Aby nedošlo k mýlce, i první polovina filmu nabídla hutnou a opojnou podívanou, ale dvojka je monumentální. Ne úplně ve smyslu větší a akčnější, byť obojí je pravda, ale hlavně v tom, že jde ještě hlouběji po smyslu a duchu románové předlohy Franka Herberta.
Duna je mnohovrstevnatý příběh, který při opakovaném čtení nabízí další možné interpretace. Dá se brát jako vesmírná opera, v níž proti sobě bojují rody Harkonnenů, Atreidů a Fremeni, stejně jako varovné zamyšlení nad náboženským fundamentalismem a slepou vírou v mesiáše. To vše Denis Villeneuve ve filmu akcentuje hladce, beze švů a v ohromujícím zpracování.