Se zaváděním povinné školní docházky, kterou prosadila císařovna Marie Terezie, vyvstal problém, jak často chudé děti ve školách nasytit nejen vědomostmi, ale také jídlem. V českých zemích proto už před 200 lety začaly vznikat takzvané „polévkové ústavy“, které měly jediný cíl – nakrmit hladové žactvo.
Říkalo se jim také „polévková kuchyně“ a velkou službu odváděly zejména v dobách neúrody či války.
„Mnohé děti, zejména z početných rodin, přicházejí do školy bez snídaně, bledé a zesláblé. Vypravují, že až večer jim uvaří maminka trochu polévky,“ napsal koncem března 1915 Přerovský zpravodaj o škole v Bystřici pod Hostýnem.
Proto místní bohatší dámy založily polévkový ústav, kde se denně uvařilo 150 hustých polévek. Stovka dětí je dostala zdarma, zbytek platil po šesti haléřích. Pro srovnání, knedlo vepřo stálo tehdy kolem 60 haléřů.
Hustou polévku vařili dobrovolníci, kteří získávali finance pomocí darů od obyčejných lidí, šlechty, továrníků či bohatých měšťanů. „V Týnici dávali lidé kromě peněžních darů i naturálie. Pan Korbel poslal hovězí hlavu, Voráček z Bukovan dva pytle brambor, Berka z Brodců dva bochníky chleba,“ popisuje krmení žactva v roce 1908 kronika města Benešova.
Polévkové ústavy přebral později stát, respektive monarchie, posléze nová československá vláda, jež například během tuhé zimy 1929/1930 rozdala ve školách téměř čtyři miliony porcí jídla. Nejvíc chudým dětem, které označil jejich učitel.
Svačinu si musely natrhat
Válka dostupnost potravin zkomplikovala. „K jídlu do školy jsem dostávala chleba. Když bylo lépe, tak pomazaný sádlem nebo byla bramborová placka. V létě jsme trhaly třešně, pak švestky a jablka, podle toho, co zrálo. K pití jsme si natočili ve škole vodu z kohoutku,“ vzpomínala v projektu 100 let společného stravování paní Tuliová z Prahy.
Kolik u vás platíte za oběd ve školní jídelně?
Až po 2. světové válce začaly růst první školní jídelny, jedla se většinou hustá polévka s chlebem. Místo personálu vařily žákyně v rámci předmětu Domácí práce, kromě toho se ze sušených vajec připravovala vejce míchaná, podávalo se kakao nebo slané i sladké sušenky, to vše z poválečné pomoci UNRRA. Vitaminy nahradil rybí tuk.
První moderní školní jídelny, které se už blíží těm dnešním, zakládaly obce a spolky. Počátkem 50. let jich byly stovky, a když se do organizování školního stravování vložil stát, v roce 1955 už fungovalo přes čtyři tisíce školních jídelen.
Postupně vznikaly normy, kolik a čeho má žák za den dostat a kolik za to má jídelna zaplatit. Bylo třeba rozhodnuto, že rodiče budou platit pouze náklady na potraviny, taková praxe zůstala dodnes.
„V 70. letech nastal prudký rozvoj počtu jídelen. Tehdy ale zaostává kvalita, jsou problémy se zásobováním i technickým vybavením,“ poukazuje na problematiku Petr Tláskal, který se věnuje historii školního stravování. Ke školnímu obědu se už ale dostal každý žák, který o to požádal.
Chutě dětí zůstávají stejné
Dnes v Česku funguje kolem devíti tisíc školních jídelen. „Ty denně nasytí téměř dva miliony dětí, ročně uvaří asi 383 milionů pokrmů,“ uvádí státní Národní zdravotnický informační portál.
Úryvek z natáčení s bývalou paní kuchařkou. Pusťte si vyprávění, ve kterém se dozvíte, jak náročná byla tenkrát práce ve školní jídelně:
Jídelny se od revoluce podařilo zmodernizovat, poslední čtvrtstoletí ale fungují na stejných principech. Některé se postupně mění, trendem je například co největší podíl čerstvého ovoce a zeleniny či důraz na sezonnost.
Současné školní stravování se potýká i s problémy jako nízké ohodnocení personálu, což jde ruku v ruce s nedostatkem kvalifikovaných lidí a celkově nízkou společenskou prestiží celého odvětví.
Dětské chutě naopak zůstávají stejné, takže mnoho let v popularitě vedou omáčky a sladká jídla. Přes různé nedostatky má ale Česko jeden z nejstarších a nejstabilnějších systémů školního stravování.
Cena oběda bývá kolem 30 korun, což platí rodiče dětí, zbytek nákladů nese stát, každý občan Česka na to tak ročně zaplatí z daní kolem 800 korun. Ceny se však po letošních prázdninách mírně zvedly a samozřejmě se liší školu od školy a podle toho, zda jde o základní, či střední školu.
