Když jsem poznala svého budoucího manžela Jirku, byla jsem zadaná. Chodila jsem s jeho kamarádem, ale už nějakou dobu byl náš vztah takový nijaký. A pak se to tak nějak semlelo, s přítelem jsem se rozešla a začala si s Jirkou. Tenkrát rozjížděl vlastní firmu a mně to imponovalo. Na rozdíl od expřítele, který byl takový „mouchy snězte si mě“, byl Jirka plný plánů, nápadů a hodně akční.
Chodili jsme spolu skoro dva roky, když jsem otěhotněla. Narodila se nám dcera. Když jí byl rok a já přestala kojit, vzali jsme se. Měli jsme se celkem dobře, manželova firma konečně prosperovala, nemuseli jsme tak obracet každou korunu jako mnohé mladé rodiny, které žily jen z jednoho příjmu. Když na ty počáteční roky vzpomínám, uvědomuji si, jak nám bylo fajn a jak se to všechno zvrtlo. Je mi z toho i teď po letech hodně smutně.
Život za zdmi domu
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Žili jsme tenkrát v Jirkově dvoupokojovém bytě ve městě. Začal nám být trochu těsný a přemýšleli jsme, jak dál, jestli pořídit větší byt, nebo uvažovat o domku. Osud tomu chtěl, že Jirkův bratr se dostal do finančních problémů a požádal manžela o pomoc. Shodou okolností měl rozestavěný, prakticky před dokončením, rodinný dům za městem. Ale rozváděl se, byl kvůli domu zadlužený a na vyplacení své ženy neměl peníze. Dopadlo to nakonec tak, že jsme od něj dům hodně výhodně koupili. Byl to pěkný dům, stačilo tam dodělat jen pár věcí a brzy jsme se stěhovali. Bylo tenkrát léto, krásné dny a oba jsme se tam moc těšili.
Bohužel mi brzy došlo, že to nebude vždy takové růžové, jak se mi zpočátku zdálo. Kolem našeho domu stály dva domky, kde žili starší lidé. Cítila jsem se tam dost osamocená. Manžel byl neustále v práci a já doma s dcerou. Když jsme žili ve městě, Jiří také trávil celé dny mimo domov, ale nepřišlo mi to – šly jsme s dcerou ven, kolem bylo plno maminek s dětmi, nebo jsem se sešla s kamarádkami. Ale teď jsem k nim měla dost daleko, a když přišel podzim, zima, bylo to ještě horší. Začala jsem se tam cítit hodně nepohodlně. A tehdy začaly i naše hádky s manželem, které nakonec vyústily v náš rozchod.
Zůstala jsem s dcerou sama
Rozvedli jsme se, když bylo dceři pět let. Dům jsme prodali, manžel mě vyplatil a já odešla s dcerou zpátky do města, kde jsem nám koupila dvoupokojový byt. Jirka žil ve svém bytě, který před stěhováním do domu neprodal, ale pronajímal. Nebydleli jsme od sebe nijak daleko, ale skoro jsme se nevídali, Jirka si jen každý druhý víkend bral k sobě dceru.
S dcerou jsme měly hezký vztah, snažila jsem se jí hodně věnovat i jí vynahradit to, že žije jen se mnou a tátu vídá jen občas. Žádného stálého partnera jsem si nehledala, ani jsem neměla chuť a potřebu mít vedle sebe nastálo muže, který by s námi žil. Pár vztahů jsem sice měla, ale jednalo se jen o krátkodobé románky a většinou mí partneři byli ženatí. Na dceru jsem měla hodně času a dost jsme toho spolu podnikaly.
To všechno se změnilo, když dcera přišla do puberty. Zpočátku se chovala jako běžní puberťáci, pro něž jsou rodiče jen trapáci. Bylo to, dá se říct, v mezích normy. Žádné průšvihy nedělala, netoulala se, ve škole se nezhoršila. Mnohem víc času ale začala trávit se svým otcem a jeho novou rodinou.
Jiří si před časem našel přítelkyni s dcerou zhruba stejně starou, jako je naše dcera. Zpočátku jsme oba (několik let po rozvodu jsme s Jiřím začali víc komunikovat) měli obavy, jak dcera vezme, že není sám, i když i dřív u něj doma nějakou přítelkyni potkala, ale nikdy to nebylo nic vážného. Tento jeho nový vztah byl ale něco jiného, pomalu od počátku bylo jasné, že ti dva k sobě patří. Jiří si oblíbil i dceru své přítelkyně a stejně tak moje dcera si sedla jak s tátovou partnerkou, tak jeho dcerou.
Dcera se u táty cítí víc doma
Dcera z víkendů u nich chodila nadšená, líčila mi, co všechno podnikali, kde byli, co dělali. Bývalý manžel má nyní i víc času, došlo mu, že může některé činnosti delegovat na ostatní. Dokonce mi to sám nedávno přiznal, že to měl udělat už dřív a že dnes chápe, jak jsem se tenkrát cítila, když on byl stále pryč a firma mu svým způsobem byla přednější než žena s dcerou.
Čím dál víc mám pocit, že se mi dcera vzdaluje, že chce být spíš s tátou, jeho partnerkou a její dcerou. Je to pro ni rodina: „máma“, táta a „sestra“. Doma jsem ale jen já. I když jsem se jí vždy věnovala, pořád jsme byly jen my dvě. Dcera u nich tráví stále víc času, už to nejsou jen dva víkendy v měsíci, ale pomalu každý, chodí tam i během týdne. Nedávno za mnou přišla s tím, že by se k nim chtěla přestěhovat. Prý se ptala táty a on by nebyl proti, ale musela bych souhlasit. Jak můžu s tímhle souhlasit? Já nechci, aby tam žila, nechci zůstat sama, chci, aby byla se mnou…
Zatím jsem nic neschválila, ale bojím se to odmítnout, že bych si dceru proti sobě poštvala. Už mi dokonce vyčetla, že za rozvod můžu já – kdybych tátu chápala, mohli jsme být stále rodina.
Anežka
Názor psycholožky čtěte na další straně.
