Skoro se to zdá být vůči La Putyce nefér: byla skvělá, odvážná a navíc první a zapomenuta by rozhodně být neměla. Ve srovnání s UP´END´DOWN působí však jako dítě vedle vysokoškoláka v produktivním věku.
Jestli měla La Putyka s pojmem nový cirkus seznámit a oťukat si jeho možnosti, UP´END´DOWN už s ním pracuje zkušeně a poučeně.
Světoví Češi
Když na působivě čistou scénu s křížem symbolizujícím (nejen) městskou křižovatku vstoupí sami diváci, cítí se nejdřív trochu zaskočeni. Od záměru usednout do (rovněž křížového) hlediště je totiž odrazují uvaděč i "zákazová" páska natažená kolem židlí.
Prvotní šok navíc v mžiku doplní šok druhý - to když je oslepí světlo bodového reflektoru, ze všech stran se na ně začnou řítit "auta" a jeden člověk skončí pod koly šíleného řidiče. Iluze zblázněného velkoměsta funguje dokonale: ztracenější a křehčí si snad ani nemůžeme připadat. A to je teprve začátek.
V českých podmínkách působí UP´END´DOWN jako zjevení. Kdo pravidelně sleduje, co se u nás na poli pohybově-tanečně-hudebního divadla děje, pozná, že spolku Cirk La Putyka (čítající kromě známých tváří z La Putyky také nové členy) začíná být česká scéna malá.
Z celého představení, které rafinovaně vrství zážitky a dojmy, takže nikdy nestíháme vnímat vše. Ale to podstatné vždycky ano, poznáme rukopis spolupracujících mistrů ze zahraničí (více ZDE).
Scéna i herci jsou v neustálém pohybu, nechybí ani živý hudební doprovod zapojený do hry ("hoši z Nightworku" obstarají vše od zvuků města přes zpěv až po klenuté tóny klavíru) a samozřejmostí je nebezpečná akrobacie provozovaná s přídechem ledabylosti. Jako by let vzduchem patřil k nejběžnějším lidským činnostem.
V případě Novákovy novinky se mimochodem sluší připomenout, že v ní takřka nikdo nědělá to, v čem je nejsilnější. Každý tu začíná od nuly. Trampolínistka Tereza Toběrná na takzvaných šálách (pruhy látky zavěšené ze stropu) nikdy necvičila, a přesto po nich po tříměsíčním tréninku klouže se samozřejmostí, která vyráží dech.
Nikdo ze souboru také na začátku neovládal pohyb na takzvaném teeterboardu, cirkusové "houpačce" pracující na principu odrazu a rovnováhy (dopad člověka na jeden z jejích konců vymrští do vzduchu člověka na tom druhém).
Souboj s ďábelským strojem
Přesto se s tímhle ďábelským strojem na samém konci poperou všichni a díky jejich souboji má představení vrchol přesně tam, kde ho mít má. Když se herci umanutě snaží dostat "nahoru" a po každém pádu vstanou a jdou to zkoušet znovu a líp, člověk má chuť začít skákat s nimi - tak sugestivní je to zážitek. Ostatně nakonec na houpačku vleze i Novákův otec Rostislav a přestože už má svá léta, uvěřili bychom, že si taky skočí.
Mimochodem právě Novák starší coby ústřední postava - stařec, který se svým andělem/alteregem v momentě smrti bilancuje vlastní život, omládne díky představení minimálně o generaci. Spolu s ostatními běhá, zpívá, řve, ba dokonce i tančí; sálá z něj až nakažlivá radost a vůle.
Skvělého partnera má ve Vojtěchu Füllepovi, na první pohled nenápadném klučinovi, kterého jste v La Putyce možná přehlédli, ale tady vás za hodinu a půl zcela okouzlí. Nejlepší je, když si spolu ti dva jenom hrají (například scéna "naučím tě holit"), ale obdiv si zaslouží i způsob, jakým si mezi sebou vyměňují role v rámci flashbacků; mladý starý - jakékoli rozdíly přestávají existovat.
