Umělecký šéf Činohry Národního divadla Daniel Špinar o tom informoval v dopise, který rozeslal ředitelům dalších pražských divadel. „Repertoár již nebude nasazován ve více či méně pravidelných měsíčních rozestupech, jak je dle české tradice zvykem, ale v intenzivních blocích,“ oznámil.
Pro diváka to znamená, že si nově nebude, například v horizontu měsíce, vybírat ze všech činoherních představení, která Národní divadlo nabízí. Tituly se budou hrát souvisle, scéna nabídne jedno představení ve čtyřech až osmi po sobě jdoucích večerech. V rámci sezony by se prý takový blok představení mohl uskutečnit dvakrát až třikrát.
„Co zrovna vyjde“
„Takové rozhodnutí má v sobě nejen ekonomické, logistické a marketingové výhody, ale především přináší výhody umělecké. Věřím, že divadelní práce bude soustředěnější (...) a především pro diváka mnohem přehlednější,“ píše Špinar. Změna nemá v historii první scény obdoby, blokové hraní je typické převážně pro britskou či americkou produkci. U nás je využívají především muzikálové scény.
Špinara ke změně prý dohnalo neustálé přetahování herců o termíny s filmovou a televizní produkcí či jinými scénami, kde měli kmenoví členové činohry hostovat. Od kroku si slibuje větší přehlednost situace a jasnější rozdělení sil i energie.
„Herci jsou ve velkém kolotoči a přetahování divadelních a televizních produkcí jsou skutečně nedůstojná. Je nutné si uvědomit, že finanční převahu divadlo rozhodně nemá, takže motivace je čím dál tím obtížnější,“ sdělil.
Uvedl také, že baletní i operní soubor Národního divadla už tak hraje delší dobu. „Činohra jako jediná tvrdošíjně trvala na tradičním způsobu nasazování repertoáru, a to přinášelo v rámci logistiky uvnitř divadla spíš problémy. Šlo mnohem více o to, co zrovna vyjde, než co by se mělo hrát,“ řekl. Změna bude trvalá. „Věřím, že to je jediný způsob, jak dělat kvalitně a efektivně divadlo nejen v Národním, ale kdekoli. Takže pevně doufám, že se to ujme.“
RECENZE: Masakr na Švédských šancích. Té červnové noci vál chlad |
Ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek souhlasí, že takový krok může být velmi efektivní v ekonomickém a provozním slova smyslu, pokud se mu bude schopen přizpůsobit marketing.
„Může však mít v perspektivě i dopady na potřebu tvořit a vyvíjet umělecký soubor. Blokové hraní totiž odpovídá projektovému systému divadelního provozování, které nutně soubor ke své existenci nepotřebuje,“ zamýšlí se šéf smíchovské scény.
Pokud by se k tomu odhodlaly i další scény, mohlo by to v dlouhodobém kontextu vést třeba až k zániku souborového divadla. „Oba dva systémy provozování mají svá pro a proti. Blokový systém hraní je levnější a umožňuje hercům i šéfům lepší organizaci práce i koordinaci mimodivadelních závazků s potřebami divadla. To proto, že v blokovém systému můžete plánovat (a také prodávat) s větším předstihem a smluvně si zavázat tvůrce na hodně dlouho dopředu, v neposlední řadě je to tak z hlediska vnitřního uměleckotechnického provozu divadla mnohem jednodušší způsob organizace…,“ vysvětluje Hrbek.
„Proti tomu stojí fakt, že takto provozované divadlo nepotřebuje nutně soubor. Blokové hraní může narážet na dlouholetou tradici provozování divadla v České republice, které - zejména v případě statutárních scén - pracují v repertoárovém systému, čemuž odpovídají i dosavadní návyky diváků. Ty je asi možné časem i změnit. Spíše ale uvažuji o tom, jestli by širší eventuální přechod na blokový systém hraní nevedl v dlouhodobé perspektivě k úplnému zániku fenoménu souborového repertoárového divadla a v důsledku toho i snížení kvality činoherního herectví a nároků na něj,“ uvažuje.
Jako šéf divadla se novince chce přizpůsobit. „Zatím nelze říci, že bych v tom viděl závažnější překážky. Rozumím, proč to chce Daniel Špinar zkusit. Hlavně se však nejdříve musí začít hrát pro lidi. To je největší problém.“
Uleví se i technice
Právě hercům má podle Špinara blokové hraní pomoci. „Souhlasím s tím, že plánování bude pro herce jednodušší. Pro mne to však nebude žádná změna. Jestli hrajete představení jednou, nebo dvakrát za sebou, příprava je stejná,“ uvedl ke změně dlouholetý člen souboru Jiří Štěpnička.
„Dříve jsme dokonce v Národním divadle hrávali o sobotách a nedělích dvakrát, tedy dvě nebo čtyři stejná představení za sebou. Jsem na to zvyklý,“ dodal a upozornil, že blokově hraje i Comédie-Française, jediná francouzská scéna se statusem Národního divadla disponující stálým souborem.
„S repertoárovým divadlem problém nemám, ovšem když se představení hraje víckrát za sebou, umělecky vykvete,“ uvažuje Štěpničkův kolega Igor Orozovič, který současnou dobu považuje za ideální možnost vyzkoušet něco nového.
První scéna sází na kameru, nabídne derniéry i ohledání masové vraždy |
„Nic horšího, než se nyní děje, se už divadlu stejně stát nemůže,“ glosuje. Orozovič zároveň upozorňuje, že nový systém uleví technickému provozu a věčnému přestavování kulis. „Ještě před padesáti lety nebyly scény tak složité, dnes je na hranici absurdity, co všechno musejí technikové každý den před představením a po něm zvládat.“
Špinar si od novinky rovněž slibuje, že se inscenace v bloku stane událostí v čase a prostoru. „To jsme v rámci jiných zábav, jako například Netflix, trochu pozapomněli. Divadlo má být soustředěná práce, ne pestrý kolotoč s absurdně nabitým menu,“ přeje si.
„Jak to však bude s diváky, nevím,“ upozornil Štěpnička na důležitý faktor. „Nikdo neví, zda na nějaký náročný titul dorazí čtyřikrát za sebou plný sál,“ souhlasí Orozovič. „Zároveň existují kusy, které nemá smysl hrát dlouhodobě a drží se v repertoáru jen kvůli předplatitelským skupinám. Diváci se naučí určité exkluzivitě,“ uvažuje. Jak obecenstvo na změnu zareaguje, však ukáže až první regulérní sezona.
