O místo kouče se Holík dokonce ucházel i s poněkud netradičním mottem: „Chci prostě těm nablblým Kanaďanům dokázat, že hokej v Čechách stále umíme.“
Juniorský nároďák v únoru 1999 opravdu dostal a do dvou let s ním měl dva tituly mistrů světa.
A jako první i - možná ještě na dlouho - poslední český trenér se dotkl v této kategorii zlata.
Medaile Jaroslava Holíka3. 8. 1942 - 17. 4. 2015 Jako hráč: MS
Jako trenér:
|
V pátek je to přesně pět let, co Holík zemřel, a rovněž historka o velké touze velet juniorské reprezentaci symbolizuje jeho buldočí, zarputilou povahu i lásku k hokeji.
Byl to fenomén, ojedinělá osobnost. Co na srdci, to na jazyku. Říkali mu „Starej“ nebo „Šéf“.
Sám to v biografii Žít jako Holík vysvětloval: „Starej jsem celý život, ale nevím, jestli jsem tu přezdívku dostal proto, že jsem byl ten starší z Holíků, nebo proto, že jsem pořád o něčem mudroval. A Šéf? Svůj tým jsem vždycky musel mít pod palcem, ale přitom jsem nikdy nechtěl být kapitánem. Tyhle oficiální funkce neuznávám, člověka jenom rozptylují, odvádějí ho od výkonu.“
Na ledě byl provokatér, rváč a dříč. Neměl tolik talentu jako jeho mladší bratr Jiří, nebyl ladným bruslařem, zato byl mistrem kuráže a odvahy. Byl i břitkým kritikem, který klidně veřejně ztepal Jaromíra Jágra v době jeho božské nedotknutelnosti. „Odmalička jsem byl pěkný hajzl. Pral jsem se skoro s každým, kdo mi přišel pod ruku. S kdekým jsem se hádal a taky jsem odmlouval tátovi,“ řekl o sobě při psaní knihy Dynastie Holíků.
Však generaci, která ho pamatuje jako hráče, jistě před očima proletí rvačky se sparťanem Šímou i obrázek ze světového šampionátu v roce 1967 ve Vídni, kde se za bránou mydlil s Rusem Ragulinem. „On měl 125 kilo, a když mě zalehl, byl jsem rád, že dýchám.“
Nakonec to odnesl tím, že nesměl jet o rok později na olympiádu do Grenoblu, protože se sovětskými „bratry“ se přece nerveme.
Jenže když stál na ledě proti sborné, jejich rudá z něj dělala nasupeného býka. Od dětství, když jeho tátovi sebrali řeznictví, byl zapřísáhlý antikomunista.
I proto byl jedním ze strůjců, kteří si na mistrovství světa v roce 1969 přelepili na dresu hvězdu páskou a kteří odmítli Sovětům kvůli jejich srpnové invazi po dvou utkáních podat ruku. A i proto si usmyslel, že z dětí vychová profesionální sportovce, protože za tuhého socialismu to byla vedle hudebních virtuosů jediná „legální“ cesta, jak prchnout z normalizačních okovů na Západ.
Miloval je, ale když byl trénink, chtěl po nich, aby dřeli, často nervózně křičel. Traduje se i historka, že je kdysi v šest ráno vzal před jednu z jihlavských fabrik, aby dcera Andrea i syn Robert viděli, jak dělníci mašírují na směnu. „Slyšel jsem toho plno a hodně z těch historek, které se nejen po Jihlavě vyprávějí, pravda jsou,“ říkal před třemi lety s úsměvem Holíkův vnuk David Musil.
Hraje extraligu za Třinec, jeho bratr Adam zase za Liberec a jsou jen pokračovateli úspěšné sportovní dynastie. Holíkův otcovský plán se totiž zdařil - dcera v tenise vyhrála juniorku Wimbledonu, později se vdala za hokejistu Františka Musila, syn pro změnu v NHL odehrál přes 1 300 utkání a dvakrát nad hlavu pozvedl Stanley Cup.
Jenže čím byl Holík starší, tím víc se upínal na vnuky. Přál si je vidět v nejlepší lize světa, až mu dva týdny před smrtí zazvonil telefon a David zvěstoval, že byl právě povolán do prvního týmu Edmontonu. Děda Holík byl vůbec prvním, komu to sdělil.
Už se ale nedožil toho, jak David i Adam oblékli reprezentační dres a ten starší z nich si dokonce zahrál loni na mistrovství světa. „Mě hlavně mrzí, že nevidí, jaké osobnosti z nás vyrostly. Jací jsme teď uvnitř. To pro něj bylo mnohem důležitější než hokej. To je hra, ve které chcete být nejlepší, ale je to pořád jen a jen hra. Život je ta skutečnost,“ vzpomínal David.
Adam Musil (vpravo) s otcem Františkem (uprostřed) a starším bratrem Davidem, jenž právě získal mistrovský titul s Třincem.
Jeho manželka Marie kdysi s úsměvem vyprávěla, jak se jí lidé nechápavě a až soucitně ptali, jak může s takovým „raplem“ žít. Jenže oni ho znali jen jako bouřliváka ze zimáku, když ale otevřel branku domku na okraji Jihlavy, proměnil se v milujícího manžela a otce. Paní Marie vzpomínala, jak nikdy nezapomínal přinést květinu, jak často jí opakoval, že je pro něj všechno.
O jeho buldočí povaze ale svědčí i divoká sázka z roku 1971. Augusta, Klapáč, Suchý i bratr Jiří se tehdy vraceli z tréninkového běhu na soustředění v Itálii, když se rozjela diskuze o důchodci Hrbkovi, který i po šedesátce dával v lesích okolo Jihlavy maraton pod čtyři hodiny. A Holík vychloubačně kontroval, že by to dal taky.
Tak se v banku objevily dvě tisícovky - na tehdejší dobu poměrně ranec - a on se zanedlouho se svou postavou boxera vydal po staré znojemské silnici z Jihlavy do Moravských Budějovic. A kdo někdy tímto směrem jel, tak ví, že zdejší krajina má svým profilem do rovinatých městských maratonů hodně daleko, a zvlášť v drsném stoupání v Želetavě Holík lapal po dechu a řval bolestí. Ale i tak, bez systematičtějšího atletického tréninku, zato zocelený drilem kouče Pitnera, sázku vyhrál, byť další týden téměř nemohl chodit.
Později srdnatě bojoval s nemocemi. Nejdřív ho napadla zákeřná bakterie a lékaři nedlouho po jeho druhém triumfu u juniorské reprezentace u něj odhalili Kikučiho syndrom, zcela ojedinělé onemocnění. Statečně se rval, i když mu před Vánocemi 2011 amputovali nohu.
Až v noci ze 16. na 17. dubna 2015 boj s nemocí prohrál.
„V českém hokeji se najdou hráči, kteří v kariéře dokázali nasbírat víc titulů, medailí, gólů i přihrávek. Málokdo se ale Jaroslavu Holíkovi vyrovná v množství emocí, které rozdal svým spoluhráčům, soupeřům i divákům. Nejlepší zápasy hrál, když stadion okolo něj vřel jako roztopený kotel. V hektických bitvách na hřištích ligových rivalů se dobrovolně stával mužem na odstřel. Provokoval, diskutoval s rozhodčími, nebál se faulů ani urážek a nikoho nešetřil… Hrany slavných bitev obrousil čas, respekt k velkému hráči, nepříjemnému soupeři a muži velkých okamžiků ale přetrval,“ napsal o něm v knize Žít jako Holík její autor David Lukšů.
Výstižná slova.
