Když se váš film Zostane to medzi nami natáčel, psalo se o vás v českých bulvárech, že jste byla důvodem rozpadu vztahu Michala Dlouhého a Lucie Vondráčkové. To je pravda?
To byla totální kachna. Znáte bulvár. Teď už mi to je jedno, ale tenkrát to bylo hrozně nepříjemné. My jsme s Michalem byli herci, co spolu hrají. Ani bych neřekla, že jsme byli nějací velcí přátelé, prostě normální vztah.
A z čeho potom ta aféra vůbec vznikla? No a pak jste se taky koupala s Jiřím Bartoškou ve veřejné fontáně – to byla taky kachna?
Měli jsme dotočnou a blbli jsme. Přišli za námi ze slovenského deníku Nový čas, jestli by nás nemohli vyfotit. Pak tam napsali, že mezi Michalem a Danicou to jiskří. Jenže pak to přebral váš Blesk, a z toho jsem skoro odpadla. Tam už bylo napsáno, že sladká Slovenka Danica je příčinou rozchodu Michala Dlouhého a Lucky Vondráčkové. Pak to převzaly všechny ty vaše obrázkové časopisy jako Spy a Story a už z toho byla doopravdy kauza. To, že byla od shora až dolu vymyšlená, nikomu nevadilo. Bohužel to bylo v době, kdy se oni dva doopravdy rozcházeli, takže to ani vůči nim nebylo moc citlivé.
Samozřejmě! My spolu s panem Bartoškou hrajeme v Řeznické v představení Král umírá. Jiří přijel do Bratislavy na festival, potkali jsme se tam, a když to skončilo, odcházeli jsme kolem takové malé fontány. Měli jsme dobrou náladu a blbli jsme, a Jiří, který je pro každou legraci, do té fontány skočil. V tu chvíli se tam objevili fotografové a vyfotili nás, a pak se psalo, že se tam dělo nějaké porno, a že mezi námi vzniká aféra.
Proč se vlastně Zostane to medzi nami dostalo do českých kin až o rok později než na Slovensku?
Nepodařilo se nám to u vás dostat tak rychle do kin.
Reagovali čeští diváci jinak než slovenští?
To mě hrozně překvapilo. Zatímco na projekci v Česku se lidé dobře bavili a v sále byla příjemná atmosféra, v Bratislavě na slavnostní premiéře se nikdo ani nezasmál a po skončení filmu nastalo tíživé ticho. Lidé se tvářili přísně, jako kdyby říkali: „Tak, konečně se natočil na Slovensku film, pojďme na něm kritizovat všechno, co je špatně.“
Čím si to vysvětlujete?
Možná tím, že v tom bratislavském sále byli lidé mezi 40 a 50 lety, takže věková kategorie, která tenhle film ze současnosti úplně nepochopila. Pražské publikum byli mladí lidé, kteří věděli, o čem to je.
Vy jste známá tím, že odmítáte jakékoliv nahé scény. Proč jste tak radikální?
Já s tím absolutně nesouhlasím. Nemyslím si, že při milostných scénách je nutné, aby se něco z herců odhalovalo. Podle mě to je v dnešní době spíš trapné a směšné. Pokud si producenti myslí, že se jim zvedne návštěvnost filmu, když herečce odhalí poprsí, tak já se tomu jen můžu smát.
V Zostane to medzi nami ale hrajete modelku, která je nevěrná svému bohatému a nudnému příteli s DJem, který je chudý a nekonformní. Jak se vám podařilo se ve filmu o mimopartnerském sexu vyhnout nahým scénám?
Dopředu jsem řekla, že pokud chtějí, abych ve filmu hrála, nemůžou po mně chtít, abych se svlékla. Já si prostě myslím, že herec má vědět, co hraje a proč to hraje. Byla bych ochotná nahotu ve filmu připustit, ale jen pokud by měla smysl. Jako například nahá Aňa Geislerová ve sprše ve filmu Requiem pro panenku. Ale ne jen tak, nahotu pro nahotu.
Chápala jste dilema modelky Danici, která se nedokáže rozhodnout, jestli ve svém životě chce luxus, stabilitu a nudu, zosobněnou Michalem Dlouhým, nebo nejistotu, rozervanost, ale vášeň v podobě Tomáše Hanáka?
Možná. Rozum mi říká, nehledat až zas tu vášeň a spíš se spoléhat na životní jistotu a důvěru v partnera. Ale samozřejmě, že každý mladý člověk sem tam té vášni podlehne a možná si ji i zaměňuje za lásku. V téhle mé etapě života se mi zdá, že pro život je důležitější umírněnost a jistota toho, že si berete člověka, kterého máte ráda, znáte ho dlouho a víte o něm všechno. Na druhou stranu je ale vášeň vůči někomu to, co vám takovýhle poklidný vztah vždycky nahlodá a možná i rozbije.
