Od dvou let jste pobývala v internátech, protože maminka pracovala na směnné turnusy na dráze. Nebyl, kdo by vás hlídal?
Byla jsem moc malá na to, aby mě nechala na starosti tatínkovi jako mou starší, tehdy už osmiletou a tím pádem samostatnější sestru. Prošla jsem internátní jesle, pak školku, a dost dlouhou dobu jsem tak strávila i na základní škole. Byla jsem takové víkendové dítě - o víkendech doma hýčkané.
Závan ironie se nedá přeslechnout. Pamatujete si na své pocity?
Myslím, že jsem plakala, vztekala se, prosila, chvíli jsem byla hodná, chvíli zlobivá. Zkoušela jsem, co by mohlo fungovat, aby mě tam neodvezli. Ale to už mi bylo asi tak pět let. Víc si nevybavuji. Co je ale zasunuté v podvědomí, je smutek.
Víte, jak vás ovlivňuje?
Mám neustálou touhu po tom, aby mě lidi milovali. Takovou, jaká jsem. Možná víc než ostatní potřebuju tenhle pocit jistoty.
Maminčina láska, i když víkendy dávkovaná, nebyla bezvýhradná?
Maminka byla víc vychovávající. Některé věci byly podmíněné dobrými známkami nebo tím, jak se budu chovat. Celý život měla tendenci radit mi. Až před rokem mi poprvé řekla, že jsem chytrá holka a zvládnu situaci lépe než ona. Zkoprněla jsem. To ale neznamená, že jsem o její lásce nebyla celý život přesvědčena. Akorát pro tatínka jsem byla dokonalá taková, jaká jsem byla.
Alena Mihulová
|
Milovala jste ho, přesto vás maminka nechtěla do jeho péče přes týden svěřit. Nemohla se spolehnout?
Tatínek se rád napil, takže buď doma nebyl, nebo měl náladu na dětské skotačení, nebo taky neměl a byl nevyzpytatelný. Fungoval ve vlnách, které člověk dopředu vůbec nemohl odhadnout. Dítě ale horší věci většinou vytěsní. Proto mám jen ty nejkrásnější vzpomínky na to, jak mě učil chytat ryby, jak se mnou chodil po lese, a když maminka odešla na noční, zatleskal, svolal nás se sestrou brněnskou hantýrkou, my si oblékly bílá trička, modré trenky a v obýváku nás učil hvězdy a přemety.
Snažila jste se mu jako dítě pití rozmluvit?
Nevěděla jsem, co se děje. Vnímala jsem ho jako nesmírně vtipného a zábavného člověka. Naši se rozvedli, když mi bylo deset. Nijak drasticky jsem to nenesla. Stýkali jsme se dál.
Říkáte, že jste v tátovi cítila jakousi lehkost žití. Odtud vede cestička k vaší komediantské duši?
To je asi dědictví po obou rodičích. Maminka hrála amatérské divadlo už jako holka. A velmi dobře. Měla velké role a zpívala. Tatínek ovládal několik hudebních nástrojů, takže naši doma zpívali dvojhlasně. Bydleli jsme v Brně v pavlačovém domě plném romských rodin, které nás navštěvovaly. Všichni, včetně mě, na něco hráli. Já na klavír.
Zdálo se vám něco jiného na tom, vyrůstat mezi Romy?
Vůbec ne. Doteď k nim lnu. Mám takovou partičku, občas se vídáme v hospůdce a zazpíváme si. Dokonce někdy přemítám, jestli nemám romské předky. I oni sami mi často říkají „ty si naša.“ Koneckonců moje rodina je hodně namíchaná. Maminka je po dědečkovi Polorakušanka, kdysi se jmenovala Alma Fus, po válce pak Alena Fusová a po svatbě s mým otcem Mihulová. Protože jsme ale měli tři tatínky, tak se s mými sourozenci jmenujeme každý jinak.
Takže kromě otce vaší starší sestry existuje ještě otec vašeho mladšího bratra?
Ano. Brácha se narodil, když mi bylo třináct. Měla jsem to štěstí, že mě mimořádně dobře přijímal jak první manžel maminky, tak i ten poslední. Tatínkové nedělali mezi dětmi rozdíly, takže jsme se různě navštěvovali a „tati“ můžu říkat oběma, protože můj vlastní už zemřel.
