„Mám to štěstí, že mě pořád někdo potřebuje,“ cituje repliku z divadelní hry a zároveň přiznává: „Když se mě zeptáte, co chci já, budu mlčet, protože nevím.“
Řekla bych, že se chcete třeba i rozkrájet, aby byla vaše rodina spokojená...
Jsem opravdu ten typ, co by se obětoval dětem do poslední kapky. Něco jako nemáte hadr na podlahu? Tak já si lehnu a vytřu vám. Takže si tak trochu ten Izrael i ordinuju, abych přetrhla pupeční šňůry. Možná je zdravé si dovolit na chvilku odjet a třeba nám všem moje nepřítomnost prospěje.
Jak to myslíte?
Někdy bych si přála, abych už ty dospělé děti dokázala od sebe odstřihnout. Já se pořád v noci trápím, co ten můj devětadvacetiletý a co ta třiatřicetiletá. Zároveň vidím dnes svou matku: bratr žije v Panamě a včera odletěl. A já dnes otevřu dveře a máma hned: Co Štěpán? Máš zprávu, jestli doletěl? Já jsem celou noc nespala. Když vidím, jak moje čtyřiadevadesátiletá matka nespí kvůli tomu, jestli můj šestašedesátiletý bratr doletěl domů, tak si říkám, že je to strašný, jestli z toho není nějaký výstup. Asi není.
Taky myslím, že není.
Když se někomu narodí dítě, vždycky říkám: Víš, že sis neporodila holčičku nebo chlapečka, ale strach?
A taky radost.
I radost, ale ten strach paralyzuje. Teď si říkám, že až budu v Izraeli, že mě třeba nebude trápit, jestli má můj vnuk čepici. I když se mnou už většina z dětí nebydlí, mám od rána mobil zamořený dotazy. Nejstarší syn píše básně a ví, že mě vždycky bavila hra s češtinou a zbožňuju psaní fejetonů. Jedu na zkoušku a přistane mi: Mami, myslíš, že tahle předložka je lepší, nebo tenhle slovosled? A já honem všeho nechám a hledám, jak je to správně česky, abych mu odpověděla. Když budu dál, třeba si ode mě rodina trochu odpočine.
Esemesky vás dostihnou nejspíš i v Tel Avivu.
Stejně budu létat domů, protože do června tu mám nasmlouvanou práci. Ideální bude, když budu dva týdny tam a dva tady. Celý život jsem vydržela velký nápor i proto, že jsem si od domova odpočinula v práci a naopak. Mám výhodu, že kde jsem, tam jsem. Starosti si nepřenáším, takže bych mohla zvládnout i tohle izraelsko-české pendlování.
Nebylo by jednodušší létat za manželem jen na návštěvu?
Žena má následovat svého muže, ale upřímně si nedovedu představit, že bych tam byla pořád. To bychom se asi s Martinem brzy zabili. Jemu to ovšem do očí neřeknu. Ale on to ví!
Kdy odletíte?
Manžel odlétá teď, my se tam za ním s Kordulkou podíváme na měsíc až na Vánoce. A přiletí za námi moji kluci Cyril a Vincent, aby tu nebyli smutní, protože jim před rokem zemřel táta. Těším se, že na Štědrý den pojedeme do Betléma. Pak se vrátíme do Prahy, dcera dokončí ve škole pololetí a do druhého nastoupí už tam.
Když budete odlétat do Česka za prací, tak dcera zůstane s tátou v Tel Avivu?
I když je zkušený otec, nebyl teď pět let doma a myslím, že moc netuší. Ať zjistí, co to je, jen ať se tam hádají, je to stejná krev. Ať si dceru užije, třeba se do politiky ještě rád vrátí. (smích)
Izrael není vnímán jako příliš bezpečná země. Z terorismu strach nemáte?
Strach? Myslím, že po teroristických útocích 11. září v New Yorku, později v Paříži, Nice, Bruselu, Londýně... To byl jiný pocit než strach. Všichni, kteří cítí solidaritu, vědí, že terorismus chce vyvolat v lidech strach, a proto odpověď musí být ne. Nemám strach.
Psalo se, že uvažujete o práci v Českém centru v Jeruzalémě.