Nutno dodat, že to není pouze zásluhou mistrovského herectví, ale i pečlivé a promyšlené koncepce Nováka mladšího, který předávání partů režíruje velmi přirozeně.
V praxi to vypadá zhruba následovně. Muž andělovi ukazuje, co si nosí v kufříku za vzpomínky. Vzápětí mu anděl jednu z nich "přehraje" a v kouzelné loutkové hře s těly připomene, jak se kdysi zamiloval. Následně tato originální část (herci tančí na ramenou jiných herců a klátivými pohyby připomínají velké marionety) volně přejde v pohyb na zemi - to už ovšem tančí zase Novák starší a je to krásné a dojemné a fascinující.
Mimochodem právě scéna Novákova tance představuje jeden z mnoha inscenačně geniálních nápadů. Stačí obyčejné pružné lano a překážky i fyzické rozdíly přestávají existovat: je jen tady a teď, on a ona. Hezky to Novák pro tatínka vymyslel.
Firma Novák a Novák? Nikoli
Nutno říct, že jakkoli je Novák senior jasným středobodem inscenace, nikdy zbytečně nevyčnívá a už vůbec nezastiňuje ostatní. Z představení vycítíme úctu, popřípadě něhu (zvláště při vzájemném jištění), nikoli však protěžování.
Z Nováka mladšího - herce se stal zkrátka Novák mladší - autor. A to autor pokorný, pro kterého je prvořadý obsah a tvar, nikoli šok nebo exhibice. Divákovi tak nabízí fantastický smyslový zážitek, zároveň mu však ponechává dostatek prostoru, aby si vychutnal i ryze poetické pasáže. Současně se tak smějeme i přemýšlíme, tajíme dech i pláčeme; a všeho je tu tak akorát.
K nejkrásnějším pak patří momenty, kdy se všechno uvedené nenásilně spojí: výjev s akrobatkou, která se vylíhne z šálového "kokonu" visícího u stropu a pak z něj opatrně, jako dítě, které prvně osahává život, šplhá na zem (T.Toběrná). Anděl, který si zapomněl křídla ve skřínce a pak se bez nich marně snaží šplhat zpátky do nebe (V. Füllep). Černý anděl, který loví duše po za pomoci provazu a koule s trochou křídy, takže má každý jeho dotyk také vizuální efekt (mistr wu-shu Petr Horníček). A samozřejmě závěrečná choreografie s teetereboardem, z nějž se všichni bez rozdílu snaží dostat co nejvýš a svými výkony popírají všechny fyzikální zákony.
Jenom jedna chyba
Chyby a nedostatky najde v tomhle představení jenom opravdový hnidopich. Dalo by se polemizovat o délce úvodu, kdy divák po příchodu neví, co se děje. Může nám také chybět výraz u některých akrobatů - neherců. Jsou to však detaily, které vidíme, jen když je vyloženě vidět chceme.
Jediný viditelně (respektive slyšitelně) slabší článek Novákovy inscenace tak představuje pouze zpěvák Vojtěch Dyk. Ne že by byl špatný, jen na rozdíl od ostatních nepředvede nic, co bychom neznali. Kdo má La Putyku uloženou v hlavě, může špatně snášet, že Dyk ve vysokých polohách tak trochu vykrádá sám sebe.
Bez konkurence
Nic horšího se ovšem nekoná a hudba s fenomenálními klávesami Jana Maxiána ve spojení s kostýmy, jež vyprávějí, funguje tak, že jenom sedíme a hltáme.
Soubor Cirk La Putyka vytvořil něco, co je nejen originální a nápadité, ale také srozumitelné, protože do detailu propracované. Už to není systém "ono to nějak dopadne" - v UP´END´DOWN každý přesně ví, co dělá, a hlavně proč. Z nadšenců se stali profesionálové, kterým se na českém území jen těžko někdo vyrovná - i proto ono stoprocentní hodnocení. Takže teď už jen vyrazit do světa a hlavně se (aspoň do té doby) nezabít.
HODNOCENÍ iDNES.cz 100%
