Šestnáctého března 1994 totiž skotský svéráz Duncan Ferguson spáchal doslova kriminální faul. Ne snad, že by soupeře vážně zranil, hrubě mu ublížil. John McStay vyvázl „pouze“ s roztrženými rty.
Jenže pro Fergusona, který měl kvůli předchozím výtržnostem pletky s policií, to byl další zápis do trestního rejstříku. Incidentem se na základě televizního záznamu začaly zabývat nejprve disciplinárka a posléze i soudy. O necelý rok a půl později si pak třiadvacetiletý Ferguson v Glasgow vyslechl kruté: tři měsíce nepodmíněně!
Jako první fotbalista v Británii šel do vězení za obyčejný faul, jakkoli byl samozřejmě zákeřný a krajně nesportovní.
Vyvázl bez karty
„Dodnes nechápu, že ho rozhodčí nepotrestal. Prý to neviděl, ale moc mu nevěřím. Byl přece blízko,“ vzpomínal pro Daily Mail při příležitosti dvacátého výročí (ne)slavného momentu faulovaný McStay.
Když se to stalo, hrál se ještě první poločas zápasu mezi Glasgow Rangers a Raith Rovers. Budoucí mistři proti sestupujícím.
McStay s Fergusonem se v rohu hřiště přetlačovali o balon, obránce u něj byl dřív než důrazný útočník, kterému sudí odpískal držení. Ale souboj tím neskončil. Rozčílený Ferguson se otočil k protihráči a hlavou ho seslal k zemi. Rozhodčí Kenny Clark k nim zrovna dobíhal, ovšem kartu k úžasu všech nevytáhl.
Ferguson později v utkání přispěl gólem k jednoznačnému vítězství 4:0 a sám po letech tvrdil: „Proboha! Nic to nebylo!“
„Jakmile se na vás přilepí takhle špatná pověst, už s tím nic neuděláte. Každý vás sleduje, ale je to nefér,“ stál si za svým, když o čase ve vězení loni promluvil pro deník The Sun.
Did You Know? Duncan Ferguson received a three-month prison sentence for this headbutt on John McStay in 1994. https://t.co/Dh479GCe3D
Ve skutečnosti se však není čemu divit, protože Ferguson býval za mlada opravdu nepoučitelný grázl.
Podobně jako McStaye na hřišti sejmul na ulici policistu, zkopal fanouška o berlích, řídil pod vlivem alkoholu... A to všechno Fergusonovi v říjnu 1995 u soudu sečetli. Dřív platil jen pokuty, tentokrát už ale skončil za mřížemi.
Kašlu na vás, Skotové
Z Glasgow se mezitím přestěhoval do Liverpoolu, začal nastupovat za místní Everton, kde si ho lidé brzy oblíbili. Když o něj kvůli rozsudku na čas přišli, fanoušci mu hromadně do cely posílali dopisy, po městě chodili v tričkách s nápisy „Free Duncan Ferguson“ (Pusťte Duncana Fergusona) a jakmile ho v polovině trestu z věznice v Barlinnie propustili, natěšení na něj čekali před vchodem.
„Díky vám jsem to zvládl,“ vyznal se Ferguson, než znovu začal střílet góly. Mraky gólů.
Byť se to podle seznamu průšvihů možná na první pohled nezdá, Ferguson patřil v devadesátých letech mezi nejlepší útočníky na Ostrovech. Kus chlapa, takřka dvoumetrový pořízek, skvělý ve vzduchu.
Ještě před přestupem do Anglie za něj Rangers poslalo do Dundee čtyři miliony liber, což bylo tenkrát britské maximum.
V roce 1997 pak jako první hráč nastřílel hattrick hlavou a v Premier League, kde kromě Evertonu krátce působil ještě v Newcastlu, nasázel dohromady 69 gólů.
Žádný jiný Skot ho dodnes nepřekonal, přesto se třeba v reprezentaci netrefil nikdy.
Mezinárodní kariéru demonstrativně ukončil už ve třiadvaceti, protože ho namíchlo, že mu skotská federace v roce 1995 ještě před pravomocným verdiktem soudu vyměřila dvanáctizápasový distanc. Později ho sice zrušila, ale Fergusona už zpátky nezískala.
„Kašlu na vás,“ pomyslel si. A ještě víc se tím zesílilo jeho pouto k Evertonu. U řeky Mersey našel nový domov. Znak klubu má dokonce vytetovaný na levém rameni.
Nejen fanoušci k němu vzhlíželi.
Když v roce 2005 slavnou trefou proti Manchesteru United zajistil Evertonu historickou účast v Champions League, v Helsinkách měla zrovna premiéru ona symfonie, kterou mu věnoval finský obdivovatel. Náhoda?
Dnes je Fergusonovi osmačtyřicet let a pro Everton žije dál. Také se výrazně zklidnil, i když mnozí tvrdí, že mimo hřiště byl tichý, hodný a milující vždycky.
Jeho celoživotní vášní jsou holubi, které chová. Stará se o nemocné děti, pomáhá potřebným. U obyčejných fanoušků Evertonu, které poznal, se často zastaví na kafe. Ne kvůli vlastnímu PR nebo klubovým povinnostem, ale protože mu to přijde přirozené.
O to víc zarážející je, v jaké zvíře se měnil na trávníku.
Tu soupeře trefil pěstí do břicha, jiného zase zlověstně držel pod krkem. Aspoň že na veřejnosti už se po třicítce přestal prát – tedy pokud k němu domů zrovna nevtrhli zloději. Stalo se to dvakrát. A pokaždé loupežníci skončili v nemocnici...
Teď je z něj trenér
V kariéře dostal devět červených karet, osm z nich v anglické lize, což je další z jeho rekordů. A nekompromisní zůstává i v roli trenéra, byť zatím ne toho hlavního.
Když ale loni v prosinci tápající Everton, který pár dnů předtím zahučel do sestupového pásma, nouzově převzal, okamžitě mužstvo vybláznil k nečekanému vítězství nad Chelsea.
Sám při tom běhal za lajnou jako smyslů zbavený. Góly slavil sprinty podél tribuny a v rozhovorech pro média, kterým se ještě jako hráč striktně vyhýbal, se svým nezaměnitelným skotským akcentem oddychoval: „Málem jsem si utrhl sval!“
Fanoušci mohli zase napřímo obdivovat jeho bezprostřednost, hráčům zvedl sebevědomí. Trápící se Everton pod dočasným Fergusonovým vedením třikrát v řadě neprohrál, přesto k některým krokům kouče směřovala kritika.
Třeba kvůli tomu, že v utkání proti Manchesteru United vystřídal útočníka Moise Keana jen osmnáct minut poté, co ho poslal na hřiště. Ani mu při tom nepodal ruku a experti naříkali, že tím mladého hráče ničí. Hádejte, jaká byla Fergusonova reakce: v dalším zápase s Arsenalem podobně střídal jiného útočníka Cenka Tosuna.
Celý on. Střelec, který se řídí intuicí a nedomýšlí možné následky.
Když se jako dočasný kouč loučil a vítal trenérského barda Carla Ancelottiho, do kamery tvrdil: „Koupím mu pár flašek červeného a snad si mě tu nechá jako asistenta.“
Nechal.
Ferguson je totiž kvůli tomu, jak se pro Everton obětuje, na stařičkém stadionu v Goodison Parku kultovním hrdinou.
A nic na tom nemění ani fakt, že si ho řada ostatních fanoušků spojuje s úplně jiným momentem. Tím, od kterého právě dnes uplynulo šestadvacet let.