Manželka velvyslance bohužel nemůže pracovat na ambasádě, ale dostala jsem nabídku nastoupit na poloviční úvazek jako kancelářská síla za 14 tisíc korun měsíčně a denně bych dojížděla z Tel Avivu do Jeruzaléma. Mám ještě čtyři roky do důchodu a musím platit sociální a zdravotní pojištění, takže když přijde z Česka nabídka, ráda přiletím a přivydělám si.
Co kdybyste prostě nepracovala a jen reprezentovala?
A kdo by za mě platil to pojištění?
Veronika Žilková
|
Jste manželé, mohla byste se „opřít“ o manželův příjem...
To nejde, my máme dohromady hodně dětí a potkali jsme se jako dva dospělí lidé, kteří už měli rozjeté své životy. Vyžaduju, aby si každý řešil své sociální jistoty. I kvůli dětem. Já se nebojím, že nebudu mít na chleba, koneckonců mi stačí kafe, ale mám ráda svobodu. Možnost se sebrat, odjet třeba na hory a nepočítat, že už jsem projela sedm jízd a na osmou nemám. Ale i když mám svoje konto, neznamená to, že partnera nerespektuji jako muže a otce, jen si myslím, že by oba měli mít každý své peníze. Finance totiž bývají příčinou hádek a takhle je možné se jim vyhnout. Nejsem ovšem finanční ani manželský poradce. Kdybych to ve vztazích uměla tak, jak se teď tvářím, tak bych nebyla potřetí vdaná.
Jeho plat by vám dvěma s přehledem stačil.
To ho neznáte, na začátku našeho vztahu jsem napsala fejeton o tom, jak jsme šli spolu nakupovat. Hodila jsem do košíku troje brambůrky pro moje děti a troje pro jeho děti a on všechno vyndal, že je to drahý a dal tam jeden popcorn, který by nikomu nestačil... I když asi vlastně stačil, protože by nikomu nechutnal. U zeleniny jsem ho poprosila, aby ji nabral. Vložil do košíku jednu papriku. Prošli jsme spolu nákupem, zaplatili jsme asi osm stovek a Martin říká: Prosím tě, ty furt říkáš, jak jsou nákupy drahý! Došli jsme domů, já vzala kočárek, to byla Kordulka ještě malá, jela jsem na roh do potravin, kde je všechno samozřejmě předražené, a nakoupila za dva tisíce na víkend pro deset lidí včetně chybějících paprik, brambůrků a masa.
Raději to zařídíte, než se dohadovat?
Přijde mi ponižující říkat si o peníze. Můj táta byl to samý. Máma mu vždycky říkala: Václave, ty boty stály osmdesát korun. A já věděla, že stály dvě stě osmdesát. Ona mu zkrátka upravovala ceny, aby byl doma klid. Naši si vedli účetnictví a táta byl puntičkář. Proč je tady těch osm korun, Olgo? Jako bych ho slyšela. A já tuhle škudlivost tak nenáviděla! Přitom já zase po Martinovi všude zhasínám světlo a taky zavírám topení, protože on ho pustí a otevře okno.
Říkáte to s úsměvem.
Líčím vám naše seniorské roztomilé chyby. Výhodou stáří je, že vám toho na partnerovi vadí čím dál míň. Vlastně už nic.
S Veronikou Žilkovou jsme se sešli v den jejích narozenin a nebyli jsme první, kdo jí přál. „Manžel a dcera mi udělali snídani do postele. Martin hrál na kytaru, Kordulka zpívala. Dostala jsem i roztomilé dárky, od Martina novou baterku do hodinek, pánvičku, protože my dva, staří lidé, se nejvíc dohadujeme o tom, že já krájím v kuchyni na pracovní ploše a mně vadí, že on vidličkou obrací na pánvi,“ smála se a ukazovala i mobil plný esemesek s přáním. „Od policajta, faráře, kuchařky, z rozhlasu... Takový je můj život.“
Tvrdíte, že je Martin Stropnický po vašem tátovi druhý muž, kterého v životě posloucháte. Vyhovuje vám partnerství podobné tomu, jaké měli vaši rodiče?
Snad bych takhle uvažovala, kdyby mi bylo třicet. Řeknu vám to jinak, na příkladu filmu Karla Janáka, který teď točím. Hrajeme tam s Ondřejem Malým rodiče dvou mladých lidí, kteří se pokoušejí spolu žít. Já jsem matka dcery, on syna. I když jsme úplně povahově rozdílní a nemáme žádné společné zájmy, přesto se rozhodneme žít spolu. Je velké štěstí, když se člověk přestane upínat k ideálu v podobě vysněného prince, ale užívá si čas společného sdílení a přátelství.
