A z neznámého kudrnatého mladíka, na kterého zprvu troubili naštvaní řidiči, protože je u silnice zdržoval či ho dokonce považovali za zoufalého stopaře, se víc a víc stávala obdivovaná osobnost. Taková, že aby mu pošta doručila dopis, stačilo na obálku napsat: Terry Fox, Canada.
Dnes je to na den přesně 40 let, co se tehdy 21letý mladík v bílém tričku a tmavých šortkách rozběhl či – a snad to nebude znít neuctivě – rozkulhal k bláznivému dobrodružství, které pojmenoval Maraton naděje.
Maraton proto, že vyrazil z kanadského východního pobřeží a každodenním zhruba 42kilometrů dlouhým během se bez jediného dne odpočinku chtěl za sedm měsíců dostat až k pobřeží západnímu. A naděje proto, že věřil, že i běh jediného člověka může společnost vyburcovat k tomu, aby finančně ještě výrazněji podpořila výzkum v boji s rakovinou. „Neříkám, že to, co dělám, přinese zásadní zlom v léčbě rakoviny. Ale věřím na zázraky. Musím na ně věřit.“
Běžel v dešti, větru, zasáhla ho i sněhová bouře. Běžel jako Forrest Gump či spíše filmový Forrest Gump běžel jako Terry Fox. Zprvu bez velkého zájmu, doprovázený jen kamarádem Dougem v dodávce. Propadal skepsi, tak trochu se z toho stával Maraton beznaděje. Až nastal zlom a najednou měl za sebou davy.
Znovu prokázal svou vytrvalost, zanícení. „Mohl jsem sedět na zadku a zapomenout na to, co jsem viděl v nemocnici. Ale ne! Přál bych si totiž, aby si lidé uvědomili, že sny se dají splnit, jen se o to musíte sami pokusit.“
Bylo mu čtrnáct, hrál basketbal, ale rozhodně to nebyl bůhvíjaký talent. A tak celý školní rok proseděl na lavičce a trenér ho na hřiště poslal na jedinou minutu.
Ovšem trénoval celé prázdniny, ty příští znovu a v šestnácti už byl členem základní sestavy a o dva roky později byl vyhlášen i nejlepším sportovcem školy.
Terry Fox s rodiči.
Jenže tou dobou rovněž šel z atletického tréninku, když najednou ucítil v kolenu ukrutnou bolest, která ho srazila k zemi. Zvlášť ho to nevylekalo, bral to jen jako následek nedávné menší autonehody. Však i lékaři koleno několikrát zkoumali a nenašli nic divného.
Jenže tentokrát rentgen přinesl šok. Odhalil zhoubný nádor kostní tkáně, načež Fox uslyšel od doktorů i tvrdý verdikt: okamžitá amputace pravé nohy, následně chemoterapie, aby rakovina neprostoupila i do dalších orgánů.
Prognóza? Padesátiprocentní šance na vyléčení, ale před dvěma lety to bylo pouhých 15 procent, mladý muži.
Už tři týdny po amputaci se Fox začal s protézou učit chodit. Brzy hrál s otcem golf, stal se mistrem země v basketbale na vozíčku. Ale zároveň během 16 měsíců dlouhé a bolestivé chemoterapie trpěl.
Fyzicky i psychicky.
Viděl, jak jiní umírají, jak se „osazenstvo“ pacientů v nemocnici rychle mění. Viděl zničené rodiče, jejichž děti boj prohrály. Ale rovněž viděl, že věda dělá pokroky.
Chtěl pomoct, chtěl něco víc.
A pak to přišlo. V novinách ho zaujal článek o Dicku Traumanovi, který v roce 1976 jako první člověk s amputovanou nohou uběhl newyorský maraton. Fox 14 měsíců trénoval, naučil se s protézou běhat i zvládat bolest, kterou způsobovalo její narážení do pahýlu. Na maratonu v Prince George pak sice skončil poslední, deset minut za předposledním, jenže ovace příznivců rozhodly o tom, že hned druhý den doma suše oznámil, že přeběhne napříč Kanadu a bude u toho vybírat peníze na výzkum proti rakovině.
