Kontaktní rodičovství vychází z předpokladu, že vazba mezi dítětem a rodičem je určující pro kvalitu jeho života a budoucích vztahů. Snaží se proto dětem poskytnout bezmeznou lásku, fyzický kontakt a pocit bezpečí. Naomi Aldortová rozvádí tyto myšlenky ve svých knihách ještě trochu dále. Tvrdí, že by rodiče neměli své děti ani chválit. Dítě se podle ní bude chovat dobře ze své svobodné vůle, pokud mu k tomu rodiče zajistí vhodné podmínky.
Rodiče na děti podle Aldortové pospíchají a chtějí po nich věci dříve, než na ně jsou připraveny. "Vždycky rodičům říkám, aby si vzali příklad z těhotenství. Tehdy je dítě v děloze, roste a vyvíjí se a my mu necháváme jeho čas. Nesnažíme se ho za každou cenu dostat ven dřív, protože by to pro něj bylo nebezpečné. Ani mu tam neposíláme hadičky se vzduchem, aby si natrénovalo dýchání dřív, než se dostane na svět. Důsledky svých činů, zodpovědnost a spousta dalších dovedností si naše děti osvojí ve chvíli, kdy na to budou připravené," tvrdí matka tří dětí.
Rodiče by podle ní měli především jít dětem příkladem svým vlastním chováním. "Ale pokud uděláme manželovi scénu, protože přišel pozdě z práce a já jsem nestihla jít na cvičení, jsme na nejlepší cestě k tomu, aby dítě na jemu nepříjemné situace také reagovalo scénou a křikem," dodává americká publicistka.
Děti se od nás učí naše chování, ukazuje video
4. března 2014 |
"Líbilo by se vám, kdyby někdo uhodil vás? A naučil byste se tím něco o svém prohřešku, nebo byste se prostě naučili také uhodit, až se dostanete do úzkých? Já, a nejenom já, jsem přesvědčena o tom, že se naučí akorát to druhé. Že právě proto, že děti dostanou doma násilí namísto lásky, máme všude po světě války," myslí si Naomi Aldortová.
Dítě má své důvody
Pokud dítě například kousne mladší sestru, pravděpodobně k tomu podle ní mělo ve svých očích velmi pádný důvod. Úkolem rodičů je tuto situaci vidět a zareagovat tak, aby dítě nedošlo až k bití nebo kousání. "Musíme pracovat na komunikaci, ne na trestání. Pokud je za to plácneme, chováme se stejně jako trestané dítě. A dítě si navíc pomyslí, že násilí je adekvátní odpovědí, protože tak zareagoval i tatínek nebo maminka, je to tedy součást života," tvrdí autorka knihy Vychováváme děti a rosteme s nimi.
Oproti záměru rodičů podle ní funguje třeba i poslání do pokoje na hanbu. Dítě nebude sedět a přemýšlet o tom, jak je ošklivé bít sestřičku. Bude přemítat, jestli ho rodiče aspoň trochu milují, bude tápat, na co se může v životě spolehnout a bude vinit sestru, protože u té to všechno začalo. Takže pak je podle Aldortové vlastně větší šance, že se agresivní chování bude opakovat, protože je dítě ve stresu a nešťastné.
Vůdce namísto diktátora
Zastánci kontaktního rodičovství tvrdí, že by rodiče měli mít autoritu, být vůdci, ale neměli by být k dětem autoritářští. "Autoritu si bitím dítěte narušíte, protože dítě z vás bude mít strach. Sáhnout k fyzickému násilí je natolik nízký čin, že to dítě nemůže respektovat. A hlavně to dítě poškodí, protože osoba, kterou milují a má o ně pečovat, jim ublíží. Svět se najednou stane velmi děsivým místem. Tento strach doslova paralyzuje jejich mozek a zpomaluje jejich biologický i mentální vývoj," dodává zapáleně Američanka.
"Často se setkávám s tím, že o mých a dalších dětech ostatní rodiče říkají, že jsou géniové. Ale ony nejsou geniální, jenom nežijí v neustálém strachu z trestu a jejich mozek se může naplno věnovat učení a poznávání světa," domnívá se. Podle svých slov ovšem žádné rodiče neviní, ani z bití. Jsou totiž živoucím důkazem toho, jakou násilí v rodině způsobuje škodu. Většina z nich byla sama bita a opakuje vzorec dál. Často neumějí konflikt vyřešit jinak, protože u rodičů nebo kamarádů nikdy neviděli civilizovanější způsob řešení problémů.
