Toleruji spoustu věcí. A méně věcí netoleruji. Asi tak bych shrnula, jak je tomu u mě. Ale znám mnoho lidí, kteří to mají přesně opačně. Je to charakterem? Nebo zkušenostmi? Nebo tím, jak se ráno v daný den, kdy dojde k jakékoli konfrontaci s něčím, co máme nebo nemáme tolerovat, vzbudíme?
Možná je to kombinace všech faktorů, možná je to naším věkem, počtem dětí nebo mírou submisivity. Roli může hrát i skutečnost, že nechceme někoho naštvat. Nebo ztratit. To proto jsme občas raději zticha v situacích, kdy se nám na jazyk dere množství slov, která tam zamrzají ze strachu, co přijde, když se vyderou ven.
Co je správné? Co tolerovat a co už ne? Na to si musí každá z nás odpovědět sama.I my občas zbytečně zatínáme zuby tolerance je sice hezká vlastnost, ale jak se říká, odtud až potud. Co si necháváme líbit, a přitom víme, že bychom neměly? „Nesmyslnou toleranci projevuju hlavně v českém pohostinství. Mám zkrátka problém vrátit, nebo aspoň nepochválit jídlo, které se fakt nepovedlo. Nedávno jsem se ale vyhecovala a odmítla sníst tomatovou polévku, která připomínala spálený rajčatový protlak. Vyplatilo se. Dostala jsem jiné jídlo a chutný drink navíc jako omluvu!“ „Mám ráda stálost, a to i ve službách, které využívám. Bohužel i v případě, kdy jsem s nimi nespokojená. Několik let jsem například docházela k manikérce, jejíž materiál mi nevyhovoval, nebo k trenérovi, jehož přístupu jsem nevěřila. Neuměla jsem jim to říct. Nakonec se mi hodilo, že manikérka otěhotněla a trenér se odstěhoval.“ „Psa jsem nikdy nechtěla, ale… dcera jednoho přivedla z útulku, a tak dvakrát denně venčím. Kapsy mám plné sáčků na psí hovínka, protože nechávat je na zemi se prostě netoleruje. Když vidím, že je to některým pejskařům fuk, přemýšlím, jak jim to dát najevo a slušně je požádat, aby se přidali k nám sběračům.“ |
Jenže my chceme mít klid. Nebo nám to opravdu jen nevadí. Ale co je správné? Co tolerovat a co už ne? Na to si musí každá z nás odpovědět sama.
Snad vám pomůže tento článek. Ale třeba ne. Možná vás jen naštve. Neboť jakkoli je bizarní, je založen na pravdě. I proto v něm nenajdete žádná jména. Dotyční by mi jejich zveřejnění asi netolerovali.
Mám známou, které fakt nerozumím. Tedy na jednu stranu se ji snažím pochopit, ale převážně si klepu na čelo vždy, když vypráví nové příhody o svém nevěrném manželovi, který si dá vždy na půl roku pauzu a pak jí znovu zahne. Prý se neumí přizpůsobit monogamii, není na ni stavěný, nenarodil se proto, aby se sexuálně věnoval jen jedné ženě… A ona mu to toleruje. Bez legrace.
Ví, že když nepřijde na noc domů, zase ho chytil „chtíč“. Nemá strach, že se mu něco stalo, nepíše mu výhrůžné esemesky ani mu nevolá každých patnáct minut. S klidem na něj čeká doma, připraví mu snídani a donese mu ji na stůl, s úsměvem na rtech.
Nejsme kamarádky, to ne. Pokud bychom byly, pravděpodobně bych jí (s mou pevnou vírou v monogamní vztahy) jednu vlepila. Ať se, proboha, vzpamatuje, tohle by se přece tolerovat nemělo!
Ale protože jsme jen známé, opatrně jsem se zeptala, jestli jí to nevadí. Řekla mi: „Miluji ho a vím, že to, co dělá, nezměním. Rozhodla jsem se být s ním, tak to musím tolerovat.“
Teď asi v duchu nadáváte, jaký je to hajzl, ale vězte, že když si odmyslíme výše uvedené, je to bezva chlap a skvělý otec tří synů. Jen doufám, že nebudou po otci… Takové tolerantní manželky se nerozdávají na počkání.
