Svůj pomyslný životní časosběr byste začala pohledem na žižkovské ženy, které svými pečlivě secvičenými propagandistickými prezentacemi po desetiletí zdobily prvomájové průvody. Čím by záběr pokračoval?
Do pokoje by přišel táta a moje nadšení lakonicky okomentoval: „Je to nechutná šaškárna.“ Zeptala bych se: „Proč?“ A on by odpověděl, že až budu velká, pochopím to. První máje byly v dětství moje nejoblíbenější akce. Dnes to může vypadat jako privilegium nějaké vyšší třídy, že jsme bydleli právě na Václavském náměstí, ale byla to náhoda. Táta byl z Poděbrad a máma z Prahy, brali se v roce 1942 a vídali se jen o víkendech. O byt měli zažádáno, a když se po osvobození uvolňovaly byty po Němcích, dostali ho na Václaváku. A protože se tam pořád něco dělo, společenské události se automaticky staly součástí mého světa.
Cítila jsem se strašně. Že jsem si zničila pověst. Viděla jsem v mobilu telefonáty z bulvárů, které jsem nezvedala. Ovšem druhý den se zastřelil Karel Svoboda.