RECENZE: Škoda, že Libuše není symfonie. Na Pražském jaru by zazářila

Pražské jaro uvedlo k letošnímu 200. výročí narození Bedřicha Smetany dvakrát jeho Libuši v koncertní podobě. Jaké dojmy zanechal bezesporu záslužný čin?  

Smetanovo slavnostní dílo, s náročnými sólovými party, bývá uváděné v divadlech hlavně při výjimečných příležitostech jako jsou státní svátky. Tou je však bezesporu i Pražské jaro v letošním Roce české hudby. Festival angažoval Českou filharmonii a mezinárodně renomovaného dirigenta Jakuba Hrůšu. Zpívalo se na pódiu Dvořákovy síně Rudolfina, téměř bez náznaků hereckých akcí.

Bedřich Smetana: Libuše

60 %

Pražské jaro, 30. května 2024

Tak to nicméně při koncertních provedeních oper většinou bývá. Tím více se lze soustředit na hudbu a zpěv a tedy i zásadní otázku, koho obsadit. Titulní role je v českých hudebních dějinách spojena hlavně s Marií Podvalovou, pěvkyní impozantního hlasového volumenu i zjevu. Skutečně dramatický hlas pro Libuši však u nás v současnosti není, proto se v roli objevila Kateřina Kněžíková, která ji dosud nikdy nezpívala a pohybovala se v jiném oboru.

Pochvala za píli, ale...

Jaký dojem zanechala při druhém, čtvrtečním koncertu? Vynechme ze srovnání pěvkyně obdařené od přírody mocným hlasem jako byly kromě Podvalové třeba Naděžda Kniplová či Hana Janků. Libuši zpívaly i lyričtější sopranistky. Jenže není lyrický hlas jako lyrický hlas...

Na rovinu řečeno, před několika desítkami let by paní Kněžíková nejspíš zpívala První žnečku v kvartetů ženců ve scéně ve Stadicích – takový výběr by měli tehdejší dirigenti z představitelek titulní role (ale třeba i Krasavy). Ostatně když jsem poslouchala její zpěv, stále se mi vnucovala myšlenka, že je to představitelka První žnečky, která se z pilnosti naučila i part Libuše.

A to poctivě a pozorně. Dbala na to, aby se jí nezlomila žádná výška, aby intonace odpovídala notám, aby v mezích možnosti bylo rozumět textu. Ano: pochvala za píli a snahu. Má ale tohle být špičkové ztvárnění Libuše na takové události jakou je Pražské jaro? Nic dalšího – neboli to hlavní – totiž výkon paní Kněžíkové neobsahoval.

Hlas paní Kněžíkové postrádá rozpínavost, nemá odkud brát rezervy pro nezbytný dramatický výraz a postrádá i výraznější charisma, k čemuž přispívá matná střední poloha. Výsledkem je jednotvárné, jakési neživé zpívání, uzavřené v omezených výrazových prostředcích. Závěrečné proroctví, i když samo o sobě zapůsobí vždy, pěvecky jakoby prošlo mimoděk kolem.

GLOSÁŘ: Hudební cesta z bukolické krajiny až do spárů Ohnivého anděla

Stačí srovnat s Gabrielou Beňačkovou, jejíž kreaci v památném představení roku 1983 si asi ještě dost diváků vybaví. I paní Beňačková zpívala Libuši s jakýmsi převládajícím lyrickým klidem, ale přesto dokázala hlas rozvinout a před jednotvárností její zpěv chránila jedinečná barva a ona nepopsatelná melancholie či „slza“, ozvláštňující všechny polohy jejího hlasu.

Dost sil měla pro Libuši i Milada Šubrtová, vybavená pověstnou krásou a kultivovaností svého zpěvu, jak dokazuje i televizní záznam představení Libuše z roku 1968. Anebo neméně vytříbená a citová Ludmila Červinková.

Také Drahomíra Tikalová byla vlastně lyrická sopranistka a i když Libuši nezpívala na jevišti, pouze ji natočila, tak to byla Libuše, která sršela vitalitou a vpravdě až věšteckou extází. Paní Kněžíkové ovšem skutečná síla, umožňující překračovat oborové hranice při zachování lyrického půvabu chybí.

