Sama má tři děti a smrt dítěte považuje za to nejhorší, co se rodičům může stát. „Neumím si představit nic horšího. Pro mě to nebyl syn, byl to synovec, ale ta bolest byla naprosto příšerná,“ vzpomíná na začátek února roku 2014, kdy se Filip oběsil. Dnes už je bolest slabší.
„To by se ani nedalo vydržet. Vlastně jsme se k tomu všichni upínali. Doufali jsme, že nám čas pomůže, protože první týdny a měsíce po jeho smrti to byla až fyzická bolest. Samozřejmě nejhorší to bylo pro rodiče, ale tím, jak obě naše rodiny žijí hodně pohromadě, jeden můj syn je stejně starý jako Filip, druhý o něco starší, tak nás to všechny obrovsky zasáhlo. Filip nám bude vždycky chybět a nikdy už se nebudeme cítit kompletní. Mrzí mě, že jsme tomu nedokázali zabránit, že jsme netušili, co se s ním děje,“ vyčítá si Ester Janečková stále.
Filip před svou smrtí napsal dopis na rozloučenou a každému z rodiny adresoval určité přání. Svoji tetu Ester Janečkovou požádal, aby začala veřejně mluvit o problémech homosexuálů. Právě proto stála u zrodu poradny S barvou ven. „Filipovi sice už nepomůžeme, nedokázali jsme zabránit jeho smrti, ale jiným snad ano,“ věří.
Poradna je určená pro všechny, kteří mají nějaké problémy. Ať už jsou to gayové, lesby, nebo transgender osoby (lidé, jejichž genderová identita není v souladu s jejich pohlavím).
Ester Janečková
|
„Za ty tři roky fungování nás kontaktovalo přes dva tisíce lidí. Nejčastěji se ozývají mladí lidé do pětadvaceti let a tím hlavním tématem je coming out v rodině. Nevědí, jak o své sexuální orientaci říct rodičům a blízkým, často jsou terčem šikany, ti dospívající si potřebují ujasnit svoji sexualitu a mají velké problémy se sebepřijetím,“ vysvětluje moderátorka. Její synovec měl podobné pochybnosti. „Pro gaye a lesby je opravdu nejtěžší přijmout svoji orientaci, srovnat si všechno v hlavě. A proto je důležité, aby jim to okolí co nejvíc ulehčilo.“
Jsme v Česku podle Janečkové tolerantní? „Jsou místa na světě, kde je to strašné a my jsme ve srovnání s nimi nesmírně tolerantní, ale jsou i místa, kde jsou dál než my. Lidé u nás sice říkají: Na homosexualitě nic není, nevidím v tom žádný problém. Ale vzápětí slyšíte: Ať nám necpou svoji sexualitu, my to taky neděláme. Potíž je, že spousta lidí si hned představí sexualitu, přitom lesby a gayové ji nikomu necpou. Pro ně je nejtěžší, že nemůžou mluvit o tom, že včera byli v kině s partnerem, že se nemohou vést za ruku, protože jsou pod kontrolou, stále je někdo pozoruje a soudí. A v tom si myslím, že tolerantní ještě nejsme,“ míní Ester Janečková.
Postoj vůči homosexuálům se mění u mladší generace, ale i tam se najdou extrémní případy. “Je tam velký posun k lepšímu, na druhou stranu já často chodím na besedy s mladými lidmi a stále slyším věci, které naši toleranci nedokazují. Naposledy to byl příběh sedmnáctileté dívky, která zažila obrovskou šikanu ze strany spolužáků v Praze na Jižním Městě. Byla terčem velkých útoků, spolužáci ji pronásledovali domů a musela změnit školu. A dodnes si na ni občas počkají a posmívají se jí.“