Ale co když se rodič uchýlí k násilí opravdu jen výjimečně, když třeba dítě vběhne do ulice? Rodiče se často k fyzickému násilí jako plácnutí přes zadek obracejí ve chvíli, kdy se chtějí ujistit, že se nebude za žádnou cenu opakovat. Ale podle Aldortové i jedno plácnutí nebo facka stačí k vytvoření strachu.
"Lidé mi často říkají, že znají spoustu lidí, co jim občasné plácnutí nebo výprask neuškodily, že vyrostli v normální slušné dospělé. Ale to nemusí pravda, protože tento typ poškození zkrátka jen není vidět na první pohled. Já také pracuji jako terapeutka s dospělými lidmi a snažíme se zvrátit tu škodu, co v nich bití nadělalo. Potýkají se se spoustou bolesti, úzkostí, depresí, mají problémy stát se takovými rodiči, jakými by chtěli být," vyjmenovává Aldortová.
Dokonce má i klienty, které rodiče přímo nebili, ale stalo se to jejich mladšímu sourozenci. Ty děti celé dětství poslouchaly a nedostaly nikdy od rodičů samy, ovšem za cenu života v neustálém strachu, jestli všechno udělaly dobře a jestli si chybou nevyslouží výprask.
Na druhou stranu není Naomi Aldortová příznivkyní přílišného ustupování dětem, hlavní je zajistit jejich základní potřeby a lásku a bezpečí. Ale neznamená to, že dítě dostane každou čokoládu a hračku nebo se hodiny dívá na televizi a hraje na počítači.
Konec chválení, poděkujte
Pokud chceme, aby se věci děly z jeho svobodné vůle, pak bychom ho podle teorie Aldortové ani neměli zatěžovat chválou. "V tu chvíli totiž dítě jedná tak, aby bylo pochváleno. Ne proto, že ho činnost baví, ne proto, že vás miluje nebo protože si věří a chce zkusit něco nového. Pokud něco udělají dobře, tak děti nehodnotím, ale prostě jim poděkuji. Děkuji, že jste byli potichu, když jsem si po obědě zdřímla. Děkuji za květiny, mám z nich velkou radost. Ale jakmile začnete hodnotit, tak se dostáváte do stejných nejistých vod, jako je trest. Byl jsem podle maminky hodný, nebo špatný? Proč mě nepochválila? Není se mnou spokojená?"
Rodiče se k různým kázeňským postihům na dětech dopouštějí ve snaze vštípit jim disciplínu a usnadnit jim budoucí život. Podle Aldortové je to však zbytečné, stejně jako posílat dítěti do dělohy vzduch. Tresty jsou navíc uměle vytvořené a namísto důsledků činů učí dětem krutosti. Následkem neumytého nádobí v běžném životě není, že nejdete ven s kamarády, ale že prostě máte špinavé nádobí.
"Jak děti porostou, tak se naučí dělat i věci, které je nebaví a nechtějí dělat. Ale k tomu bych ráda dodala, že většina z nás dělá až příliš takových věcí. Já bych raději vychovala děti, které mě uvidí dělat věci, co mě baví," vysvětluje a připojuje hned dva způsoby, jak na to.
Dítě je semínko, nechte ho růst
Celkem univerzálním způsobem je naučit se mít rád to, co dělám. Pokud musím umýt nádobí, tak si to nebudu ošklivit a nebudu se dohadovat s partnerem, na kom je řada dnes a jak se mi nechce, protože dítě se naučí, že mýt nádobí je otrava. Raději se naučte si v tom nějakou zálibu najít, ať už je to čištění zubů, nebo zahradničení.
Druhým důležitým bodem je pomoci dětem najít to, co je v životě baví. Mnoho lidí tráví pět dnů v týdnu v práci, kterou nemají rádi a setrvávají ve vztazích, kde jim partner ubližuje. To proto, že si myslí, že si nic lepšího nezaslouží, celý život se cítili nedostateční.
"Naším úkolem jako rodičů není z dětí vytvořit lidskou bytost, ale opečovávat je během tohoto přirozeného procesu. Pokud zasadíte semínko, tak ho zaléváte, ale neodhrnujete mu hlínu, netaháte z něj klíček a nerozevíráte okvětní lístky, abyste to květinu naučili a urychlili růst. A zaléváte ji pořád, nejen pokud se chová dobře," dodává se smíchem americká autorka.
