Alena Mihulová
|
Jak jste to nesla, hrát v Domácí péči šedesátiletou ženu?
Mám-li být upřímná, docela těžce. Přitom Vlasta mi jen tak z nebe nespadla, s režisérem Slávkem Horákem jsme o ní dlouho diskutovali. Vždycky jsme si na dvě hodiny sedli, popovídali si, jak ji vidíme, a když už jsem myslela, že je ruka v rukávu, on řekl: „Ale ty vypadáš moc mladě na to, abys ji hrála!“ Obvykle mě taková lichotka potěší, ale poprvé v životě jsem ji neslyšela ráda. Nakonec jsem se potkala i s Bolkem Polívkou a tak jsme si sedli, že bylo rozhodnuto. Pak Slávek přivedl vizážistku, která mi přibarvila šediny a přimalovala kruhy pod očima, svoje udělal i kostým, takže jsem roli dostala. Ale byla to fuška.
Byl někdo Vlastiným předobrazem?
Byl, Slávkova maminka, která tuhle práci vykonávala. Dokonce jsem měla na sobě i blůzu, kterou nosila.
Prošla jste před natáčením nějakou praxí, abyste si práci domácí ošetřovatelky vyzkoušela na vlastní kůži?
Úplně detailně ne, ale měla jsem možnost pozorovat při práci sestry v léčebně dlouhodobě nemocných a od nich jsem odkoukala některé postupy. Například to, že je třeba na pacienty mluvit v krátkých větách, jasně, nahlas a důrazně, že to je to, co asi potřebují. Ale zároveň nezapomenout být vlídná.
Díky filmu Domácí péče jste opět vystřelila nahoru jako raketa, ovšem až v padesáti letech. I tak – není to skvělé?
Tak žhavé to není. Dostala jsem jen dvě konkrétní nabídky na větší roli, teď třeba točím dvanáctidílný seriál České televize Trapný padesátky. A pak mě čekají dvě menší. Jedna z nich je maminka dvou dětí v pohádce Anděl Páně s Jirkou Strachem; mám z ní velikou radost – je to krásná změna oproti Domácí péči, kde jsem měla být za starší.
Nemáte pocit, že v dnešních filmech většinou hrají pořád ti samí herci?
To sice mám, ale na druhou stranu jsou dobří! Mně prostě nezbylo, než si počkat. Ne naříkat na to, že všichni kolem mne hrají, a ptát se, proč to nejsem já, ale věřit a udržet si naději, že to jednou budu i já.
A dočkala jste se...
Dočkala. Domácí péče je krásný, dojemný film a jsem ráda, že jsem některým lidem díky němu otevřela oči. Že konečně taky myslí na sebe – víc o sobě mluví a mají se rádi. Alespoň mi to někteří diváci říkali.
Proč si myslíte, že je Domácí péče tak úspěšná?
V tom příběhu asi každý najde něco ze svého života. Něco, co se ho dotkne. Podle reakcí diváků na festivalu v Karlových Varech, ale i v zahraničí, jsem poznala, že to byl dobrý odhad. Zajímavé je, že to i za hranicemi funguje podobně jako u nás.
Máte povahu na to, abyste si sama řekla o práci?
To jsem nikdy neuměla. Asi jsem málo ambiciózní. Řekla bych, že herec by měl mít ambice a jít do své profese s tím, že se o sebe bude muset postarat. Měl by se umět prosadit. Jenže já nejsem ten typ. Navíc je u nás málo agentur, které by se staraly o jednotlivé herce. Uvažovala jsem dokonce o vlastní PR manažerce, která by to zvládla se vším všudy. Ale zase na druhou stranu dostávám napřímo nabídky z různých castingových agentur, ať už to byl Anthropoid, nebo Domácí péče. Takže zatím o full servisu jen sním...
Profese herce je kromě jiného náročná i v tom, že sedí u telefonu a čeká, až mu někdo nabídne roli.
Já nečekám, já mezitím žiju. V mezičase jsem si třeba udělala rogeriánský psychoterapeutický výcvik. Trvá tři roky, já jsem studovala čtyři, protože jsem shodou okolností právě začala točit Domácí péči. Ale školu jsem poctivě dodělala. Vzpomínám si, že když jsem točila Anthropoid, tak se mě režisér ptal, jestli bych mohla přijít ještě na jednu zkoušku, a přestože jsem riskovala, prohlásila jsem, že nemohla. Měla jsem pouhé tři dny na to, abych odjela do Brna a udělala poslední zkoušku.
Jak jste se dostala k psychoterapii? Co vás na ní lákalo?
Nejvíc asi to, že kdysi pomohla mně. A pak mi pár přátel a známých, kteří se v tomto oboru pohybují, řeklo, že by to pro mne bylo vhodné. Tak jsem to zkusila.
