S přítelem, dnes už dlouhé roky bývalým, jsem měla v plánu zestárnout. Už když jsme se seznámili, měla jsem pocit, že on je ten pravý. Do té doby jsem měla za sebou pár krátkodobých známostí a dva vážnější, ale hodně nepodařené vztahy.
První přítel byl extrémně žárlivý, miloval mě a já jeho, ale ty scény, které mi dělal, se časem staly neúnosnými. Druhý byl takový „mouchy snězte si mě“, do všeho jsem ho musela tlačit, nic sám nevymyslel, o nic neusiloval, až mě to po roce přestalo bavit.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Ale Petr byl jiný, aktivní, měl smysl pro humor, za svými názory si stál, byl chytrý, cílevědomý, chtěl to v životě někam dotáhnout. Líčil mi, jak už na vysoké (má vystudovanou ČVUT) dostával zajímavé nabídky práce.
Hodně mi jeho přístup k životu imponoval. Měli jsme si stále o čem povídat, a hlavně nám spolu bylo dobře. Po zhruba půl roce jsme spolu začali bydlet. Klapalo nám to a oba jsme cítili, že náš vztah má budoucnost, po nějaké době jsme mluvili i o dětech, svatbě, ale ani jeden jsme na ní netrvali a vlastně ani ty děti rozhodně nebyly v příštích několika letech na pořadu dne. Mně v době, kdy jsme se poznali, bylo 25 a Petrovi o dva víc. Měli jsme čas. Nejdřív jsme si chtěli trochu užít bezstarostného života.
Toužil po práci v cizině
Petr se netajil tím, že kdyby se mu naskytla příležitost, odjel by pracovat do zahraničí. Nasbírat zkušenosti a kdoví, třeba tam i nějakou dobu žít. Já na to neměla úplně jasný názor, nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych žila nebo i pracovala v jiné zemi. Nikdy mě to ven netáhlo, sice miluju cestování, poznávat cizí země, ale jako turista.
Chyběli by mi rodiče, přátelé, domov. Jazykově na tom nejsem špatně, umím dost dobře německy, o trochu míň anglicky a domluvím se i maďarsky, babička z máminy strany je Maďarka a jako malá holka jsem u ní trávila hodně času a ta řeč mi přirostla k srdci.
Příběh Lucie: Žiju se synem v podstatě sama, na přítele není v ničem spoleh |
Petr můj názor znal, věděl, že životu v cizině nejsem tak nakloněná jako on, ale občas mě poškádlil, že stejně jednou změním názor. Ale k tomu už nedošlo. Byli jsme spolu zhruba rok a půl, když mi oznámil, že mu ta cizina vyšla a za necelý měsíc odjíždí do Bruselu, zatím jen na půl roku, ale s velkým příslibem, že se smlouva protáhne na mnohem delší dobu.
Čekal, že budu nadšená s ním, ale nebyla jsem, byla jsem jak opařená, naprosto šokovaná tím, že mi do té doby nic neřekl. Nakonec přiznal, že se všechno vyjednávalo a připravovalo dlouhé týdny předtím. Nabídku dostal dokonce tři měsíce zpátky.
Zlomil mi srdce
Když jsem se ho zeptala, co jako bude se mnou a proč mi to vlastně neřekl dřív, proč pár dní před odjezdem mě postaví před hotovou věc, odpověděl, že to nechtěl zakřiknout, že dlouho nevěděl, jestli mu to vyjde, tak o tom radši nechtěl mluvit. Ale se mnou o tom přece mluvit měl, vždyť jsme byli partneři, žili jsme spolu, plánovali jsme si společný život.
Byla jsem hrozně zklamaná, bylo mi zle, cítila jsem se zrazená, v tu chvíli mě mnohem víc bolelo to, že mi nic neřekl, že se se mnou neradil než to, že odjede. Snažil se to zachránit tím, že přece za ním můžu jezdit, on bude jezdit domů a třeba časem tam něco najde i pro mě.
Příběh Kláry: Přítel dá víc na svou mámu než na mě |
Ale bylo to zbytečné, ve mně se něco zlomilo a věděla jsem, že je mezi námi konec. Hrozně mě zklamal. Ještě ten den jsem se s ním rozešla, odešla jsem bydlet k rodičům, dokud neodjel, abychom se v bytě nemuseli potkávat. Telefon jsem mu nezvedala, neodpovídala na zprávy, neotvírala dveře, když u nás zvonil za dveřmi. Už jsem ho nikdy nechtěla vidět.
Dítě bude jen moje
Po měsíci jsem zjistila, že čekám dítě. Lékař mi potvrdil, že už pomalu končím první trimestr. Já jsem absenci menstruace i nevolnost přičítala stresu z rozchodu a pocuchaným nervům, až moji mámu napadlo, jestli nejsem těhotná.
Byl to pro mě v první chvíli šok, ale v té druhé jsem po dlouhé době cítila, že jsem šťastná, že ve mně roste moje dítě, že nebudu sama. Zároveň jsem však byla od prvního okamžiku rozhodnutá, že Petrovi to neřeknu. On si vybral svůj život, zradil mě a já teď budu mít ten svůj, jen dítě a já. S nikým jsem o tom nemínila diskutovat, jen moje máma do toho mohla mluvit, naštěstí mě pochopila, i když se mnou nesouhlasila.
Od sebelásky po všímavost. Devět rad, které by měla matka dát své dceři |
I zvědavé dotazy, když už na mě bylo vidět, že čekám dítě, jsem odrážela slovy: otec neznámý a víc jsem o tom odmítala mluvit. Krátce před porodem jsem potkala Petra, byl doma na dovolené. Nestihla jsem se mu vyhnout, netoužila jsem s ním ani mluvit, ale on se ke mně hlásil a s pohledem na mé břicho se zeptal, jestli čekám jeho dítě. Zapřela jsem to a rychle odešla. Na jeho telefonáty ani zprávy jsem opět nereagovala a on toho po čase nechal.
Mám syna, je mu už skoro pět a vychovávám ho sama, hodně mi pomáhají rodiče, hlavně mamka, bydlíme s klukem nedaleko od nich. Žádného muže vedle sebe nemám a za celou dobu jsem ani neměla, bojím se, aby mě opět nezklamal a nechci ani kvůli malému.
Ten se však na svého otce občas ptá, někdy mi hodně připomíná malého Vendu z filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku. Petr se po několika letech vrátil domů, od mamky vím, že také nikoho nemá, tedy že není ženatý a nemá děti. A já poslední dobou čím dál víc myslím na to, jestli bych mu neměla říct, že můj syn je i jeho syn.
Jeho zrada mě už celkem přebolela, dokonce jsem mu i odpustila a myslím teď spíš na syna, že by asi měl poznat svého tátu. Nedávno s tím přišla i moje máma.
Lada
Názor psycholožky čtěte na další straně.