Měl na vás poslední otčím, který s vámi žil od vašich deseti let, větší výchovný vliv, než vlastní táta?
Těžko říct. Vzhledem k tomu, že do šesti - sedmi let člověk nejvíc vstřebává, se vlastnímu tátovi asi tohle prvenství upřít nedá.
Že byste prahla po odchodu z domova, se mi nezdá. Proč jste si vybrala střední školu až v Praze?
Nechtěla jsem odcházet z domova. Toužila jsem po zemědělce, ale byla jsem strašně malá a křehká, a oni rozhodli, že fyzicky nezvládnu praxi. Pak už mi bylo jedno, kde si udělám maturitu. Do Prahy na ekonomku jsem šla asi s nějakou kamarádkou. Na internáty jsem byla zvyklá, nezdálo se mi divné jít dál od rodičů. Teprve, když jsem točila Sestřičky, došlo mi, že chci na DAMU.
Bylo vám sedmnáct, když jste získala osudovou roli v Sestřičkách a zakoukala se do režiséra filmu, později vašeho manžela Karla Kachyni. Žádnou vážnou známost jste do té doby neměla?
Jestli se dá říkat vážná známost úžasnému klukovi se znaménkem na tváři, který na mě čekal u vlaku z Brna a nosil mi konvalinky, tak měla. Byl strašně hodný, vysoký, krásný, ale příliš mě miloval. Vodili jsme se za ruku a to bylo všechno, bylo nám 16. A pak jsem se zamilovala do Kachyni.
Překvapilo vás, že jste zahořela pro muže o jednačtyřicet let staršího?
Na Sestřičkách jsem to vůbec nevnímala. Jen jsem se zamilovala do sympatického, vlídného chlapa, který mě měl rád a já měla ráda jeho. Až když mi to okolí začalo dávat najevo, uvědomila jsem si, že nějaký rozdíl existuje.
Proto jste váš vztah deset let tajili?
Bohužel jsem brala ohled na mínění ostatních. Vnitřně jsem se takovému tlaku bránila, ale neubránila.
Trápila jste se tehdy?
Poslední prázdniny jsem probrečela na zahradě. Věděla jsem, že mám po deseti letech utajování jen tři možnosti: vzít si ho, rozejít se nebo se zbláznit. Rozejít se jsem nedokázala, do blázince se mi nechtělo, tak jsem si řekla, že si ho vezmu. On mě ale předběhl. Jen si přál, abychom se vzali, až budu těhotná. Bál se, abych mu za pět let neutekla v touze stát se mámou.
Bylo vám osmadvacet, když jste otěhotněla a vdala se. Karlovi téměř sedmdesát. Napadlo vás, že Karolína nebude s otcem dlouho vyrůstat?
To spíš ještě v době před manželstvím mi párkrát blesklo hlavou: „Co když lidi mají pravdu, co když to nevyjde?“ Tak jsem se snažila navázat vztah s mladším klukem, ale nebylo mi to nějak souzené.
Počkejte, mluvíte o nevěře?
Ne. Mluvím o dobách, kdy jsme spolu nebyli. Rozcházeli jsme se a scházeli. Víte, jsem poměrně emotivní člověk a Karel byl proti mně suchar, všechny emoce měl ve filmech. Takže jsem občas asi udělala nějakou scénku. Jednou jsme spolu nebyli skoro tři čtvrtě roku a já zkoušela randit s mladšími. Nebylo ale o co stát. Většinou bojovali o teritorium, takové to kdo z koho, školili mě, předělávali. Byli to krásní, inteligentní muži, jen nebyli pro mě. Zpětně na ně vzpomínám s láskou a doufám, že i oni na mě. Ale upřímně, asi jsem podvědomě věděla, že Karel nemá konkurenci.
Jaký byl váš vztah?
Byla jsem ještě asi dítě. Mluvila jsem o tom později s terapeutkou Jitkou Vodňanskou a ona mi řekla, že jsem měla zpřeházené životní etapy. Když jsem byla dítě, musela jsem se na internátech chovat dospěle a dětství jsem si dovolila až s Kachyňou. Po jeho smrti nezbývalo než se vrátit v čase a konečně dospět.
