| Barbora Tachecí bude odpovídat čtenářům on-line ve čtvrtek 24.1. od 12 hodin ZDE |
Když jí však zavolal partner, její hlas zněžněl úplně. Po celou dobu našeho hovoru měla až chorobnou potřebu se ujišťovat, jestli jí rozumím. Nebylo třeba. Své myšlenky formuluje přesně. A mluví česky.
Paní ředitelko, vy jste prý znásilnila loni v létě chlapce. Nebo ne?
No vidíte! Vy jste někde našla můj příklad pro moji teorii o špatných otázkách a neprofesionální práci.
Ve studentském časopise VŠE. A taky jste tam řekla, že byste chtěla napsat skripta o rozhovoru.
To bych chtěla, ale nevím, kdy na to budu mít čas. Ale k té teorii. V momentě, kdy položíte otázku: "Pane poslanče, vy jste loni znásilnil holčičku, nebo ne?" dáváte mu sice prostor k vyjádření, takže jako by bylo všechno v pořádku. Ale není. Už tím dotazem říkáte veřejnosti, že mohl. Takže divák odchází od televize s tím, že ten politik ji sice asi neznásilnil, ale není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. A kauza začíná žít vlastním životem. Platnost této mé teorie potvrzují někteří novináři, když teď dělají rozhovory se mnou. Už v otázce je lež. Zkusme dělat takové rozhovory, abychom v nich nevydávali své názory za fakta a hlavně nelhali. Proboha ale já nechci poučovat, to by bylo moje další minus. Rozumíte mi?
Jste na ty kritiky, negativní komentáře a signatáře petic proti novému Radiožurnálu naštvaná?
Ne. Kdybych se měla naštvávat, tak nic neudělám. Jen mě mrzí, když občas někde vidím neprofesionální novinářskou práci.
Neříkejte mi, že jste vážně zůstala nad věcí...
Já jsem nad věcí. Jen ukazuju, jak strašně pracné je dělat dobré médium, natož dobré médium veřejné služby. Já zodpovídám za čtyřiadvacet hodin vysílání denně a kolem poletující petice a sezení na rozhlasové radě a vysvětlování, rozhovory s novináři. A do toho zodpovídám za to, co pokládám za hlavní - že se ve vysílání nebudeme dopouštět lží. Nezaměňovat za zveřejňování co nejširšího spektra názorů, prosím. Chtěla bych, aby se o těchto věcech začalo mluvit veřejně. Jsem žena, která zasvětila svůj život rodině a profesi, snažím se obojí dělat poctivě. Proto o tom musíme mluvit i v ženském časopise. Ženy by si měly jako celek uvědomit, že i ony si musí umět vybudovat vlastní hierarchii hodnot, vážit si samy sebe, toho, co dělají. Pak teprve máme šanci se s pohledem na postavení žen ve společnosti někam šoupnout.
Myslíte si, že ženy nejsou dostatečně sebevědomé?
Můj názor - nevím totiž, jaký je fakt - že v globálu ne. České ženy ne.
Jak to?
Je to dáno historickým vývojem. Vyrůstala jsem ve společnosti, kde bylo normální, že žena chodí do práce stejně jako muž, ale zároveň nakoupí, uvaří, vytře, zkontroluje úkoly. Zatímco muž si dá panáka s kolegy a pak doma tu večeři sní. Určitě to tak nebylo všude, mluvím o jakémsi pocitu z celku. Třeba u nás to tak nebylo, ale v rodinách mých kamarádek ano. Mám pocit, že - i když v mnohem menší míře než za mého dětství - to tak trochu přetrvává. Když žena tohle všechno nedělá, jako by se měla cítit proviněna.
Cítíte se provinile?
Cítím od svého okolí tichou, neagresivní výčitku, když třeba přijdu v devět z práce, že je v bytě binec a že kluk ještě nevečeřel. Pojďme my, ženy, které hodně pracujeme, se zkusit nestydět za to, že cestou z práce nenakoupíme, pak neuvaříme, nevypereme, nevyžehlíme a nevytřeme. Je to těžká práce na vlastní ženské duši. Rozumíte mi?
Vy se pořád ujišťujete, jestli vám rozumím…
Protože potřebuju, aby mi člověk, se kterým dělám rozhovor, rozuměl. Nemusí mít stejný názor, ale měl by rozumět tomu, co říkám. Jinak ztrácím čas, během kterého bych mohla spát, v klidu kouřit a číst noviny nebo pracovat.
Zpátky k ženám. Hodně z nich to vzdá, protože boj se stereotypy ztěžuje hledání partnera.