Druhý, opačný případ, už se týká mé kamarádky. A jejích hysterických scén, které pravidelně dělá své klidné polovičce, jako například na poslední letní dovolené. Chudák podpantoflák chtěl jít s chlapy (i s tím mým) na pivo do baru. Nikam nešel, protože nesměl. Natíral jí na lehátku záda a žíznivý se krčil pod slunečníkem, zatímco si ona četla knihu.
Toxický vztah je cesta do pekla. Nestyďte se říct si o pomoc a víc si věřte |
Když odešel na toaletu, využila jsem chvíli, kdy byla lvice (myslím tím moji jinak normální a super kamarádku) sama, a zeptala se jí, jestli je normální. „A tobě nevadí, že ten tvůj jde bez tebe do baru?“ zarazila mě protiotázkou, která mi připadala tak absurdní, asi jako kdyby se mě zeptala, jestli bych šla sama bez svého muže do kavárny. Protože i tam ze sebe lidé přece běžně hned strhávají šaty… Inu, každá to má jinak.
Co je správné? Co tolerovat a co už ne? Na to si musí každá z nás odpovědět sama.
Do třetice půjde, řekla bych, o příběh opravdu složitý, nekonvenční a pro mnohé možná trochu (či dost) nemorální, který znám z doslechu. Je o manželském páru, který si nevěru toleruje navzájem. Dohodli se tak. Normálně spolu vychovávají děti, starají se o domácnost, fungují... A pak odvezou děti na pár dní k babičce a každý si jde po svém. Dokonce si o tom pak povídají!
A co tolerujete a netolerujete vy?
zdroj:Evita |
Ale vlastně, na co ten vykřičník? Je to jejich život a jejich přesvědčení. Zde nejde jen o vzájemnou toleranci partnerů, kteří se našli, ale také o toleranci společnosti vůči takovýmto vztahům. Protože existují. A věřte nebo ne, zas tak málo jich není. Ubližují tím zúčastnění vlastně někomu, když neubližují sami sobě?
Ale nejde jen o partnerské vztahy, pokud se máme bavit o toleranci. Neřešíme tu pouze to, jestli jsme ochotné tolerovat tomu našemu rybaření, fotbal, pokerové večery, které se protáhnou do noci. Tolerovat mu jeho schopnost proležet celý den na gauči, která nás někdy vytočí a jindy jí podlehneme spolu s ním.
Jde o míru tolerance v nás samých. Toho, co prožíváme. Jak se cítíme při tom, když někdo dělá… cokoli. Akceptujeme to naprosto přirozeně, nebo se nám při tom ježí chlupy, zatínáme zuby a nejraději bychom rozlámaly židli? Pak to není dobře a věčná hra na tolerantní superženu se nám může vymknout zpod kontroly. Na řadu přijdou hádky, vyčítání situací starých tři roky, kdy jsme se tvářily, že jsme „naprosto v pohodě“.
Tolerovat nevěru není zcela běžné, ale když si to dovedete obhájit sama před sebou, proč vlastně ne?
Je to na nás. Zda se necháme ponižovat kolegyní, shazovat šéfem nebo využívat těmi, kdo si říkají přátelé. Ale i to, jak se budeme chovat k jiným. K těm, o nichž si myslíme, že jsou natolik tolerantní, že jim naše chování nevadí. My si musíme určit hranice, co je správné a nesprávné. Co nám vadí a co ne. Nejen naoko, ale opravdu. Protože čím dříve to začneme tolerovat nebo netolerovat, tím to pro nás bude snazší.
Jedno je jisté. Neexistuje žádný vzorec. Někdo snese vtip, jiný si střílí z jiných, někdo se urazí i při komplimentu. Každý je jiný, a (ne)tolerovat určité věci pomáhá k tomu, abychom se snesli. Jen by to nemělo nikomu ubližovat. A pokud tomu tak je, měl by to říct. Hned. Takhle jednoduché to je.
