Není to ani dva roky, co světlo světa spatřil stejnojmenný snímek Dána Nielse Ardena Opleva. Pro mnohé se stal ideálem, vzorem, který nemá nikdo šanci přebít. Prvotní otázka, již si lidé v souvislosti s Fincherovou adaptací pokládají, proto logicky zní: překonal Američan seveřany?
Fotogalerie |
Takový přístup je přitom zcela pomýlený. Jistěže se Fincher srovnání nevyhne – už proto, že nová verze vznikla v době, kdy tu starou ještě máme v živé paměti. Mnohem podstatnější nicméně je, jestli Fincher obstál sám před sebou. Od režiséra s tak vyhraněným rukopisem a vytříbeným vizuálním stylem totiž divák žádá víc než "jen" napínavou detektivku (což je přesně to, co natočil Oplev). Odpověď zní: obstál. I když s odřenýma ušima.
Nutno říct, že předloha, respektive její jádro – čtyřicet let nevyřešený případ záhadného zmizení a série brutálních vražd jako "bonus" – po fincherovském zpracování přímo volaly. Na záhady a skládání portrétů vyšinutých vrahů, kteří své oběti vynalézavě týrají či zohavují, je americký tvůrce mistr, to dokázal už ve čtyři roky starém Zodiaku a konečně i ve svém asi nejslavnějším filmu thrilleru Sedm.
Navíc má schopnost vzbudit v divákovi neklid z kombinace nevysvětlitelné tísně a sžíravého chtění přijít věci na kloub. Což je přesně to, čím prochází i Mikael Blomkvist (příjemně nebondovský Daniel Craig), novinář najatý na objasnění případu pohřešované neteře místního velkoprůmyslníka Henrika Vangera (Christopher Plummer).
Královna Lisbeth...
Z detektivky, kterou jsme "vyšetřovali" s Oplevem, se tak pod americkým dohledem zrodil pravověrný fincherovský thriller: temný, tíživý, syrový, odpudivý, místy až fyzicky nepříjemný, a přesto (právě proto) přitažlivý. Atmosféře napomáhá i kamera, která se vyžívá v chladných tónech severské šedi: místo činu, nehostinný ostrov na severu Švédska, se téměř permanentně topí v mlze, hrdinové se brodí závějemi a tváře jim bičuje vítr se sněhem. Bezútěšnější místo aby člověk pohledal.
Fincher ve spojení s herečkou Rooney Marou postavu Lisbeth propracoval do detailu: každé gesto i každý prvek kostýmu má vlastní funkci. Když si Rooney nasadí kapuci, víme víc, než kdyby něco řekla.
Útulno však není ani ve Stockholmu, původním bydlišti Blomkvista a především pak Lisbeth Salanderové, křehkého stvoření v extravagantním "obalu", které umí sehnat nesehnatelné a vysvětlit nevysvětlitelné a které následně spojí síly právě s Blomkvistem.
Muži, kteří nenávidí ženyUSA, Švédsko, Británie, Německo, 2011, 158 min Režie: David Fincher Hrají: Daniel Craig, Rooney Mara, Christopher Plummer Hodnocení: 80 % |
S jejich vztahem si přitom Fincher pohrál víc než Oplev a bylo to ku prospěchu věci: nemotorné soužití dvou eg, geniální podivínky a novináře v krizi, má své kouzlo a do těžké látky vnáší roztomilá intermezza – jako například to ve vaně, s jizvou, vodkou a zubní nití.
Klíčovou postavou pro Fincherovy Muže je mimochodem právě Lisbeth, nikoli Mikael. Lehce narcistnímu žurnalistovi, který na zasněžený venkov přijede v polobotkách a upnutých džínách, sice nechybí houževnatost fincherovských pátračů, tahounem dění a středobodem divákovy pozornosti je ovšem Lisbeth v podání Fincherova objevu Rooney Marou.
30. září 2011 |
Ta je přitom pravověrným fanouškům Oplevova díla trnem v oku – v roli Lisbeth totiž nahradila jejich modlu, švédskou hvězdu Noomi Rapaceovou. Ve skutečnosti však Mara předchůdkyni překonává o několik koňských délek.
... a král Reznor
Lisbeth Rooney Mary není jen asociálka šmrncnutá punkem a emo s nadprůměrnou inteligencí a úchylným právníkem na krku. V její bledé okroužkované tváři bez obočí a jakékoli stopy make-upu můžeme číst jako v knížce. Když někým pohrdá, zrcadlí se v ní síla, ale nikoli agrese. Když pozoruje Mikaela, s nímž je nějaký čas nucena svérázným způsobem soužít, má pohled zvědavého dítěte i ženy, která dobře ví, co chce. Když cítí ohrožení, je jako šelma připravená k útoku, ale jsou chvíle, kdy je to jen slabá, zoufalá a raněná laň.