Jistě. Až my ženy vychováme první generaci chlapů, kteří budou myslet jako celek trochu jinak, budou chápat ženy jako partnerky - v profesi i v soukromí - tak se to možná trochu změní. Do té doby nám ženám nezbývá nic jiného než si říci: buď chci mít chlapa, který tohle kapíruje, nebo budu radši sama. Tedy jestli to tak ty ženy cítí, samozřejmě. Já to tak cítím. A žije se mi skvěle.
Začala jste u svého syna?
Ano. Snažím se ho vychovávat v tom, že kdykoliv mě bude potřebovat, jsem tu především pro něj. Pak taky v tom, že se spolu dost nachechtáme a že sranda je prima. A nakonec v tom, že práce je radost a že já chci mít téhle radosti hodně. A tak si zasloužím minimálně stejně volného času, jako má můj partner nebo jako má jeho otec. Chci moc? Já spíš než velikášské řeči o změně planety a ekologii seberu cestou k autu dva papíry, co poletují na chodníku. A než chtít měnit lidstvo, tak radši přijdu domů a řeknu synovi: Ty jsi čekal večeři? A proč jsi ji teda nekoupil? Taky bych si něco dala.
Co na to odpoví váš čtrnáctiletý kluk?
Promiň, já jsem zapomněl. A já: Ty jsi měl celé odpoledne volno a zapomněl jsi? Čí je podle tebe vina, že nemáš večeři? On se na mě koukne a říká: Hm, mami, asi moje, viď? A já řeknu: bingo! Mám tě ráda, protože ti to pálí.
Prý svému synovi platíte za to, že uklízí. Ale jeho partnerka mu nejspíš za to, že se budou dělit o domácí práce, platit nebude.
To ne. Proto mu současně říkám: když budeš dobře pracovat, budeš šikovný a budeš se snažit, tak budeš mít dost peněz. A tak jako dneska platím já tebe, tak ty budeš platit někoho, kdo uklidí. A ulevíš sobě i své ženě nebo partnerce nebo komukoliv, s kým budeš žít.
Kam bude váš syn směřovat po gymnáziu? Co myslíte?
Tak on mi hlavně zakázal, abych o něm do novin mluvila. A to já budu respektovat, protože čtrnáctiletý kluk má právo na to vyjádřit své přání, které je hodno respektu.
A co jeho volný čas? Ten je v jeho věku nebezpečný. Jak ho hlídáte?
Po mobilu. Ale ne, občas jde hrát fotbal, hraje počítačové hry, často navštěvuje kamarády, ale velmi často navštěvuje moji mámu, o kterou se stará. Nakupuje jí, uklízí jí. Za peníze. Dělají spolu angličtinu, můj syn učí moji matku třeba vytvářet webové stránky. Do háje, já o něm nechci mluvit, bude se zlobit.
Ale jste s ním málo. Postřehla byste, kdyby se s ním něco dělo, kdyby bral drogy?
Jsem poměrně klidná, protože je každý den v průměru minimálně hodinu s mou mámou. Ta má čas se mu tuhle hodinu mimo jiné dívat do očí. Když přijdu večer domů, stihneme si spolu dát občas partičku pokeru nebo pokecat, ale jestli v něčem náhodou nejede, to bych asi nepoznala. Kdyby to máma nedělala, tak bych si musela přeorganizovat život, abych to mohla dělat já.
Jaké jste byla dítě?
Úplně průměrné, které nikam nevyčuhovalo, nikam se nedralo, občas mělo průšvih, nic mimořádného. Později trochu tlusté, odmalička tak trochu mindráček, že nejsem dost hezká.
Kdy jste začala vyčuhovat?
Nevím, co je vyčuhovat. Co tím myslíte?
Nad průměr. Razancí, sebevědomím, schopností vést rozhovor nebo lidi.
Jestli jsem střípky tohoto pocitu začala někdy mít, tak na konci osmdesátých let, kdy jsem dělala pro Československý rozhlas a začala jsem tam poprvé pracovat s formou rozhovoru. Najednou jsem si všimla, že mé rozhovory jsou možná malinko jiné než ty ostatní.
Máte vzácnou možnost srovnání. Jaký byl pro vás osobně rozdíl dělat rozhovory v komunistickém rádiu a pak ve veřejnoprávní televizi?