Mám si myslet, že i když jste ze stejné branže, jste s manželem každý úplně jiný?
To jsme hodně. Martin miluje vedro a moře, já hory a byla bych daleko raději, kdyby jel jako velvyslanec do Norska. Ale přesto jsme schopni spolu posnídat a navzájem se respektujeme. Dovolím mu potápět se, on mně jet lyžovat. Zatímco v mládí lidé touží trávit volný čas spolu, tolerance, zdá se, je možná až v pokročilejším věku.
Proč vlastně manžel z politiky odešel?
Do hlavy mu nevidím, ale nebylo to ani vyčerpání ani vyhoření. Myslím, že ho unavila beznaděj. Viděl tu marnost, s níž dělal čtyři roky maximum pro mír na celém světě. Čtyři roky nebyl vůbec doma a po nocích studoval. Všechno. Třeba mě ve tři ráno vzbudil a začal mi vysvětlovat syrský konflikt. Co se stane, když se někam pošlou zbraně, jaký bude další krok a co ten pátý, sedmý, v čem který politik udělal chybu a co se tím vyprovokuje... a pak šel spát. A já do pěti do rána seděla a říkala si, že je super, že se v tom vyzná, ale jak já tohle vydržím? Vždyť já tomu vůbec nerozumím? Co já, blbá herečka, s těmi informacemi tady v Suchdole?
Situace v Česku ho netrápila?
Jestli má někdo pocit, že mu vadila situace v Česku a proto odchází, nepochopil ho. Vyrůstal v Turecku, žil v Římě, v Portugalsku, pak byl patnáct let velvyslancem. Netrápí ho konflikty ODS nebo ČSSD. Vnímá svět kosmopolitně a moc by ho chtěl zachránit. Je mi líto, že z politiky odešel, i přesto, že jsme ho doma moc neviděli. Upřímně - málokdo myslí víc na celek a naopak vůbec ne na sebe, tak jako on.
Řekla jste mu to?
On je silnější, schopnější než já a já bych si netroufla mu něco nařizovat.
Říct svůj názor přece můžete.
On ví, že je mi to líto, ale divil se, že nechci, aby si víc užil dospívání naší dcery. Tak ať si jí teď v Izraeli užije.
I vy máte za sebou zkušenost z komunální politiky v pražském Suchdole. Jaká je?
Čtyři roky teď v opozici a předchozí zkušenost ze začátku devadesátých let stačí. Už nikdy v životě do toho nepůjdu. Jsem na to příliš senzitivní a málo pragmatická. Vadí mi, když se špatné skutky kryjí dobrými. Například u nás „ve vsi“ nechá radnice s humbukem vysadit alej, čímž populisticky „zachrání zeleň“, ale mezitím potichu vymění sportovní plochu za stavební. Za gestem je dohoda s developerem, pět stromů „přikryje“ výstavbu sídliště. Každé skupině, která vymyslí nějakou takovou transakci, jde především o zisk.
Podobná deziluze z politiky, jakou zažívá manžel?
Možná. Svět má svá pravidla, kterým se nepostavíte. Ti takzvaně slušní lidé budou chtít za čas díky nabyté moci vydělávat a vy si říkáte, jestli si máte na to fotbalové hřiště jít lehnout před bagr, když většina obyvatel nakonec mávne rukou s tím, že se fotbal může hrát třeba v tělocvičně. Má smysl položit všechny svoje síly na oltář něčeho, co vlastně nakonec lidi neocení? Jeden frajer už se v Jeruzalémě zkusil postavit všem, a tak ho tam přitloukli. Čas od času se takový „Ježíš“ objeví. Svým způsobem to byl i Palach.
Které období života byste si nejraději zopakovala?
Asi žádné. Líbí se mi všechno a všude. Škoda jen, že jsem dnešní zkušenosti neměla už ve třiceti. Bývala bych se tak netrápila, mrzí mě ty probrečené noci. Můj druhý manžel hodně pil a já jsem strašně moc chtěla idylickou rodinu. Dneska vím, že to, jak má rodina spolu fungovat, byly jen moje představy. Tlačila jsem na dokonalost podle mého. Kdybych měla dnešní zkušenosti, tak bych třeba manžela nechala pít i chodit na fotbal. Netrápila bych se kvůli tomu a řekla si, že od něj potřebuju míň.
