VŠECHNY VAŠE PŘÍBĚHY ČTĚTE ZDE
Celé těhotenství bylo celkem v pohodě,i když jsem přibrala 20 kilo a můj gynekolog si už ze mě dělal legraci, když jsem mu na jeho vyhrůžky, že moc přibírám, řekla:“pane doktore, ale já opravdu moc nejím.“ A on na to:“Ne, jenom jak sumo,že?!“
Taky tak jsem si připadala, celé břicho jsem měla spíše dole, i má sestra mi řekla, že nevypadám jak těhotná, ale spíš jak tlustá, no neměla jsem to krásné těhotenské bříško, kterým se maminy chlubí.
Ale to nic neměnilo na radosti s jakou jsem se na příchod malého těšila, dle ultrazvuku jsme všichni věděli, že to bude kluk.
Vyplašily mě poslíčky
No když bylo 8.listopadu, tak se nic nedělo a já s manželem ještě jela na nákup do supermarketu, 9.listopadu manžel slavil narozeniny, rodina se sešla a já pořád doma, malému se ještě na svět nechtělo, to už jsem začínala být maličko nervózní, do obchodu už jsem raději nechodila, jelikož by se mě každý ptal, bydlím na malé vesnici,co tu ještě dělám atd.
Jedenáctého listopadu mi odešla hlenová zátka a měla jsem nepravidelné stahy, pro mě teda docela dost bolestivé, manžel daleko v práci, tak jsem volala tchánovi a ten mě zavezl do porodnice, na příjmu se mnou sepsaly potřebné informace a řekly mi, že to na porod ještě nevypadá, že se jedná o poslíčky, ale že si mě tu teda nechají, když už jsem po termínu. Zavedly mě na hekárnu, kde mi sestřička píchla injekci a že se uvidí, co to se mnou udělá.
No poslíčky přestaly, najednou mi nic nebylo a ráno jsem se probudila na hekárně,kde kolem mě hekaly a skučely jiné maminy,sem tam jsem zaslechla i z porodního sálu jak některá maminka pořádně zakřičela a bylo mi hrozně, panebože, to snad nedám.
Po špenátu zase domů
Když sestřičky viděly, že mi nic není, rozhodly se mě poslat ještě teda zpět domů, já byla nakonec i ráda, měla jsem ten den narozeniny a doma je doma, když jsem to tam slyšela, no ještě jsem tam musela počkat do oběda, a tak jsem měla na své narozeniny slavnostní oběd, špenát, brambor a uzené. Špenát planý bez soli a uzené přesolené, k tomu super čaj. No byla jsem v Opavě, ještě ve staré porodnici, kde to stálo za …
Pak pro mě opět přijel tchán, že teda jedu ještě domů a já mu říkám, že už tam nejdu, že to tam je strašné, no on se jen smál, jeho porod nečekal.
Doma mi opět začaly bolesti, které jsem rozdýchávala na dřevěné židličce u topení, kde to bylo pro mě snesitelnější, přijela mě navštívit kamarádka a jak mě viděla, tak říkala, že by už jela do porodnice, ale já jen, že už tam nejdu, že to je ještě nepravidelné,a le bolelo mě to teda strašně.
| JAK JSEM RODILA? Napište nám. Vybrané příběhy oceníme knihou z nakladatelství Zoner Press z edice Encyklopedie ženy. |
Porod pořád nikde
Celou noc jsem neuměla usnout, bolesti byly nepravidelné, ale já oko nezamhouřila, ráno mi bylo trochu lépe, to už bylo 13.listopadu a porod pořád nikde. Celý den jsem zase měla nepravidelné bolesti, plodová voda mi neodtekla, ale večer se už bolesti stupňovaly, já byla nervózní z toho, že už jsem dávno po termínu, tak jsme jeli znovu do porodnice.
Tam mi na příjmu doktorka řekla, že to jsou opět poslíčky a že jestli takhle prožívám poslíčky, tak ten porod nezvládnu. Což bylo pro mě strašné. Nevím, jestli si lékař může dovolit něco takového říct.
No šla jsem opět na hekárnu, dali mi nějakou uklidňující tabletku, abych na chvíli usnula a měla sílu na porod, tableta mi opravdu zabrala, ale asi jen na dvě hodiny, pak už jsem celou noc chodila po chodbě, nešlo sedět, nešlo ležet, pořád bolesti, sestřičky, když mě viděly, tak mi jen řekly, že si mám lehnout, že musím spát, ale to opravdu nešlo, a to podotýkám,že už jsem tu noc předtím nespala.