Nebylo popudem také to, že se vám lidé rádi svěřují?
Na to už jsem zvyklá, to je úplně běžné. Nevím, co mám napsané v obličeji, ale mně se svěří i cizí paní na zastávce tramvaje...
Máte dceru, na kterou jste od jejích devíti let byla sama. Jak to šlo? Máte nějaký recept na to, jak z děvčátka vychovat slečnu?
Nemám recept na výchovu, ani na nic jiného. Učím se za pochodu. Jenom se snažím, jak nejlíp umím, svoje dítě vnímat – jeho potřeby, hranice, touhy. Spíš pozorovat, než se vyptávat, být trpělivá, počkat si, až se svěří samo. O Karolce vím, že ke mně nakonec přijde sama, ať už se starostí, nebo s radostí.
Zažily jste spolu nějaké kritické období, třeba v pubertě?
Nezažily, a tak si někdy říkám, jestli mě to ještě náhodou nečeká. Já sama jsem byla v pubertě hodná holka a všechno jsem pak mamince naservírovala až kolem dvaceti, všechny ty moje frustrace i výčitky.
V čem je vaše dcera po vás?
Myslím si, že je hodně emotivní.
V čem je po svém tátovi?
Vizuálně je celá po něm, jako by to byl jeho otisk. Je po něm i hodně pragmatická a logická, pochody v její hlavě fakt nepochopím. Má ale kreativní uvažování a cítění... Já jsem úzce zaměřená jenom na hraní, ať už je to divadlo, film, televize, Karolína toho zvládne mnohem víc. Dobře fotí, umí zacházet s kamerou, má hudební sluch, který je třeba k filmové muzice, umí kreslit. Je vtipná, má smysl pro humor. Pamatuji si, jak mi v dětství říkávala: „Mami, já mám nápad!“ Když jsem se jí za tři dny zeptala: „Už jsi s tím nápadem něco udělala?“ odpověděla: „Ještě chvilku, protože já nevím, jestli to mám napsat, nebo nakreslit.“ Tehdy jsem pochopila, že její hlava funguje jinak než ta moje.
Loni jste oslavila padesátiny. Co to pro ženu znamená?
Dokud se mne lidi nezačali ptát, jak se cítím, tak jsem to nijak neřešila, neznamenalo to pro mne nic. Začínám se nad tím zamýšlet až teď.
Pro ženu je padesátka jistým předělem...
To možná ano, ale já se teď spíš soustředím na natáčení. Je to pořádný kvapík a navíc se spoustu věcí učím za pochodu.
Co třeba?
Mám učitele zpěvu, loni jsem k němu začala docházet hlavně z důvodu letité neutuchající trémy. Na druhou stranu se nerada bojím, tak jsem se rozhodla překonat strach tím, že zkusím zpívat naživo. Právě moje loňské padesátiny se k tomu zdály ideální. Kamarádům a kolegům jsem na pozvánky napsala, ať mi nic nedávají, že největším dárkem bude to, že si mě poslechnou. Nakonec to dopadlo skvěle.
Strach máme především z neznámého.
Přesně tak. Jakmile se něčeho bojím, tak se toho můžu zbavit jedině tak, že to udělám. Kolikrát se pak ukáže, že se vám tím otvírá nová cesta. Třeba mě nakonec oslovila jedna agentura, jestli bych nechtěla s tímhle představením vystupovat. Takže jsem přizvala ještě svého letitého kamaráda a kolegu Zdeňka Duška a houslistu Vaška Návrata. Vystoupení doplníme o dialogy a o poezii – a v dubnu vyrážíme do světa!
Kdybyste se nerozhodla, že překonáte svůj strach ze zpěvu před publikem, nic takového by se nestalo.
Nejspíš je to tak. Teď třeba trénuji se soukromou trenérkou tanec u tyče. Budu totiž hrát v divadelní hře, kde se příběh o šesti ženách různých věkových kategorií točí mimo jiného kolem tance u tyče.
Přemýšlíte o tom, co byste ještě chtěla stihnout?
Přemýšlím. Měla jsem sen skočit si padákem – udělala jsem to, v tandemu samozřejmě. Nebo zkusit řídit auto – stalo se, na louce za Prahou. Chtěla jsem se také potápět v moři, tak jsem si udělala potápěčský výcvik. A...
A?
Teď jsem chtěla říct, že se mi splnil sen s Domácí péčí. Ale mě nic z toho, co se mi během roku s tímto filmem událo, ani nenapadlo. Kdyby ano, tak bych vám teď odpověděla, že se jedné herečce splnil nejkrásnější sen. Mně se to prostě stalo. A o to je to krásnější.
Takže už žádné sny?
Proč? Vím jedno – čím dál tím víc chci žít život tak, aby mi v něm bylo dobře. Mně i mým nejmilejším. A to se den ode dne naplňuje víc a víc.