Adam Plachetka zpíval Přemysla způsobem, jakým poslední dobou zpívá všechno: přespříliš hlasitě, fádně a nekultivovaně. Jistě, Přemysl je energický bojovník, který když mávne mečem, tak se kácí „velikáni lesa“, ale také je to zamilovaný muž...

Jeden detail za všechny: Ve třetím dějství, když vstoupí do Vyšehradu, zvolá Přemysl „Hoj! tvrdý Vyšehrad“. K notám jsou (v klavírním výtahu) připojena dvě „f“, čili fortissimo. A Plachetka ho vskutku zazpívá. Ale o pár taktů dál se Přemysl obrátí k Libuši a pronese „Ó, moje choti, moje choti drahá, jak vysloviti city mám!“ Zde je instrukce „p“ neboli piano a ještě k tomu „dolce“. Jenže Plachetka plnou parou zahlaholí (kulantně řečeno) zase vlastně „ff“.

GLOSA: Má vlast Berlínských filharmoniků byla pouhou hudbou. Ale jakou!

Dalo by se pokračovat takt po taktu (ostatně z koncertu vznikl zvukový záznam) a dokázat, jak Plachetka s partem necitlivě zachází. Jistě, i legendární barytonista Václav Bednář zpíval Přemysla poněkud sošně. Jenže ani on výraz nezanedbával, a pak, jeho zvuk byl měkký, vroucný a vznosný, kdežto Plachetkova pěvecká linka začíná být neklidná a jakoby drsná.

Člověka napadne, že zrovna tomuto stále ještě mladému pěvci rychlá světová kariéra z nějakého důvodu neprospěla. Je to bohužel velký rozdíl oproti tomu, jak na jejím začátku zpíval příjemným barevným hlasem Mozarta…

Když Libuši zachraňuje Chrudoš

Není ani třeba chodit do minulosti, nedaleko Plachetky stál na pódiu barytonista Martin Bárta jako Chrudoš a zpíval velmi dobře: Nosným, plným zvukem, ale nikoli ukřičeně, pozorně ke slovům a dynamice. Byl to nejlepší výkon večera, hned za ním následoval Jiří Brückler jako Radovan, jenž svým štíhlejším hlasem též předvedl víc pěvecké kultury než Adam Plachetka.

U sopranistky Alžběty Poláčkové v roli Krasavy, jež svou láskou k Chrudošovi vlastně spustí zápletku, vedoucí k nástupu Přemysla na trůn, jsem spíš než emoci interpretované postavy vnímala obrovské, a spíš zbytečné úsilí pěvkyně nějakou vášeň vůbec vyjádřit. Její hlas na to nestačí, zní řídce a málo pevně. Richardu Samkovi v roli Šťáhlava nelze upřít pěkný lyrický zvuk, ale tu míru jasu a energie, které míval v hlase třeba Ivo Žídek, jsem si musela domýšlet.

Basista Jan Šťáva jako Lutobor, strýc znesvářených bratrů, sice předvedl poměrně zvučný hlas, ale jakoby strnulý ve výrazu, bez propracování slov. Václava Krejčí Housková zpívala Radmilu slušně, i když bez větší hutnosti a barevnosti. Solidně sezpívané bylo kvarteto ženců Eva Esterková, Tamara Morozová, Jarmila Vantuchová a Martin Šrejma.

Snahu Pražského jara Libuši udělat a využít k tomu síly, které jsou k mání „tady a teď“, lze svým způsobem pochopit. Lze si tím i vysvětlit, proč se pod projekt podepsal Jakub Hrůša, i když není jasné, nakolik vlastně s pěvci pracoval. Faktem je, že kvalitní sólisté pro Libuši tu až na naprosté výjimky nejsou. Výkon Pražského filharmonického sboru byl ovšem úctyhodný, s přihlédnutím k tomu, že tuto operu běžně neinterpretuje.

Největším vkladem do pražskojarní Libuše tak byla Hrůšova práce s Českou filharmonií. Nesnažil se provedení uspěchat v přesvědčení, že patos je přežitek, nechal těleso rozvinout velkoorchestrální zvuk a lesk, zvláště dechové sekce, což je při takovéto příležitosti na místě. Akustika Dvořákovy síně už někdy ten zvuk pojímala jen tak tak.

V tomto případě tedy byla škoda, že Libuše není symfonie. Bez zpěvu.