Eva Špačková
|
Syn Josef je z vašich dětí nejznámější. Byl od malička netalentovanější, anebo spíš nejpracovitější?
Pepík se projevoval velice nadaně už od dvou let. Zpíval naprosto čistě, měl absolutní hudební sluch a opravoval svou starší sestru Helenku. Housle objevil ve třech letech ve skříni a od té doby je nepustil z ruky a snad na nic jiného nemyslel. Nevím, jestli je nejtalentovanější, ale asi se dá říct, že je nejpracovitější.
Měl od dětství jasno, že bude houslista?
Už jako malý si přál stát na pódiu a být v televizi. Své sny si postupně plnil. Jedním z nich byla i účast v snad nejobtížnější houslové soutěži vůbec – soutěži královny Alžběty, kde se v Bruselu v roce 2012 jako první český houslista dostal do finále mezi dvanáct nejlepších. Jak on, tak o dva roky mladší Petr si přáli studovat hudbu v Americe, i to se oběma splnilo.
Vedli jste nějak cíleně děti k hudbě?
Zpívala a hrála jsem jim na kytaru. Milovaly to a nechtěly mi dovolit skončit. Byla jsem mnohokrát ochraptělá, a tak jsem nakonec písničky nahrála na magnetofon, aby si je mohly kdykoliv přehrávat. Manžel byl spíš pro děti příkladem. Byl často s Českou filharmonií dlouhodobě na zájezdech ve světě. Pokud byl doma a měl čas, dětem se také věnoval. Hráli společně.
Vypadá to, že jste s manželem založili muzikantský klan?
Myslím si, že to nezačalo až tím, že jsem si vzala muzikanta. U nás doma se hodně zpívalo, hrálo na flétnu, klavír i koncertní kytaru. Manžel pochází z rodiny, kde se také hojně muzicírovalo. I když vlastně tradici profesionální dráhy zahájil až on.
Chtěly děti samy hrát, anebo jste je museli do cvičení nutit?
Naše děti v hudbě vyrůstaly. Od narození viděly tatínka zkoušet denně mnoho hodin. K ničemu jsme je nenutili. Ovšem ve chvíli, kdy se pro něco rozhodly, trvali jsme na tom, aby to dělaly pořádně. A nemusela to být jen hudba, ale každá práce i každá záliba. Nemalou roli hráli v jejich životě i učitelé hudby. Kantor dokáže k hudbě přitáhnout, nebo také navždy odradit sebetalentovanější dítě.
Podle čeho si děti vybíraly nástroje, na které budou hrát?
Všechny děti hrají na klavír. Další nástroje si vybíraly samy podle svého naturelu, co je nejvíce oslovilo. Petr zvolil violancello, Jana příčnou flétnu. Nejmladší Jakub přibral housle.
Fotogalerie |
Všechny vaše děti se chtějí živit vážnou hudbou?
Nejstarší dcera Helena odmalička věděla, že se hudbou živit nechce. Hrála sice dobře na klavír, ale bála se vystupovat. Je vdaná, bydlí s manželem a dcerou Aničkou v domě za Prahou. Vystudovala bakalářský obor Právní vztahy k nemovitostem. Dcera Jana se dlouho rozhodovala, zda se bude věnovat hudbě profesionálně. Nakonec se rozhodla pro svou druhou lásku, a tou je medicína, kterou teď studuje. Hraje na příčnou flétnu, a když je potřeba, tak vystupuje na našich benefičních koncertech. Nejstarší syn Josef je od roku 2011 koncertním mistrem České filharmonie. Kombinuje kariéru sólového hráče s hraním v orchestru. Je držitelem mnoha mezinárodních cen a koncertuje po celém světě. Oženil se s Američankou, ekonomkou Isabel, která mimochodem velice dobře hraje na housle a s Josefem se poznala na houslových kurzech ve Francii. O dva roky mladší Petr měl dvouleté období, kdy se hraní vzdal, ale nakonec se k němu naštěstí vrátil. Velkým vzorem pro něho byl jeho starší bratr, chtěl se mu vyrovnat a dělat všechno jako on.
A nejmladší 14 letý Jakub?