Byla jste urputná?
Jsem urputná. Stejně tak i v profesi. Jsem nastavená na výkon a chci co nejlépe umět text a co nejlépe zahrát roli, aby byl výsledek co nejlepší. Jednou mi kdysi režisér Evald Schorm řekl, že jestli nechci být hvězdou, tak ať jdu od divadla. Tehdy jsem nevěděla, o čem mluví. Myslela jsem, že po mně snad chce, abych byla nafoukaná. Nechápala jsem, že být hvězdou je v herectví profesionální povinnost. Stejně tak jsem byla odhodlaná, a považovala to za své poslání matky a manželky, udělat maximum pro tu svou představu spokojené rodiny. Třeba i proti všem a na vlastní úkor.
Výkon je však v profesi změřitelnější než v partnerství. Co je v partnerství dokonalost?
Spokojený partner. A já přitom pořád prahla po nějaké iluzi. Jako je ten vtip o mladé ženě, která přijde do knihovny s tím, že si chce půjčit hezkou knížku o šťastném manželství, a knihovnice jí říká: Běžte doleva vzadu do oddělení pohádek. I já bojovala za ideální rodinu. Chtěla jsem peníze, abychom mohli k moři, tak jsem nebyla doma. Chtěla jsem manžela, který čte dětem pohádky, ale on byl flamendr, takže jsem brečela. A unikalo mi šťastné tady a teď.
Nebyl ten rodinný ideál nastaven rodiči ve vašem dětství?
Naši měli strašné manželství, hádky od rána do večera. Možná jsem se proto někdy rozváděla i předčasně. Najednou jsem totiž cítila stejné dusno, jako když jsem byla malá, tak jsem vztah raději hned rozsekla s tím, že půjdeme od sebe. Jsem spíš schopná se všem stokrát omluvit, než bych snášela, že se na mě někdo zlobí. To, že někdo s někým třeba týden nemluví, to si vůbec nedovedu představit.
Chtěla jste skvělou rodinu, kariéru, všechno naplno, do „roztrhání těla“. Co říká tělo teď čtyři roky před důchodem?
Občas to nedává, třeba teď mám ječné zrno. Za mlada bych ho měla třeba dvě hodiny, teď už se mě drží tři týdny. Dřív jsem se regenerovala strašně rychle. V den porodu jsem točila a za týden už zase. Víte, já nemám moc čas se pozorovat. Své tělo jsem nikdy moc nevnímala a o potížích v klimakteriu jsem jen četla. Asi je to i tím, že mám tu třináctiletou holku a do toho hlídám dvě vnoučata. Třeba zrovna dneska. Bude to hrozný, protože ta roční holčička pije mlíko třikrát za noc, ale chci, aby si od ní Agáta odpočinula. Zároveň jsem ráda, že děti zase odevzdám, protože už nemám tu sílu. Trpím nespavostí, ale prášky nenávidím. Říkám, že bolest se musí vydržet a nemarodit je věc stavovské cti. Hrála jsem s horečkou, po punkci dutin a premiéru jsem měla i v den, kdy mi zemřelo dítě.
Žádné depky typické pro stárnoucí herečky?
Když mi bylo padesát a narodilo se mi vnouče, špatně jsem snášela, že se za mnou už nebudou otáčet chlapi, že už nejsem ta, o které se píší hry. A podívejte, každý věk má svoje: najednou přišla úžasná role macechy!
Překonala jste tu krizi?
Depky občas mám, tak jako každý. V takových chvílích pláču a léčím se fyzickou prací. Jednou jsem volala sestře a povídám: Hele, Jarmilo, mám hroznou depresi, mám málo práce a jsem stará. A ona na to: Jdi si uklidit v šuplíku. Ono to funguje. Sice vám při té práci hlava třeba stejně „jede“ v depce, ale večer jste tak unavená, že usnete. Nevěřím těm, kteří se ukazují jen ze šťastné stránky. Všichni jsme na tom podobně. V mládí jsem měla například obří mindrák ze sousedky, která byla mnohem lepší matka než já. Zavařovala, učila se s dětmi, zatímco já se s nimi nikdy neučila a nezavařovala. Nakonec ona se v té své dokonalosti jednoho dne sebrala a od rodiny odešla. Důležité je být srovnaná sama se sebou a já nikdy neměla nějaké ambice, jaká bych měla být.
