RECENZE: S dětmi se probudila, bez nich zhasla. Věra Plívová-Šimková

Jen vzácně se stane, že dokumentarista vyzařuje stejně nakažlivé nadšení jako hrdina jeho filmu. K takovým výjimkám patří středeční premiérový titul ČT art, nazvaný prostě Věra Plívová-Šimková.

Za rok jí bude devadesát let, vyznává postoj „Co život přinese, to beru“ a na svět přivedla slavné dětské filmy Páni kluci, Lišáci, Myšáci a Šibeničák, Krakonoš a lyžníci či Jak se točí Rozmarýny. „Nikdy nebyl problém prodat její filmy do ciziny,“ zazní mimo jiné v dokumentu o Věře Plívové-Šimkové.

Vypráví tu i režisérka sama, svébytná osobnost, která už při debutu Káťa a krokodýl prohlásila, že musí scénář přepsat, a dokonce vyměnila původně plánované herecké obsazení. Stála si za svým.

„Svou podstatou jsem venkovanka,“ vysvětluje svou náturu a herci jí dávají zapravdu. „I proto tak dobře znala mentalitu dětských herců,“ míní Ondřej Havelka. Jeho kolega z Krakonoše a lyžníků Jan Kraus zase vzpomíná, že během natáčení spal v místní rodině u koní a režisérka kolem týmu běhala na lyžích.

Sama Plívová-Šimková však v podmanivé náladě svých příběhů zasazených do milovaných hor nevidí žádný zvláštní zázrak. „Když máte sníh a děti se chtějí prát, to se točí samo. A samozřejmě nemohou chybět zvířata, bez nich by život byl neúplný,“ vysvětluje, proč si zvolila nejtěžší disciplínu.

Vybírala si ve školních třídách

Jak objevila tolik dětských hvězd? Vybírala si ve školních třídách nikoli premianty, nýbrž ty největší rošťáky. Hrála si s nimi, rozdováděla je, až pak dala pokyn kameramanovi - Toč! „Profesionální herci ti vyhoví, ale děti jsou nevyzpytatelné,“ popisuje svou zkušenost.

Podobně jako filmům Věry Plívové-Šimkové, ani jejímu portrétu neschází hravost. Třeba legendární scénu z přepisu předlohy Marka Twaina Páni kluci, ve které školák Tomáš loudí od spolužačky zásnubní polibek, si včetně kouzelného dialogu „Ale ne! - Ale jo!“ jejich dávno již dospělí představitelé po letech se smíchem zopakovali.

Záplava přirozené a uznalé láskyplnosti, která se vešla do režisérčina portrétu, však vůbec neznamená, že by se podle modelu běžných oslavných medailonků hladilo výhradně po srsti. Ke slovu přijde také odvrácená strana úspěchu, jak v soukromí, tak v profesi.

Rodinnou historii zastupuje vedle syna i dcera, podle níž matka „často nebyla doma, pořád někam odjížděla, přála jsem si mít obyčejnou maminku, která se stále s námi“. Vnoučata podotknou, že vskutku nemají zrovna tradiční babičku, „ale zase s námi hrála na babu“.

Velmi střízlivě, věcně a bez falešných ohledů pak filmařčini kolegové popisují důsledky jejího nasazení. Svou vlastní venkovskou odolnost vyžadovala od všech kolem a postupně se ocitala ve stavu naprostého vyčerpání: „Jenom když viděla děti, jako by se probudila - a po práci s nimi zase zhasla.“

Věra Plívová-Šimková

75 %

Scénář a režie Anna Stichenwirthová

Navíc ji pronásledoval pocit, že nesmí dělat chyby, z každého ocenění se prý radovala jen chvíli, než se dostavil stres z odpovědnosti, že příště musí ještě přidat. Což potvrzuje Plívová-Šimková osobně, když bez vytáček konstatuje na vlastní adresu: „Míň talentu by bylo líp.“ Pro ni snad, pro český dětský film naopak.

Poklonu však zaslouží nejen dáma před kamerou, která při přebírání Českého lva za mimořádný přínos kinematografii vzkázala prosté „Mějte se všichni dobře a rádi“, nýbrž také debutující autorka dokumentu Anna Stichenwirthová.

Zjevně si všechny účinkující získala zápalem, jímž se Plívové-Šimkové podobá, a také její dokumentární prvotina má s hranými snímky legendární režisérky leccos společného. Zejména čistotu, nenucenost, nadhled a hromadu citu bez nákazy sentimentu.