Vaše „dospívání“ se ale bez bolesti neobešlo...
Přestože manželova smrt nebyla bleskem z čistého nebe, já netušila, jak moc fyzicky mi bude chybět. Jak nesmírně budu postrádat jeho objetí a pohlazení, poplácání po prdelce, naše společné sezení u televize, kdy jsem ho škrábala na hlavě a on mě na zádech nebo společné vaření a postrkování u kuchyňské linky. Netušila jsem za jeho života, jak intenzívně jsem vnímala naši vzájemnou lásku, jak jsem si byla jistá tím, co máme.
Co tohle zjištění udělalo s vaší psychikou?
U mě nastala totální panika. Neměla jsem se čeho chopit, mozek neuvažoval racionálně, měla jsem pocit, že se zem pode mnou rozpadá. Ale naprosto neskromně jsem se rozhodla, že tohle peklo chci přežít. A když chci žít, tak hezky.
Říkáte to tak, že se musím zeptat. Než jste se rozhodla, uměla jste si představit, že žít nebudete?
Nikdy jsem na to nepomyslela. To až jeden psychiatr mě probral tím, zda si uvědomuji, že chci zemřít se svým mužem? Já na něj vytřeštila oči. Někde uvnitř se mnou trhlo, že to tak někdo vidí. Věděla jsem ale, že si to nemůžu dovolit, že tady mám dítě.
Postavila jste se na nohy s pomocí psychoterapie, žádná psychofarmaka?
Žádná psychofarmaka. Užívala jsem je jen jednou v dobách, kdy byl můj muž již těžce nemocný. Tehdy mi řekli, že to nejsou endogenní deprese a že se pravděpodobně nebudou opakovat. Že ty moje jsou způsobené jen momentálním psychickým vypětím. A měli pravdu. Je to už patnáct let, a musím to zaklepat, ale neobjevily se podruhé.
Promiňte mi tu odbočující otázku, ale proč nikdy nemluvíte o diagnóze svého manžela?
Nepřál si to.
Dokážete mi říct, co se s vámi dělo v zajetí deprese?
Cítila jsem, že já, celý život vitální a temperamentní, odhodlaná vše zvládat, jsem neustále unavená a smutná. Nechtělo se mi mezi lidi, nechtělo se mi zvedat telefon, nechtělo se mi s nikým mluvit. Jednoho dne jsem se pokusila vstát z postele, a už to nešlo. Nohy mě neudržely. Lehla jsem si a ležela. Jen jsem zírala do zdi. Každá minuta se zdála nekonečně dlouhá a já nevěděla, kdy to skončí. Zdálo se, že nikdy.
Skončilo. Antidepresiva v první instanci zabrala, v té druhé vy sama prací na sobě s pomocnou rukou psychoterapie a přátel. Umělecká pauza je za vámi, jste tu, znovuzrozená, připravená na nový typ rolí?
Je pravda, že když přišel vloni režisér Slávek Horák s hlavní ženskou rolí v Domácí péči, tušil, že ji zahraju. Měla jsem veškeré vnější i vnitřní vybavení. Chvíli mi ale trvalo, než jsem si troufla. První krůčky jsem po té své odmlce, která ale byla kratší, než diváci registrovali, testovala už před šesti nebo sedmi lety na divadelních prknech v Řeznické s režisérem Viktorem Polesným. Musela jsem si být jista, že mám dost fyzických i psychických sil.
Uzrála jste pro svůj comeback?
Mám pocit, že jsem si jeho podobu vymodlila. Dělám s lidmi, se kterými chci dělat a dostávám texty, které se chci učit, včetně posledního scénáře nové hry Princip náhody pro Divadlo Ungelt. Kdybych neprošla vším, čím jsem prošla a dostala nabídku na film Athropoid, vyděsila bych se a rovnou odmítla. Vždyť neumím anglicky! Zatímco teď jsem se nelekla, řekla si o tlumočníka a myslela si, že tím to pro mne skončí, protože odmítne režisér. Jenže během našich schůzek mi došlo, že mu jde o typ a o to, co ze mě vyzařuje – životní prožitky, zkušenosti, které se zračí v člověku. Herec to má vepsáno ve tváři.