Muži v LondýněPřečtěte si, co se dělo kolem promítání Fincherova filmu v Londýně a co o něm říkaly jeho hvězdy. |
Strach, který se jí zračí v očích, když ji její nový opatrovník Bjurman (Yorick van Wageningen) zvířecky znásilňuje, je téměř nepopsatelný, stejně jako proměna, jíž projde, když se mu rozhodne mstít: líčení, kterým se maskuje po vzoru indiánských válečníků, skrývá rysy tvrdé tak, že ani nevěříme, že jde o jednu a tutéž bytost.
Rooney Mara, nenápadná "holka z Facebooku" (Fincher si ji vyhlédl ve filmu The Social Network), dodala Larssonově hrdince nový rozměr. A přestože se do hlavního děje zapojí v podstatě až po hodině a půl, jsou Muži, kteří nenávidí ženy hlavně jejím filmem. Respektive jejím, a pak také filmem Trenta Reznora. Právě jeho hudba, respektive to, jak působivě dokáže držitel Oscara a frontman skupiny Nine Inch Nails prolnout zvuk a melodii, totiž podtrhuje to, co dělá fincherovštinu fincherovštinou (ostatně není náhodou, že snímek uvozuje jeden dlouhý nepřerušovaný videoklip).
Sex a vysavač
Mistrovskou ukázku spolupráce obrazu, hudby a soustředěného herectví Rooney Mary představuje scéna prvního zneužití, při níž Lisbethin poručník donutí svou chráněnkyni k orálnímu sexu.
Yorick van Wageningen vyfasoval nevděčnou roli násilníka: právě s ním si tak Rooney Mara musela odbýt nejkontroverznější sexuální scény.
Neklid v nás vzbudí už dotěrný zvuk velkého průmyslového vysavače, který Lisbeth míjí cestou do jeho kanceláře. Kvílení stroje postupně sílí, přibývají další vrstvy zvuku, a když drama za nedovřenými dveřmi vrcholí, přechází tón v řev a řev v tón a člověku se z té ohlušující kakofonie udělá až nevolno. A to přitom ještě zdaleka nedošlo na nejhorší.
Fakt, že se Fincher v Mužích často pohybuje na hraně, ba že ji možná někde malinko překročí, se po premiéře filmu jistě bude hodně řešit. Řeč přitom není pouze o sekvencích, v nichž je ukázán anální sex či úplně, a to skutečně úplně nahá Rooney souložící s Danielem Craigem. Jenže i když Fincher šokuje rád, nikdy tak nečiní prvoplánově a o obscénnosti nemůže být řeč už vůbec.
Dokonce i onu – z hlediska distributorů nejkontroverznější – scénu análního znásilnění natočil v podstatě velmi decentně: přes detaily, které řeknou, ale neukážou všechno. O to důkladněji se pak však zabydlí v našem podvědomí a pracují tam. Pořád. I když se zdánlivě nic neděje.
Enya jako doprovod k mučení
Jedna z nejbrutálnějších scén je tak paradoxně ta, kterou Fincher rozehraje na samém konci filmu a která s análními otvory a sexem nemá pranic společného. Je kvintesencí napětí a absurdity, nechybí v ní důmyslné mučící nástroje, krev a sklenka whiskey (a taky fantastický Stellan Skarsgard a Enya ševelící v podkresu). Až tady, přesně tady a nikde jinde, člověk poprvé přemýšlí, jestli to už přece jenom není "příliš".
David Fincher umí filmy prodat. Rozruch vzbudil už plakát s nahou Rooney Marou.
Ale není: Fincher totiž ví úplně přesně, co si může dovolit – nikoli ve vztahu k pruderním cenzorům, ale k divákovi. Dovolí si mimochodem i to, že lehce poupraví závěr: což bude možná pro mnohé ten největší šok. Větší než to, že se hollywoodská herečka nebojí ukázat přirození.
Jak bylo řečeno na začátku, bylo by nefér srovnávat Muže a Muže: jinými slovy nedá se říct, zda je lepší verze švédská, nebo americká. Kdo má rád detektivky, nemůže docenit Fincherovu thrillerovou virtuozitu a naopak. Co naopak říct lze je, že Muži, kteří nenávidí ženy nejsou nejlepší film Davida Finchera – na to je v nich totiž příliš mnoho "nefincherovských" momentů. Ačkoli scenárista Steven Zaillianz z původního textu pečlivě vypreparoval gro a zbytek bez milosti zahodil (expozice, která v knize vydá na sto padesát stran, zabere v americké verzi sotva pár minut), úplně se mu knižního balastu zbavit nepodařilo.
V závěrečné dohře navíc snímek ztrácí tempo, které i navzdory dlouhé stopáži drží bez větších výkyvů. U jiného režiséra by to byla odpustitelná drobnost, Fincher ovšem není "jiný režisér". A jako perfekcionista o tom jistě sám ví.
HODNOCENÍ iDNES.cz 80 %