Jaká jste byla ve dvaceti?
Nikdo se mnou nechtěl chodit. Byla jsem hrozně tlustá, měla jsem o deset kilo víc než teď. Jak říká můj muž, bylo mě moc. Pořád jsem kluky dusila, chtěla něco organizovat. Teď jsme měli sraz čtyřicet tři let po základce. Zpívali jsme písničky z tábora, jako kdybychom se rozloučili včera. Najednou si uvědomíte, že ne úspěch ani majetek, ale to, co máte v sobě od malička, jste vy a váš život. Vnitřek Veroniky je vlastně úplně stejný jako v té osmé třídě.
Přála jste si mít hodně dětí?
Děti jsem nechtěla, ale když už jsem je měla, chtěla jsem být dokonalá máma. Nikdy nesním, nemám ani vysněnou roli, ale když v životě dostanu nějaký úkol, chci ho splnit co nejlíp.
Není škoda nemít sny?
Štěstí je žít s radostí každý den. Když mi bylo sedmadvacet, narodil se mi Cyril, který je první žijící člověk na světě s transplantovanou bránicí. A já místo procházek s kočárkem skončila na rok s dítětem na jipce. Měl před sebou spoustu operací a nulovou prognózu na přežití. Lékaři mi pokaždé říkali: Maminko teď žije, ale večer žít nemusí. Skoro rok jsem tehdy prakticky nespala a skončila jsem v totálním kolapsu. Noci jsem s ním probděla v nemocnici, přes den jsem se starala o tříletou dceru a ještě hrála divadlo. Byl to největší mezník v mém životě, kdy jsem se naučila si říct, že jsem šťastná, že vypil mléko, pohrál si s hračkou a neumřel. Musela jsem si hlavu nastavit na „tady a teď“ a nemyslet na to, co bude dál.
Promítla se ta výjimečná péče a strach o jeho život do vašeho vztahu s Cyrilem?
Já ten pocit nemám, ale Kordulka by vám řekla, že když má přijet Cyril, nakupuji džus, který normálně nemíváme, protože je drahej. (Kordula se vložila do hovoru: Vždycky po nějaké době, když má přijet brácha, je nakoupeno strašně moc věcí, které mám ráda, a když si chci něco dát, tak máma řekne, že ne, že je to Cyrilka.) Pět let teď žil ve Francii, jezdil domů jednou za rok. To by mu podstrojovala každá máma, zvlášť když jde jen o určitý džus a o oblíbené pacholíky.
Nemocným dětem přirozeně víc zametáme cestičku...
V jeho sedmnácti letech jsem si uvědomila, že jsme přežili a že se o něj pořád přehnaně bojím a chráním před světem. Pravda je, že náš vztah už začal být trošku nezdravý, a tak, aby se ode mne odpoutal, koupila jsem mu půlroční studium ve Španělsku a řekla, že to musíme oba vydržet.
Máte syny i dcery, vidíte rozdíl ve výchově?
Holky jsou problematičtější. Asi tuší, že je čeká kolotoč děti, pleny, že budou matky se vší zodpovědností. Kluci, otcové jsou jen o něco starší kluci, jsou víc sebestřední. Potřebují po sobě nechávat na světě stopy a my jsme ty, které vzadu táhnou kárku s obvazy, s polívkou a židličkou.
To nezní zrovna emancipovaně.
Myslím, že emancipace je o pochopení své role. Když za mnou přijde nešťastný dospívající, mám pocit, že mu pomůžu, pokud mu dám najíst, ale otec s ním dokáže jeho problém s nadhledem rozebrat. Je důležité dopřát muži otcovskou roli tak, jak je na ni nastaven on, a netlačit ho do ní tak, jak jsme si my ženy vysnily. Toho, koho si vybereme za otce svých dětí, nechme takového, jaký je, a podřiďme se. I když je to někdy těžké. Táta mých synů byl díky permanentní hladince alkoholu v krvi pořád v pohodě a kluci na něj s láskou vzpomínají. Byla s ním větší legrace než se mnou, která vyprala a poručila, ať si napíšou úkoly. Tátové jsou zkrátka kámoši a stavitelé a mámy foukají bolístky a mažou chleby.
