RECENZE: Masakr na Švédských šancích. Té červnové noci vál chlad

Na dokumentární anatomii masové vraždy pro jeden monitor a 34 mluvících hlav, jak pražské Národní divadlo označilo svou filmovou novinku Očitý svědek, se nedívá lehce. Přesto by se mohla stát působivou součástí středoškolských osnov při probírání poválečné doby.

Tísnivý pocit a možná i neklidné spaní si odnese divák nejnovějšího snímku, které ve speciální řadě Divadlo mimo divadlo natočila naše první scéna a zpřístupnila na svém webu. Režisér Jiří Havelka a dramaturgyně Marta Ljubková původně Očitého svědka plánovali jako netradiční inscenaci, pro aktuální dlouhotrvající podmínky nakonec k popsání poválečného masakru nedaleko Přerova zvolili filmový formát.

Jako online mítink

Tvůrci se takzvaný Masakr na Švédských šancích z poloviny června 1945 rozhodli ztvárnit ve stylu dnešní doby, kdy se většina týmové komunikace koná díky aplikacím jako Zoom či MS Teams. Posloužily jim k tomu dobové výpovědi těch, kteří událost z nějakého úhlu zažili. Před diváky ožívají skutečné postavy přeživších účastníků transportu, vojáků i místních, kteří se do hrůzné události připletli zcela mimoděk.

Havelka využil čtyřiatřiceti herců, převážně členů pražské Činohry Národního divadla. Každému přidělil jednu postavu a nechal je jejich výpověď v dobových kostýmech odvyprávět do kamery. Následně spolu se svým týmem jednotlivé výpovědi sestřihal do hodinu a půl dlouhého filmu, díky kterému se před diváky plasticky zhmotní ona děsivá událost v časové posloupnosti.

Pokud odhlédneme, a jde to jen velice těžko, od detailů samotného neomluvitelného činu, dostaneme navíc v druhém sledu zajímavé minipříběhy. Vojíni, kteří se na situaci snaží vydělat a slibují přeživším, že jim „pohlídají“ cennosti. Ztrápení vesničané, kteří museli kopat masový hrob a masakru přihlížet.

A hlavně členové místního výboru, kteří si případnou spoluvinu a podezřele hladký průběh akce mezi sebou přehazují jako horký brambor. Právě v těchto místech se Očitý svědek může opřít o skvělé výkony, které Saša Rašilov, Pavla Beretová, Filip Rajmont či třeba Matyáš Řezníček ve vyhrazených pár minutách rozehrávají.

Očitý svědek

90 %

Národní divadlo

premiéra 18. února 2021

režie: Jiří Havelka

hrají: Saša Rašilov, Jan Bidlas, Filip Rajmont, Igor Orozovič, František Němec, David Prachař, Jiří Štěpnička, Matyáš Řezníček, David Matásek, Vladimír Javorský, Patrik Děrgel, Filip Kaňkovský, Petr Vančura, Radúz Mácha, Šimon Krupa, Vladislav Beneš, Pavel Batěk, Ondřej Pavelka, Robert Mikluš, Anna Fialová, Jindřiška Dudziaková, Veronika Lazorčáková, Pavla Beretová, Magdaléna Borová, Alena Štréblová, Jana Boušková, Martin Pechlát, Luboš Veselý, Tomáš Jeřábek, Ondřej Bauer, Zdeněk Pecha, Sebastian Jacques, Jan Nedbal, Roman Zach

Nad vším pak jako klíčový ční monolog Františka Němce v roli čtyřiasedmdesátiletého vesničana, který dopodrobna popisuje vše, co nad čerstvě vykopaným hrobem oné chladné červnové noci viděl. 

Z Němcova přednesu vane zemitost upracovaného rolníka i ztrápenost svědka události, kterou si jako kříž ponese na bedrech až do smrti.

I v přidaných bonusech, kde si divák může pustit výpověď každého z herců zvlášť, Němcovo sólo vyčnívá. Ne všechny výpovědi tu mají takovou sílu jako ve finální mozaice, patrně totiž postrádají protiúlohu tázajícího se vyšetřovatele. Jako pomůcka pro snadnější zorientování v množství rolí však poslouží dobře. Rozsáhlost bonusového materiálu, kde lze najít dobové dokumenty i další případem inspirovanou tvorbu, však činí z Očitého svědka projekt, po kterém by se neměli bát sáhnout středoškolští učitelé dějepisu.

Havelka se tématu poválečných odplat nevěnuje poprvé. Jeho domovský soubor Vosto5 před více než sedmi lety uvedl Dechovku zaobírající se dobronínským masakrem. Ve srovnání s Dechovkou je Očitý svědek méně divadelní, více dokumentární a celkově těžší. Přináší však doslova autentický zážitek a mrazivé pocity, které jsou potřeba k tomu, aby člověk opravdu pochopil, co vše bylo, je a znovu může být možné.