„Hledám trenéra pro dceru. Žádný profík, ale někdo, kdo se jí prostě bude věnovat, namotivuje ji, poradí, a to nejen s během, ale například i s jídlem. Já sice běhám, ale jí je sedmnáct, moje názory zrovna nejsou v kurzu, chápete. Nevíte o někom? Ideálně kdybyste tak vy...“ hlas Terčiny mámy dosvědčoval, že mamky mají ke svým dětem jedinečný vztah. A že díky němu dokážou skousnout i to, že už nejsou středobodem světa svých náctiletých potomků, ačkoliv oni jím zůstanou do konce života.
To se prostě musí ocenit: „To víte, že pomůžu.“
Terka hrála léta závodně volejbal. „Přestože jsem byla aktivní, nebyla jsem příliš štíhlá. Asi před dvěma roky mi to začalo vadit a několikrát jsem se pokusila s tím něco udělat, ale nikdy jsem to dlouho nevydržela,“ bilancuje.
Začala jsem nakukovat do světa introvertní gymnazistky a musím uznat, že to nemá jednoduché. Těžkou školu bere vážně a také má své zájmy. Volejbal vystřídalo taekwondo a k tomu chodí odmala na hru na kytaru. První návštěva u ní doma mi vzala iluze o klidném drnkání na struny a leháru v knížkách. Kolem mě se prořítili dva malí bráchové s puškami přes záda a s dusotem se v pravidelných intervalech ozývalo: „Koukalová čistě!“ Než se Terka převlékla do běžeckého, změnilo se jen to, že na nohách měli kluci obuté lyžáky, dusot začal rezonovat a při stíhačce vypili můj hrnek čaje.
Vyběhly jsme. „Chodíš ráda na výlety?“ ptám se. „No, záleží na tom s kým,“ zněla odpověď a mně to bylo úplně jasný.
Terezce jsem nedala motivaci v podobě Majdy s bičem v ruce, ale něco, co účinkuje daleko lépe. Nechala jsem ji s mámou (aktivní běžkyní) přihlásit se na seriál závodů s jasně daným termínem a na natrénovatelné vzdálenosti šest až třináct kilometrů. A Majdu k ruce jen tolik, kolik její uzavřenost snese.
Poprvé jsme se sešly nezávazně na kávu. Už jsem ani nedoufala, že k tomu dojde, ozvala se až dva týdny po Vánocích. Při její povaze to chtělo asi kuráž, tipuju. Má tedy však pro strach uděláno a taky bude dříč. Dobrá zpráva pro mě.
„Proč jsi tady, jaký je cíl toho všeho?“ ptám se. Mluví rozvážně. O tom, že není spokojená se svým tělem. Taky má sen, že jednou by třeba uběhla půlmaraton. Vlastně nikdy nevydržela běhat dlouhodobě, spíš v rámci tréninku volejbalu a opravdu nikdy neběhávala v zimě, protože ji pálí na plicích. „A kdybych si zlepšila kondičku, mohla bych být rovnocenným partnerem mámě, měly bychom společný koníček,“ dostává mě.
Jen tři nová pravidla a žádné zákazy
A tak začínáme. Teď v tuto sekundu a ne jindy, není na co čekat. Udělat razantní změnu by byla chyba, to by Terku odradilo, bylo by to moc těžké a riskovaly bychom pocit selhání. Pro začátek jí nic nezakazuji, jen „učešu“ návyky. Klidně mlsej, ale jen do oběda. Pak už máš smůlu, ale můžeš se těšit na ráno, kdy si zase můžeš dát něco dobrého. Nauč se do jídla zakomponovat zdravé tuky. Avokádo, ořechy, znáš mandlové máslo? Sbíráme se a jdeme hned na nákup dobroty. Z večeře navíc vyhazujeme sacharidy. Že máma dnes dělá zapečené těstoviny pro kluky? Hm, smůla, poprosíme mámu, aby nakupovala tak, že bude v lednici i něco pro tebe.
Napoprvé poběžíme spolu. Chci se ujistit, že to Terka nepřepálí, a přijít na kloub nepříjemnému pocitu při dýchání studeného vzduchu. Stejně jako s jídlem, i v běhu nechci Terku demotivovat tím, že se zničí a každý další trénink bude víc a víc nenávidět. Pro začátek ji brzdím a volím „indiána“ v oboře Hvězda, blízko které v Praze bydlí. Tři a půl kilometru pomalého běhu střídaného svižnou chůzí zvládá s přehledem a pálení ne a ne přijít. Nepřijde už ani v budoucnu, problém je vyřešen zvolením správného tempa. Ne nadarmo se říká, že největší chybou začátečníků je, že běhají příliš rychle.
Zatím se naše běhy omezují na oboru Hvězda, ale už brzy začneme navyšovat vzdálenost a vyrazíme dál
Takhle teď budeš běhat třikrát týdně ve dnech, které ti budou vyhovovat, ale bude mezi nimi den pauza. Ještě ten večer konzultuji Terku s naší trenérkou působící v Ostravě Terezou Šádkovou a dostávám na vše její požehnání a ještě několik rad navíc. Cesta za vytyčenými cíli a třeba i za sny začíná.
Měsíc první
Jeden měsíc jsou „jen“ čtyři týdny a přitom dost dlouhá doba, aby se dalo začít hodnotit. Terka je úžasná. Spolupracuje, nefňuká a v mlsání je na sebe přísnější, než jsem žádala. Takže ano, je to dříč! „Někdy je to těžký, když spolužáci pojídají bagety a tyčinky z automatu,“ komentuje konzumaci svých doma připravovaných svačinek. Terka velmi správně pochopila holistický přístup ke svému vlastnímu tělu. Pokud po něm chce výkony jak mentální, tak fyzické, měla by mu pro to chystat podmínky. Odpočinek, ale i plnohodnotná výživa jsou základem. Díky prázdným kaloriím by totiž daleko nedošla.
V běhu zatím ani jednou nevynechala. Svou tři a půl kilometru dlouhou trasu už zvládá uběhnout v pohodě v kuse bez přechodu do chůze. „Dýchá se mi mnohem líp než před měsícem, vždycky chvíli po běhu už dýchám normálně, ani nefuním,“ raduje se Terka.
Co dál? První závod je za měsíc
Terka se zajela a svou roli zvládá bez problémů. Za měsíc ji čeká první závod na sedm kilometrů, a tak začneme navyšovat týdenní kilometráž běhání o zhruba deset procent, jeden běh ze tří bude delší. „To zvládnu,“ říká. A já budu u toho, abych jí pomohla.