Jdete bez nadsázky z role do role. Divadlo, film. Okusila jste ale i televizní seriál, který jde na podzim na obrazovku. Proč?
Natočila jsem Trapné padesátky, ale ne s nějakým kalkulem viditelnosti. Mě zajímalo, jaké to je. A zjistila jsem, že je to neskutečný zápřah. Jste na place od rána do večera a do noci se učíte. Seděla jsem v šatně a plakala. Pak jsem si řekla, tak se děvče vzchop, zvládla jsi horší věci. Pomohla mi přítomnost kolegů Pavly Tomicové, Kláry Melíškové a Michala Vajdičky, protože to jsou báječní lidé. Začínali jsme natáčecí den objetím v šatně. Ale nic naplat, na mě je to rychlé tempo. Nestíhám v tom zahrát, jak potřebuji a jak chci. Člověk se nemůže do role tolik položit, a to já neznám. Je to jiný styl, řekněme.
Zřejmě to nebude váš šálek kávy, mimochodem stále jsou jím starší muži?
Mám pocit, že se lepším. Dnes už aspoň zaznamenám pohled či úsměv mladšího chlapa. A vyloženě po starších se nedívám.
A je nějaký konkrétní úsměv zaznamenáníhodný?
Jeden pohled jsem zaznamenala, ale myslím, že to byl jen pohled a nestojí to za řeč. Věřím, že chlap pro mě ještě přijde. Už od něho nepotřebuju vědět tolik věcí. Víc mě zajímá, jak se s ním cítím, než to, co říká.
Očima autorkyVypadá stále tak trochu jako holčička, ale dokáže být docela tvrdá ženská. I mě zpočátku zaskočila její neprostupná skořápka, kterou se brání jakémukoliv přiblížení k ostře střeženému nitru. Dokáže z vřelého úsměvu přejít v mžiku do kamenné tváře, aniž by člověka varovala. Nečekané. Zarážející. Tápete, nepochopíte-li. Ale vlastně o to víc sympatické. Těží ze zkušenosti. Nedá si cokoliv vnutit, ve smýšlení a myslím, že už ani jinde v životě. Záleží na ní samé, resp. troufale řeknu, že na její intuici, jak velkou důvěru člověku dá. A dá-li ji, za odměnu uslyšíte ty nejpravdivější příběhy. A možná získáte přítele. |
Zatímco vašimi životními partnery jsou muži, vaší dvaadvacetileté dcery ženy. Překvapila vás její orientace?
Nemůžu říct, že by mě zaskočila. Víte, když už jí jako dítě něco bavilo, bylo to třeba kung- fu nebo florbal. Nehrála si s panenkami, dokonce brečela, když nějakou dostala jako dárek. Stavěla si radši lego. A nikdy neprojevila sebemenší náznak slepičí ženské povahy. Nic to nemusí znamenat, vím, ale jen tím dokládám, že mě její coming out nepřekvapil.
Pamatujete si na ten moment?
Jistě. Vrátila se z Anglie, kde odmaturovala, bylo jí osmnáct a sdělila mi to. Měla velkou obavu, že budu zklamaná. Bože, z čeho bych měla být zklamaná? Vždyť já ji tak miluju, je to moje úžasná bytost, lidsky krásná a já ji teď nebudu mít ráda?! To jsem ji taky řekla, ale když odešla, rozbrečela jsem se. Sama jsem to nechápala. Až po pár hodinách, kdy jsem se odvážila zeptat, jak dlouho s tímhle tajemstvím sama chodila, mi došlo proč můj pláč. Tížilo mě, že by byla bývala na své trápení sama. Ale nebyla. Když se mi svěřila s tím, že to už vědí kamarádi a s tím, že mi to chtěla říct, až si bude naprosto jista, ulevilo se mi.
Dnes žijete společně s dcerou a její přítelkyní v domě na pražských Hradčanech. Holky jsou vaše rodina?
Ano. Říkám jim moje holky a píšu jim zprávy „Kočenky, jak se máte? Posílám pusu oběma.“ S nimi je krásné žít v jednom domě. Neznám lepší pocit, než když se matka může dívat na to, jak je její dítě přirozeně šťastné.