Plán? Vybrat alespoň milion.
A tak to před čtyřiceti lety začalo. Jenže zprvu bez valné odezvy, lidé moc nechtěli přispívat, Foxův příběh přehlíželi. K tomu přidejte fyzickou dřinu, hádky s kamarádem Dougem, který ho doprovázel. Fox pochyboval a vypadalo to na zpackanou akci.
Až 22. června v Montrealu nastal obrat. V ulicích ho už vítaly stovky lidí, k tomu Isadore Sharp, šéf hotelů Four Seasons, kterému zemřel na rakovinu syn, slíbil, že za každou uběhnutou míli dá na výzkum rakoviny dva dolary a především vyzval 999 kanadských společností, aby se přidaly. Najednou se plán na milion dolarů navýšil na 23 milionů dolarů, což představovalo symbolický dolar od každého Kanaďana.
V Ottawě zase zahajoval zápas v americkém fotbale, k tomu každý den po maratonské šichtě ještě chodil do škol i nemocnic na besedy. Zájem o něj rostl. V Torontu ho už na hlavním náměstí čekaly tisícovky lidí, setkal se i se svým idolem, hokejistou Darrylem Sittlerem.
Bobby Orr, další z hokejových legend, mu vypsal šek na 25 tisíc dolarů.
Po cestách v Ontariu ho zastavovali obyčejní lidé a přispívali vysokými částkami.
Ale taky ho každodenní porce zmáhala. Trápil ho rozostřený zrak, odřeniny, bolesti i únava.
Socha Terryho Foxe.
A 1. září v Thunder Bay, ve dvou třetinách cesty, se k tomu přidal i kašel a potíže s dýcháním. Druhý den po vyšetření v nemocnici, když ho na nosítkách nakládali do sanitky, jen se slzami v očích říkal: „Rakovina se vrátila. Rozšířila se mi do plic. Musím domů a dokončit to později. Včera jsem uběhl maraton, ale dnes nejsem schopen ani chodit.“
Nepovedlo se to. I když se za něj modlil papež Jan Pavel II., dostával tisíce povzbuzujících vzkazů, devět měsíců po ukončení běhu zemřel. Už byl takovou celebritou, že rodina musela najmout ochranku, aby poslední dny v nemocnici s ním strávila v poklidu. Po jeho úmrtí byly vlajky v Kanadě stažené na půl žerdi, premiér měl v parlamentu dojímavý projev. Jeho pohřeb přenášela televize přímým přenosem.
Charitativní běhy připomínající heroický výkon Terryho Foxe se konají každoročně po celém světě.
Už předtím se Fox stal nejmladším držitelem Řádu Rytíře Kanady, byl rovněž zvolen nejlepším sportovcem Kanady (1980). A když kanadská televize CBC v roce 2004 vyhlásila anketu o největší osobnost země, skončil Fox druhý. Vyhrál politik Tommy Douglas, břitký hokejový komentátor Don Cherry byl sedmý a Wayne Gretzky, nejlepší hokejista všech dob, „až“ desátý.
Jméno teď po Foxovi nese i řada kanadských ulic, silnic a škol. Na místech, kde svůj Maraton naděje začal i skončil, má sochy. Stejně tak v Ottawě před sídlem parlamentu.
Za 143 dnů, co jeho běh přesně před 40 lety započal, uběhl 5 373 kilometrů a vybral 1,7 milionu kanadských dolarů. Následný charitativní pořad, který sledoval z nemocnice, přidal 10 milionů a v době jeho smrti byl na vysněné částce 23 milionů. Teď se odhaduje, že díky jeho odkazu šlo na výzkum rakoviny 750 milionů dolarů.
A jak stojí na jeho soše v St. John‘s, tam, kde to před 40 lety začalo prvními metry: „Sny se dají splnit, jen se o to musíte sami pokusit.“