Vyděržaj pianěr!
Nikdo si neumí představit, co to je chodit celou noc po chodbě, rozdýchávat bolesti, pamatuji si jen, že jsem si pořád říkala větu z Pelíšků: vyděržaj pianěr. (vydrž pionýre).
No bylo ráno a já už nemluvila,jen pořád chodila, to už bylo 14.listopadu, sestra mi měřila srdeční ozvy a řekly mi, že mám mačkat takové tlačítko, když budu mít pohyby, já však žádné neměla, tak jsem nemačkala, sestra přišla a povídá, že tam nic nemám zaznamenané jako žádné pohyby, tak vzala zvon a začala mi zvonit u břicha, ať jako miminko probudí.
Jelikož jsem byla málo otevřená, tak mě pořád nechaly dál chodit a staraly se o další maminky, které přijely k porodu.
V deset hodin dopoledne se tam objevila má spolužačka z gymnázia, toho času čerstvá absolventka medicíny, která mi navrhla,ž e mi dají infuzi, ať se vše urychlí, ale zatím ještě ne, že mám jít ještě do sprchy a skákat na balónu. Tak jsem vše už totálně vyčerpaná dělala. Přede mnou odrodilo šest maminek jako na běžícím pásu.
Bylo za deset jedna odpoledne a jedna ze sester mi řekla, že mám do dvou hodin skákat na balónu, to mi připadalo příšerné a říkala jsem si, že to nedám do dvou hodin, teda přes hodinu skákat, bolesti už jsem měla intenzivnější, ona však za deset minut přišla a řekla: “Jé, to je teprve jedna? Já myslela,že už budou dvě,no slezte si z toho balónu.“
Pak mi konečně daly tu infuzi a porod se skutečně rozběhl, začala jsem se otvírat, píchly mi plodovou vodu a já jen slyšela, jak sestra říká doktorce: “paní doktorko, zelená!!!“
Tušila jsem, že bude v pořádku
Věděla jsem, že to něco znamená, ale nikdo se se mnou nebavil, jen pořád musíte tlačit, já se snažila, oni pořád, že špatně tlačím, pak mi řekli, že mám tlačit jako bych chtěla na stolici, tak jsem pořádně zatlačila, mezitím mi dávali kyslíkovou masku a paní doktorka mi skákala po břiše, ať jde malý lépe ven, najednou kolem mě bylo asi šest lidí a pořád mi jen říkali, jak mám tlačit a já už byla totálně vyčerpaná, pak jsem však ještě nabrala poslední zbytek sil a konečně byla hlavička venku, pak ještě ramínka a najednou vidím jak rychle vzali malého a letěli s ním na stůl ho oživovat, byl celý fialový, myslím, že se narodil za pět minut dvanáct jak, se říká, i když ve skutečnosti bylo půl třetí odpoledne. Jen jsem viděla, jak s ním všelijak manipulují, dávají mu masáž atd., no bylo to pro mě strašné, ale nějak podvědomě jsem tušila, že vše bude v pořádku, pak už jsem slyšela pláč a paní doktorku jak říká: “No vidíš!“
Ale měli jsme namále a myslím si, že se mnou mohli už něco dělat dřív, když už jsem tam byla tak dlouho a porod se nerozjížděl, měli mi dát dřív tu infuzi. Malý pak měl Apgar skóre 4-9-10, jak jsem si pak zjistila, tak ta 4 na začátku je dost nebezpečná, že jsme měli namále.
První noc strávil ještě v inkubátoru, chtěli si ho raději pohlídat, ale byl už v pořádku. Já se aspoň po náročném porodu vyspala.
Na druhý den mi ho přinesli na kojení, zpočátku se trochu nedařilo, ale pak to šlo hladce a kojila jsem ho téměř celý první rok.
Dcera už šla lehce
Dnes už má 4 roky a je to malý lotřík – náš Matoušek a k němu nám před rokem a půl přibyla sestřička Klárka, jejíž porod byl procházka růžovým sadem proti tomu, co jsem si vytrpěla u syna. Malá měla Apgar skóre hned 10-10-10 a byla hned vitální a i já jsem byla hned v pohodě, podotýkám, že jsem se také na porod už lépe připravovala, chodila jsem plavat, pila jsem čaj z jahodníku a maliníku a brala i homeopatika, no zkrátka po první zkušenosti, už jsem měla strach, ale vše dopadlo na jedničku.
Takže maminky, vy, které jste měly hrozný první porod, nebojte se, druhý je opravdu rychlejší a lepší.