Kdybyste stála před podobným rozhodnutím jako vaše filmová role, tedy vášeň nebo stabilitu, co byste udělala?
Možná bych se rozhodla jako ona. Následovala bych vášeň. Jenže pak bych jedno ráno zjistila, že mám hlad a rozervaný DJ Tomáš má prázdnou ledničku. V tu chvíli by mi nudný Michal nechal poslat koš plný dobrot a mně by došlo, že až příliš nezávislý život bez jistot a perspektivy vlastně člověka nemusí osvobozovat, ale spíš ubíjet.
Váš otec zemřel, když jste byla malé dítě. Někde jste řekla, že umřel díky komunistickému režimu – jak to bylo?
Můj otec byl disident, který patřil do okruhu Gustava Husáka. Ve chvíli, kdy Husákovi nabídli být prezidentem výměnou za to, že jim práskne své tehdejší spolupracovníky, tak nebohý Gustav napráskal všechny, včetně mého otce, a začalo peklo. Můj otec byl psycholog a komunisti mu zakázali publikovat a vědecky pracovat. To ho zlomilo a on to vzdal. Když mi bylo šest, umřel. Kdyby byl vydržel ještě pár let do revoluce, mohl být dneska král.
Vaše matka je taky psycholožka. Je to fakt tak úžasné mít oba rodiče psychology, jak si já myslím?
Má to svoje plusy i mínusy. Třeba moje máma na mě už v dětství zkoušela všechny testy, které v ústavu vyráběli. Nebo mi naopak radila, jak mám které testy na škole vyplňovat, abych měla zdravý psychologický profil. Vždycky, když jsem jí někoho představila, mi během pár minut dokázala popsat jeho osobnost, jeho dobré i špatné vlastnosti. Bylo vždycky užitečné jí přivézt domu potenciálního přítele.
Naučila jste se to od ní?
Určitě. Když vás od dětství vychovává psycholog, tak to ve vás zůstane. Dokonce mi to dneska pomáhá v herectví, protože si umím postavu, kterou mám hrát, psychologicky analyzovat, a dostanu se do větší hloubky.
A negativní stránka toho být dcerou psychologů?
Všechno řešíte. Nedokážete se rychle rozhodnout, protože si dokážete pojmenovat až příliš mnoho plusů a mínusů na obou stranách problému. A i když se pak nakrásně rozhodnete, tak zpětně váháte, jestli jste se rozhodla správně.
Znamená to, že když příliš přemýšlíte, o to míň cítíte?
Ne, to určitě ne. Vaše emoce vám to nevezme, ani nezmírní. Spíš je vyvážíte. A balanc je vždycky ze všeho nejdůležitější. Je ale fakt, že já nikdy před rozhodnutím, jestli zvolit cestu rozumu, nebo cestu srdce, nestála. Zatím mám to štěstí, že se můžu řídit tím, co mi to srdce říká. Ale je jasné, že čím otevřeněji se člověk pouští do věcí, tím většímu zranění se vystavuje.
- Takže je lepší zůstat zavřená?
To ne. To si radši tu pusu narazím. Aspoň teda k tomu směřuju.
Co na Slovensku čeká mladé herce, kteří vyjdou ze školy?
Když jste dobří a opravdu vám o to jde, můžete hrát v divadlech. Tady se situace lepší, divadla v Bratislavě nebo v Nitře jsou vynikající. Také můžete hrát v českých filmech. V Česku se točí daleko víc než u nás a je hrozně příjemné, že nás Slováky a Slovenky do svých filmů obsazujete. No a nebo můžete jít do televize a stát se moderátorem. Zůstat hercem vyžaduje spoustu vnitřního přesvědčení a síly, je v tom nejistota výdělku a taky perspektivy. Nemůžu se divit, že to někdo nevydrží, vzdá to a jde moderovat zábavnou show. Pokud člověk není přesvědčený, že herectví je doopravdy jeho cesta, nemůže ty tlaky okolí vydržet.
Moderování by pro vás byl pád dolů?
Určitě. Herectví je herectví. Pracujete na charakteru postavy, kterou spoluvytváříte. Moderátoři jsou lidé, kteří musí dobře vypadat, artikulovat a pohotově reagovat, a to je asi tak všechno. Nemusí se učit ničí texty, ani se ponářet do něčí duše či osobnosti.
Ale zase jste okamžitě známá.
