Stalo se to 15. dubna 1989, při semifinále Anglického poháru mezi Nottinghamem a Liverpoolem.
Paul Willoughby, celoživotní příznivec Liverpoolu, přežil šťastnou shodou okolností, takže mohl pro český čtvrtletník Football Club před rokem zavzpomínat:
„Když zbývá půl hodiny do zápasu, nestaráte se moc o věci okolo, čtete si program a podobně. Ale když jsem se podíval dolů, ty dvě prostřední tribuny už vypadaly plné, jenže lidi tam stále ještě přibývali.
Když zápas začal, po nějaké chvíli vletěl balon do sektoru za brankou. A víte, jak to normálně probíhá, diváci míč vezmou a hodí ho zpátky na hřiště. Jenže tentokrát to trvalo, když to přeženu, celou věčnost. Protože nemohli v tlačenici zvednout ruce nad hlavu a hodit jej zpět. To bylo poprvé, kdy jsem si uvědomil, že něco není v pořádku. Proto jsem se pak podíval dolů a sledoval tu tlačenici.
Na naší horní tribuně přitom bylo místo, stejně tak i v krajních sektorech spodní části. Ty střední (3 a 4) ovšem byly totálně přecpané. Myslím, že když si brankář Bruce Grobbelaar šel pro balon, mluvil s nějakým policistou, aby otevřeli brány.
A mám dojem, že krátce potom už byl zápas zastaven.
Situace eskalovala velmi rychle. Zoufalí lidé se pokoušeli dostat nahoru, na naši tribunu. Část z těch, co stála v našem sektoru v první řadě, se je snažila vytáhnout.
Já stál v nějaké třetí řadě, nejsem si jistý. Nevím, jestli se jich podařilo dostat nahoru aspoň dvacet. Je to jen můj odhad, nikdo to samozřejmě nepočítal. Navíc bylo obrovsky těžké tahat dospělé chlapy nahoru.
Pak si vybavuju, jak vbíhali lidé na hřiště. Bylo to šílené.
A v tu chvíli mě napadlo – kde je nějaká pomoc?
Nikdo nepřijížděl, nepřicházel. Lidé brali reklamní cedule, aby vytvořili provizorní nosítka, začali pomáhat jeden druhému. Policisté vypadali zmatení, někteří jen stáli nebo pobíhali a nevěděli, co mají dělat. Někteří samozřejmě pomáhali.
Vím, že to byla těžká situace a je složité odhadnout, jak člověk v takovou chvíli zareaguje. Nicméně mi bylo celkem rychle jasné, že budou mrtví. Ale nikdy, nikdy jsem si nemyslel, že to číslo bude tak vysoké.“
96!
Tolik jmen je vyrytých na památníku obětem z Hillsborough.
Pořadatelé otevřeli málo turniketů, přitom tribuna Leppings Lane byla narvaná k prasknutí. Policie navíc osudově zaváhala.
A tohle vyprávěl třicet let poté pamětník Paul Willoughby:
„Bezprostředně poté jsem se cítil provinile, než že bych si říkal, jaké jsem měl štěstí. A vlastně to trvalo opravdu hodně dlouho. To byl ten hlavní pocit. Ale postupně se to měnilo.
Každopádně fotbal jsem si od tragédie dlouho neužíval, nepřinášel mi radost. Ta se mi vrátila, až když jsem začal chodit se synem Jamesem, když mu bylo zhruba sedm let. Ale stejně to nikdy nebylo jako dřív, byl jsem mnohem opatrnější.
A celkově mě to změnilo, včetně mého přístupu k životu – od základu. Vím, že stačí tohle (luskne prsty) – a váš život je pryč. Od té doby se řídím tímto: Běž a udělej, co můžeš, protože nikdy nevíš, kdy ti dohoří svíčka.“
Anglický fotbal, který byl dřív plný bitek a chuligánů, se dávno změnil, ale teprve sedmadvacet let od tragédie soud rozhodl, že hlavním viníkem masakru v Hillsborough byla yorkshirská policie s velitelem Duckenfieldem.
