Víte, že jsem v posledních letech narážela na vaše jméno, když mi na vás v rozhovorech pěli chválu vaši bývalí filmoví svěřenci?
To se se krásně poslouchá. Jen mě chvalte, přitlačte. Kdo z nich si na mě vzpomněl?
Naposledy to byla Jiřina Bohdalová.
S tou jsem toho zažil spoustu. Jiřinku jsem zmerčil ještě při studiu FAMU. Spolužák Ivo Paukert ji obsadil do svého studentského filmu a já mu vypomáhal jako asistent režie. Vzpomínám si, jak jsem ji poprvé uviděl. Natáčelo se v Praze na Jungmannově náměstí a byl tam kiosek, u kterého stála mladinká Jiřina a měla v ruce buřta s hořčicí. Jedla s chutí a se stejným zápalem potom vletěla i na plac. Vždy dělala všechno na sto procent. Odjakživa chtěla hrozně moc hrát, a kdykoliv jsem ji obsadil, vyplatilo se mi to. Jenže ona by ráda byla ve všem, a to vůbec nemyslím záporně.
Párkrát jsem ale udělal něco s Janou Hlaváčovou, ta mi hodně sedla. Točil jsem s ní třeba Ikarův pád, kde hrála manželku Ládi Menšíka. A ten film se lidem moc líbil. Jenže pak jsem potkal Jiřinku a ona se mě zeptala: „Tak co? Jak se ti na mě kašle?“ Přišlo jí blbý, že dělám s někým jiným věci, ve kterých by byla určitě taky výborná. Přitom i ona točila s mnoha jinými režiséry.
„Že jsem byl laskavý k hercům? To byla ode mě taková chytristika. Já jsem to předstíral. Za to nemůžu. Dobře předstírat se musí umět.“