To já nepotřebuju. Pro mě je to instantní sláva. Až můj čas nazraje, budu mít daleko víc co říct, než všichni ti moderátoři, kteří akorát tak popisují, co snídali, jaké mají auto a s kým chodí. Doufám, že veřejnost tahle povrchnost, která se teď v médiích rozmohla, nebude bavit dlouho. Věřím, že ten zlom už brzy přijde, lidé se nasytí komerce a dostanou žízeň po opravdové kultuře.
Nechtěla jste někdy ze Slovenska odejít zkusit štěstí jinam?
Určitě. V podstatě to mám v plánu a ještě jsem se toho nevzdala. Točila jsem nedávno reklamu v New Yorku a byla jsem z toho města úplně u vytržení. Vůbec jsem nedokázala uvěřit, že takové město někde může existovat. Tam si dáte květináč na hlavu a nikdo si vás nevšimne. Je tam obrovská svoboda projevu a názorů. To mi u nás strašně chybí, my jsme ještě pořád strašně přísní.
Co vám brání odjet?
Vždycky se přihodí něco, co mě tady zadrží. Naposledy jsem měla připravený únik poté, co jsme dotočili seriál O ztracené lásce, kde jsem hrála Honzu. Bylo to jedno z nejkrásnějších období mého života, strašně ráda na to vzpomínám, bylo to asi nejvíc, co se mi kdy povedlo. Rok jsem tehdy žila v Praze, jenže pak to skončilo a nastalo takové hlucho. Už jsem byla skoro sbalená, že pojedu do Ameriky, když v tom přišla nabídka právě na film Zostane to medzi nami. A film je film, to víte.
Takže zase radši jistota malého dvorku před nejistotou velkého světa?
Já se bála, že bych se tam nerozvíjela. Že zatímco doma můžu na sobě pracovat hraním ve filmech, seriálech a hlavně divadle, kdybych v Americe delší dobu nedostala práci, zakrněla bych herecky. Tak jako houslista musí každý den cvičit, i herečka musí ten svůj pracovní nástroj rozvíjet. Můžete to zkoušet od nuly, jako totálně neznámý člověk, nebo naopak jako Karel Roden, který byl už u nás slavný a respektovaný herec, takže mezi těmi dvěma tisíci zájemci o jeho roli vynikal.
To, že je někdo česká nebo slovenská hvězda, může v Americe někomu pomoct?
Určitě. Pokud už jste jméno, máte oproti neznámé tvářičce velkou výhodu.
Umíte anglicky natolik, že byste mohla hrát v americkém filmu?
Asi ano, protože už jsem v několika cizích filmech hrála.
Dá se na Slovensku uživit hraním ve filmech a v divadle?
Těžko. Musíte dělat i věci kolem, jako je dabing, namlouvání spotů nebo reklamu.
Já si vás dodnes pamatuju z jedné, která byla na Danone.
To byla má první a poslední velká reklama, tenkrát ji točil Milan Šteindler. Žádali mě nedávno, abych natočila další na stejnou firmu, ale už jsem odmítla. Pro herečku vůbec není dobré být známější z reklamy než z filmů, ve kterých hraje.
Takže praktikujete to, co zahraniční herci – že točíte reklamy v cizině, kde vás nikdo nezná?
Přesně tak. Dělá to spousta herců. Je to takový náš alibismus, snažíme se to skrývat. Mně to nevadí, i to je pro mě práce s kamerou.
Pro koho jste třeba natočila reklamu?
Třeba pro jednoho rakouského mobilního operátora nebo pro Japonsko na Toyotu. To byla zvláštní zkušenost – Japonci hrozně křičí, ale zase to mají všechno perfektně zorganizované.
Měla jste někdy nějakou vážnější nabídku hrát v zahraničí?
Jednou. Nabídku na dvouletou smlouvu v Americe. Bylo to v době, kdy jsem studovala vysokou školu, která byla mým snem, takže taky naprostou prioritou. A tak jsem se vrátila.
Litujete toho?
Jak kdy. Díky tomu, že jsem zůstala, mohla přijít šance hrát v O ztracené lásce, což pro mě byla nádherná a neopakovatelná zkušenost. Potkala jsem spoustu výjimečných lidí, například Evu Hudečkovou, která je pro mě takovým andělem seslaným z nebe. Za to všechno jsem hrozně vděčná, takže v tomhle smyslu jsem ráda, že jsem zůstala. Možná, že by mě v Americe čekala nějaká komerce, možná bych dneska byla bohatá reklamní hvězdička, ale nezažila bych to, co tady. Myslím, že to opravdové mě naplňuje víc.
