z nejvydávanějších současných autorek u nás. Oba seriály by měli diváci pravidelně vídat na televizi Nova. Pokud jde o původní tvorbu, tady budu zatím tajnůstkařit, ale věřím, že máme v rukávu trumf − hodně dobrý seriálový nápad, který na českých obrazovkách také ještě nebyl.
Musíte být časově hodně vytížená, proč k tomu stále ještě pořádáte kurzy tvůrčího psaní?
Především proto, že vidíte na svých studentech pokroky. Je to pro mě druh relaxace. Ve scenáristice to tak jednoduché není. Je běžné, že jednomu se film nebo seriál líbí a jinému ne. Nikdy nevíte, jak na tom jste. Na kurz ale někdo přijde, a i kdyby neměl nijak velký talent, tak až bude odcházet, bude jeho písemný projev znatelně lepší. Někteří moji studenti mi navíc dělají opravdu velkou radost. Mám v knihovně poličku vyhrazenou jen pro jejich knihy. Je tam třeba Víťa Jareš, který píše detektivky, dále Robert Kačeňák, který vydal několik románů a vyhrál několik mezinárodních soutěží, Marcela Mlynářová, která začala psát v padesáti letech a vydala s velkým úspěchem román, atd. Spousta mých absolventů píše i pro televizi. Ze svých studentů jsem postavila hned několik tvůrčích týmů ve svém oddělení. Kruh se tedy uzavírá, protože to, co jsem vždy dělala jen z čirého nadšení pro psaní a z touhy předávat to nadšení a řemeslo dál, nese mi dnes i užitek. Talenty si totiž hned vezmu k práci na projektech.
Nesetkala jste se někdy s diskriminací nebo nedůvěrou kvůli berlím?
Jasně, mnohokrát. Jsem v částečném invalidním důchodu, mám změněnou pracovní schopnost a v kolonce zdravotní stav napsáno "občan závažně tělesně postižený“. To zaměstnavatelé nevidí rádi a často ze strachu už předem takovému člověku nechtějí dát šanci. Přitom moje zkušenost je, že člověk s podobným problémem si možnosti pracovat nesmírně váží a bývá spolehlivý. Vždycky jsem se proto snažila ukázat, co dovedu a že jsem připravená tvrdě pracovat. Určitě jsem měla i štěstí na lidi, mnozí mi důvěru skutečně dali. Někteří mi ji nedali a samozřejmě by nikdy nepřiznali, že to bylo kvůli zdravotnímu stavu. To ale není důležité. Nejdůležitější je se nevzdat a za svým snem nebo cílem si prostě jít dál, a to bez ohledu na berle, na vozík, na počet malých dětí, na věk nebo na barvu kůže. Věřím na vítězství lidské vůle za všech okolností. Když skutečně chcete a nevzdáte to, nakonec dosáhnete svého.
| Mgr. Markéta Dočekalová se narodila 4. března 1969 v Praze. Ve 14 letech u ní lékaři zjistili genetickou vývojovou vadu kostí. Její nemoc se zhoršuje. Vystudovala Fakultu žurnalistiky UK, strávila 4 roky na stáži v holandských médiích a později absolvovala také kurz scenáristiky v Los Angeles v USA. Napsala přes dva tisíce scénářů k zábavným televizním pořadům (například Rande, Pohádková půda, Slavní slavným, Mini Show, Caruso Show aj.) a stála u vzniku každodenního televizního seriálu Ulice (autorsky a dramaturgicky se podílela na více než 650 dílech). U seriálu Ulice začínala jako řadový scenárista a končila jako vedoucí týmu scenáristů. Od roku 2001 pořádá v ČR kurzy a semináře tvůrčího psaní, provozuje na internetu server www.scenare.cz zaměřený na scenáristiku a tvůrčí psaní. V roce 2006 vydala velmi úspěšnou učebnici tvůrčího psaní, nyní připravuje její druhý díl. Momentálně působí jako ředitelka oddělení kreativního vývoje společnosti MediaPro Pictures, s. r. o., kde řídí celou řadu televizních i filmových projektů. Je podruhé vdaná a vychovává patnáctiletého syna. |
