Po maturitě jsem nastoupila do call centra, kde jsme byli samí mladí, holky kluci v mém věku. Práce to byla často dost náročná, ale kolektiv byl skvělý a dodnes mám z té doby pár kamarádů, se kterými se vídám. Měli jsme i fajn šéfa, byl ve věku našich rodičů, ale duchem mladý, rozuměl nám a toleroval i občasné průšvihy. Asi i proto, že měl děti v našem věku.
V práci jsem si našla i přítele, pár let jsme spolu žili, pak jsem otěhotněla a odešla na mateřskou. Když byly dceři dva roky, vzali jsme se a za další dva roky se mi narodila druhá dcera. Byla jsem s ní doma tři roky a už jsem se opravdu těšila do práce, tedy mezi lidi. Dcery samozřejmě miluju, ale tolik let doma mi už opravdu dalo zabrat. Manžel mi pochopitelně hodně pomáhal, s domácností i dětmi, ale ráno odešel do práce a přišel až pozdě odpoledne.
Nový kolektiv
Vracela jsem se sice do stejné firmy, ale do úplně jiného kolektivu. Během té doby, co jsem byla doma, došlo k reorganizaci, vyměnil se i majitel a celý management. Některá oddělení se sloučila, jiná zrušila a nová přibyla. Z mých bývalých kolegů už ve firmě nikdo nepracoval, i můj muž asi půl roku po naší svatbě dal výpověď a odešel jinam.
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Naše oddělení se změnilo v centrum zákaznických služeb. Přiznám se, že jsem to nijak neřešila, byla jsem ještě plná toho, jak to bylo dřív fajn, že jsem se mezi nové kolegy opravdu těšila. Hodně brzy jsem ale vystřízlivěla. Můj nový kolektiv jsou prakticky samé ženy ve věku 45+. Mně bylo nedávno 30, jsem tedy i o generaci mladší než ony. Což o to, nikdy jsem neměla problém se bavit s lidmi staršími, než jsem já. Mám sousedku, třiapadesátiletou rozvedenou paní s dvěma již dospělými dětmi. Jsme si celkem dost blízké, považuji ji za dobrou kamarádku.
Nebyl proto pro mě šok, že už nejsem v mladém kolektivu, ale především to, jak se mé kolegyně chovají. Ovšem na to jsem přišla až později. Přijaly mě docela mile. Věděly, že jsem ve firmě už před lety pracovala, s jednou se od vidění i znám. Postupně jsem ale zjišťovala, jaká je to v práci drbárna a na to jsem zvyklá nebyla. Vlastně mi je to hodně odporné a nepříjemné. Nepatřím mezi lidi, kteří někoho pomlouvají, roznášejí o něm řeči, a do očí se mu stavějí, jako že je jejich nejmilejší kamarád. Když se mi na někom něco nelíbí nebo mi něco vadí, řeknu mu to, dám najevo, co se mi nelíbí, ale nebudu mu lhát do očí, jak je úžasný, a jen co odejde, začnu ho pomlouvat. A už vůbec nebudu nikomu říkat něco, co mi jiný svěřil s tím, že to zůstane jen mezi námi.
Jedna drbna vedle druhé
A to přesně se děje u nás v práci. Ženské jsou mezi sebou samý úsměv, samé cvrlikání a jen se jedna zvedne a jde pryč, tak ji ty druhé drbou. Co jsem si jen od každé vyslechla řečí na ty ostatní. Vůbec nechápu, kde se to v nich bere, jak můžou mezi sebou takto fungovat. Snaží se mě zatáhnout do svých intrik a já se marně bráním. Nejradši bych na ně někdy zakřičela, ať mi dají pokoj, že se nestydí takhle se chovat.
Už jsem zpátky v práci zhruba půl roku a den ode dne se mi míň a míň chce mezi kolegyně. Poslední dobou se snažím do hovorů zapojovat co nejméně, už jsem se i doslechla, že jsem nějaká nafrněná a co mi prý je. Mám sto chutí někdy říct, že mi všechny tím svým chováním lezou pěkně na nervy.
Do práce tak chodím s nechutí, neděli mám zkaženou, protože vím, že po ní přijde pondělí, a já budu muset do práce. Samozřejmě jsem si už několikrát postěžovala manželovi. Má pro mě pochopení, řekl mi, že se nemám takhle ničit a dát výpověď. Určitě bych si něco brzy našla. Jenže já pořád nevím, bydlíme kousek od práce, nemusím jako manžel jezdit přes celé město. Vlastně mě i docela baví to, co dělám.
Už jsem si i říkala, že bych se svěřila šéfovi. To je jediný muž v našem ryze ženském kolektivu. Má na starosti tři oddělení a moc často ho nevidíme, jeho zástupkyní je jedna z mých kolegyň, která to má u nás pod palcem. Co bych mu ale asi tak řekla? Že jsou ženské hrozné drbny? Kdoví, jestli by mně neřekl, že mu to je fuk, hlavně že svou práci dělají dobře.
Klára
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka z Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 2, Mánesova 53.
Názor odbornice:
Vážená Kláro! Dobrou zprávou je, že se nenacházíte v bezvýchodné situaci. Vždycky se přece můžete porozhlédnout po jiné práci, v tom má váš manžel jistě pravdu. Lepší, než abyste se nechala ničit nechutí se v práci vůbec vyskytovat. Na druhou stranu – co byste ztratila, když byste se zašla poradit se svým nynějším šéfem? Nemyslím si, že by vás musel nutně odbýt. Dobrému lídrovi není lhostejné, jaké vztahy v kolektivu panují. Pokuste si předem promyslet, co byste šéfovi chtěla sdělit. Spíš, než abyste na něj hrnula stížnosti a kritiku kolegyň, se pokuste pojmenovat, co byste v práci potřebovala, aby vám tam bylo lépe. Už jen toto samotné uvědomění vás může přivést k nápadu, jak by se stav věcí dal zlepšit.
Popisujete, jak jste se do práce po letech strávených na rodičovské těšila. Péče o malé děti tak byla na nějaký čas vaším hlavním zaměstnáním. Třeba i po dobu mateřské se vyskytovaly chvíle, kdy jste se necítila komfortně. Jak jste takové situace řešila? Umíte pojmenovat to, co prožíváte? Hovořit o tom, co potřebujete? Umíte si říct o pomoc? Žijete ve vztahu, i zde je potřebná značná míra nastavení se domluvit a porozumět si. Jak na to jdete? Jaké komunikační strategie používáte? Ve srovnání s pracovním životem je čas na rodičovské epizodním obdobím. V práci vás zřejmě čekají ještě léta. Proto je důležité, abyste se alespoň pokusila ovlivnit, jak se v práci budete cítit. Když budete cítit, že by vám pomohlo si o svých pocitech a prožívání promluvit s odborníkem, neváhejte obrátit se třeba na některou ze vztahových poraden. Jejich kontaktní údaje podle místa naleznete třeba na adrese naší profesní komory www.amrp.cz.
PhDr. Magdalena Dostálová