To je dobrá otázka, sama jsem o tom mockrát přemýšlela. Já jsem si pokaždé chtěla zachovat vnitřní čistotu. A když si to takhle nastavíte, tak nezkřivíte nikdy páteř víc, než chcete. Já tu mez podle mého názoru nepřekročila a zároveň myslím, že se mi i do komunistického vysílání dařilo dostávat novátorské prvky. V mých rozhovorech například občas zaznívalo pane místo soudruhu řediteli... A kolegové měli pocit, že jsem chartista. To je prča teď, ve svobodné zemi, na tu dobu vzpomínat. Ráda vzpomínám na srandovní věci, protože ten zbytek by mě zbytečně deprimoval. To byly takové maličkosti, které se do tehdejších debat daly vpašovat, a člověk měl pocit, že dělá dobrou věc, i když pracuje v komunistickém médiu. Třeba jsem nikdy nebyla v partaji. Moje vnitřní mez byla - buď tam vydržím jako nestraník, nebo odejdu. A vydržela jsem. Na konci osmdesátých let jsem se naučila, kam až můžu jít, aby mě to nesmetlo. Protože já nechtěla, aby mě vyhodili, mě práce bavila už tehdy, ale moje vnitřní hranice bylo členství ve straně. Každý měl tu hranici jinde a je to každého věc.
Nepřichází člověk o osobní svobodu v nepřímé úměře s výškou postavení?
Pokud nemá vnitřní korektor, tak ztrácí strašně moc svobody. Má-li ho, tak zjistí, že svobody nabývá.
Jaký máte vnitřní korektor?
Řeknu si, že se vždycky nějak uživím. V nejhorším můžu jít prodávat do "mekáče" nebo řídit tramvaj, rozumíte? Svého syna a sebe uživím. Zaplať pánbůh, že žijeme ve společnosti, kde nejhorší, co se mi může stát, je, že přijdu o práci. Tedy pokud nepočítám choroby, to je jasné. Moje matka žila dětství, ve kterém ji mohli odvézt do plynové komory. Chápete tu naši svobodu? O nic nejde. Život je hra a mě baví.
Trvalo vám, než jste na to přišla?
Strašně dlouho. A jsou to asi tři roky, co se to stalo.
A to byl nějaký zlom?
Velký. Pro mne zásadní.
Můžete mi popsat ten proces "prozření"?
Celý profesionální život jsem se přes výtky ke své údajné aroganci cítila vnitřně nesvobodná, svázaná, furt jsem se něčeho bála. A před třemi lety jsem o tom začala víc přemýšlet. Nemohla jsem se totiž nadechnout. Přemýšlela jsem, co mě pálí. A zjistila jsem, že jsem svázána dvěma typy strachů. Že se něco stane někomu z rodiny. Ale s tím nic nenaděláte. Ale pak je druhý typ strachu, že nebudete moct vydělávat peníze na uživení sebe a svého dítěte. A přišla jsem na to, že ten druhý strach mohu eliminovat.
Když mluvíme o strachu. Nebojíte se, že sama onemocníte - to byste pak nemohla pracovat ani v "mekáči". Hodně kouříte. Málo spíte. Děláte něco...
Zdravého? Ne. Ano, své zdraví zanedbávám. Myslím to fyzické. Mrzí mě to. Omlouvám se hlavně sama sobě, nikomu jinému do toho nic není. Já platím celý život relativně velké zdravotní pojištění, takže se neomlouvám doktorům, budoucí péči si platím, ale asi to nedělám dobře se svým organismem. Ano, občas se bojím nemoci. A pak mám taky ze sebe občas radost: duševní zdraví je přece součástí zdraví celého, viďte? A já se cítím duševně zdravá.
Ale atmosféra, která vás obklopuje, podle mě není tak úplně zdravá. Sice říkáte, že nechodíte do práce, aby vás tam milovali, ale na druhé straně působíte teď v rozhlase, kde se šíří pomluvy...
A petice.
Ale petice lidé podepisují. Já myslím spíš ty nepodepsané pomluvy. Neříkejte, že je vám to fuk.
Kdybych ihned po svém nástupu nezískala na svou stranu dvacet klíčových lidí, tak bych to nedokázala. Podařilo se mi přesvědčit je, že to, co plánuju, je správné. Pak si můžete poprvé vydechnout, těch dvacet lidí vás nenechá ve štychu. Děkuju jim. Všem. Do jednoho. Bez nich bych byla v tom "mekáči".
Mám pocit, že ať se vás zeptám na cokoliv, vždy tam propašujete práci...
Něco vám řeknu. Rodit děti může každý, kdo je zdravý, to nevyžaduje žádné zvláštní úsilí, žádnou přidanou hodnotu. Počnete dítě během docela příjemného procesu a s trochou nepříjemností ho porodíte. To nepokládám za zásluhu, to je lidská přirozenost. Ale pak je soubor činností, které vyžadují úsilí. A já si prostě vážím každého, kdo to další úsilí vynakládá. Pak si můžete vážit všech lidí, kteří pracují. Ve všech oborech. I v politice. V téhle zemi je úzus nevážit si politiků, ale já si vážím těch, kteří pracují. Nalevo, napravo, kdekoliv. Nemusíte se s ním shodnout, ale můžete si ho vážit za to, že pracuje. Ne každý v této zemi pracuje.