Ten nám již v šesti letech rezolutně oznámil, že se hudbou rozhodně živit nebude. Navzdory svému prohlášení začal chodit na housle i na klavír. Stačí mu cvičit míň než starším dětem, ale do cvičení na nástroj se mu občas moc nechce. Vidí, že každý koncert není jenom to večerní hraní. To, co na jevišti vypadá jako zábava, je vykoupeno velkou dřinou. V mezinárodní soutěži v Karlových Varech zvítězil se svojí spoluhráčkou ve čtyřruční hře na klavír, takže mu to evidentně jde. Ale i na něm bude, zda se rozhodne pro profesionální dráhu. Ani jeho nechceme k ničemu nutit. Studuje gymnázium a co bude dál, se uvidí.
Dá se vůbec v Česku vážnou hudbou dobře živit?
Živit se vážnou hudbou asi není jednoduché nikde na světě. V českých zemích je veliká hudební tradice, máme tu hodně vynikajících hudebníků a zájem o vážnou hudbu roste. Záleží na tom, jakou částku máte na mysli, jak jste nároční. Někteří hudebníci to řeší například tím, že hrají ve více souborech.
Rodina s pěti dětmi dnes není zrovna typická...
Vím, že působíme trochu zvláštně, ale manžel pochází z deseti dětí. Narodil se až jako devátý. Rodiče se všem velmi věnovali a všichni vystudovali vysokou školu. Já sama mám jen jednu sestru. Přesto jsme si oba dva od počátku našeho manželství přáli velkou rodinu.
Které životní období považujete za nejnáročnější?
Asi první roky manželství, kdy se mám během tří let narodily tři děti a já na to byla prakticky sama. Tehdy to bylo vskutku vysilující. Děti viděly tatínka jen každý den ráno. Společné víkendy neexistovaly. Ty nám zabralo Wallingerovo kvarteto, které se na čas prakticky stalo členem naší rodiny.
Musela jste zájmům rodiny podřídit svůj život. Nikdy jste nelitovala?
Nedávno jsme s manželem oslavili 30. výročí - takzvanou perlovou svatbu - a jsme na to hrdí. Dost záleží na tom, s kým se stýkáte a jaké vzory si pro svůj život zvolíte. V našem bezprostředním okolí jsou převážně dlouhodobé svazky a příklad jsme měli i ve svých rodičích.
Je to i tím, že jste křesťané?
Určitě nás to do značné míry ovlivnilo. Brala jsem děti do kostela od malička, i když někdy jsem je jen těžko udržela po celou dobu mše v klidu a tichu. Ale naučili se tam mnohému, co jim pomáhá žít plnohodnotný život a nebát se o svoji budoucnost.
Přesto: vyčítala jste někdy manželovi jeho pracovní nasazení?
To víte, že mi to někdy přišlo líto a na kvarteto jsem byla i trochu alergická a tajně snila trochu záškodnický sen o rozchodu s kvartetem. Na druhou stranu jsem věděla, že musím být statečná a manžela podporovat.
Vy sama jste s kariérou začala až ve 42 letech, kdy jste začala studovat Vyšší odbornou školu informačních služeb a máte bakalářský titul z managementu knihoven.
Myslím si, že dokud žijeme není nikdy na nic pozdě. Jinak máte pravdu, že jsem začala studovat později, ale dříve na to nebyl čas. Pokládala jsem za nejdůležitější věnovat se svým dětem. A myslím si, že se to vyplatilo. Do práce jsem se vrátila dokonce až v šestačtyřiceti letech. Ale věk odchodu do důchodu se neustále zvyšuje, takže mám naději, že ještě nějakých 20 let mohu znalosti získané studiem uplatnit.
Když teď pracujete, necháte si v domácnosti pomoct třeba umýt okna, dovést nákup, vyprat prádlo?
Můj plat není zase tak závratný, abych si mohla dovolit hospodyni. To, co bych vydělala, to bych odevzdala pomocnici v domácnosti. Kromě toho mám ráda vše pod kontrolou a za ta léta jsem si zvykla zvládnout všechno sama.
Před dvěma lety vám vyšel už druhý díl vzpomínek „Špačci ve fraku“, připravujete další díl. Jak vás to vůbec napadlo pustit se do psaní knihy?
Spisovatelkou jsem se chtěla stát od dětství. Babička Marie mi zpívala tragické písně ze života a já proto chtěla psát o veselých věcech. V sedmi letech jsem napsala pohádku o zvířátkách. Prakticky celý život jsem si psala deníky a pokoušela se o různé literární útvary. Později jsem si zapisovala výroky svých dětí do deníčku. Svoji první knihu jsem se rozhodla napsat a věnovat nejen všem Špačkům, ale i všem rodičům a dětem žijících v muzikantských rodinách a nejen jim.