Moje maminka zemřela, když mi byly tři roky. Táta se znovu oženil, když mi bylo pět. Předtím jsem trávila většinu času u jedné či druhé babičky, až se táta pár měsíců po svatbě rozhodl vzít si mě k sobě. Jeho matka mu vyčítala, že se o mě nestará, co prý tomu řeknou lidi.
Matce jsem se chtěla zavděčit
Tak jsem měla novou maminku. Dodnes si pamatuji její pohled, jak si mě dlouho prohlíží, já se držím táty za ruku a nejradši bych se otočila a utíkala zpátky k babičce. Jenže to nešlo, babička od mé maminky byla hodně nemocná a babička od táty mě natrvalo už nechtěla. Ale nakonec jsem si zvykla, nevlastní maminka nebyla zlá, ale dost přísná, na rozdíl od táty, který mě rozmazloval. Měla jsem ho omotaného kolem prstu, což jí dost vadilo. Ale také si vzpomínám, že i ona mě občas pohladila, četla mi pohádky, pomáhala mi s věcmi do školy. Někdy ale měla chvilky, kdy byla nepřístupná, nebavila se se mnou ani s tátou.
Když jsem chodila do druhé třídy, narodil se mi bráška. Jako malý byl hodně nemocný a vše se točilo kolem něj, matka i táta se mu hodně věnovali a na mě už jim nezbyl čas. Já dělala všechno možné, aby si mě všímali. Poslouchala jsem jak hodiny, učila se na samé jedničky, pomáhala doma a čekala, že si toho někdo všimne a pochválí mě. Většinou marně.
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
I o otce jsem přišla dost brzy, nebylo mi ještě ani třináct. Zabil se v autě. Stal se ze mě sirotek. Naštěstí se moje nevlastní matka postarala o to, abych s ní a s bratrem mohla zůstat, jinak bych nejspíš skončila v dětském domově. A já opět dělala vše pro to, abych se jí za to odvděčila. Moc kamarádů jsem v té době neměla, bála jsem se matky zeptat, jestli můžu třeba ven, aby mi nevynadala, že jí s ničím nepomůžu. Měla jsem to v té své hlavě tenkrát tak popletené. Já si tolik přála, aby mě měla ráda, aby nelitovala, že si mě nechala. Určitě mě měla ráda, byla na mě docela hodná, sice bylo znát, že její vlastní syn je u ní na prvním místě, ale neznamená to, že mě by vyloženě odstrkovala.
Tak strašně hodná…
Vdala jsem se, když mi bylo třiadvacet. Můj muž byl moje první velká láska, já jeho bůhvíkolikátá. Ale opět jsem byla šťastná, že si vybral zrovna mě a snažila jsem se dělat, co jsem mu na očích viděla. Jemu to bylo fuk, neměl problém mít vedle mě i další ženy, a neměl problém mi to přiznat. Trpěla jsem jak zvíře, ale místo abych se s ním rozešla, tak jsem se snažila mu odpustit. Měli jsme spolu syna, i kvůli němu jsem chtěla, aby vyrůstal v úplné rodině. Nakonec to byl manžel, kdo podal žádost o rozvod. Prý už se mnou nemůže dál žít, prý jsem tak strašně hodná, až jsem blbá, a jeho to prostě deptá a nutí být na mě hnusný.
Zůstala jsem se synem sama. Dnes už je dospělý, žije s přítelkyní. Občas se vídáme, ale moc často to není. Letos oslavím padesátku a přemýšlím, co dál se svým životem budu dělat. Uvědomuji ji, že jsem asi opravdu tak hodná, až jsem blbá, že můj bývalý manžel měl pravdu. Pracuji v malém obchodě, střídáme se tam ještě se dvěma kolegyněmi. A pochopitelně jsem to opět já, kdo pracuje nejvíc. Obě si zvykly na mě házet svoje směny a připravit mě tak o volno. Jedna se vymlouvá, že má zase nemocné dítě, druhá si také každou chvíli něco vymyslí. A mně to přeci nebude vadit, když mě doma nikdo nečeká. A já pokaždé kývnu, že to za ně vezmu. Pak jsem unavená, nemám na sebe vůbec čas.
Totéž i s mým nevlastním bratrem. Ten si zvykl, že kdykoliv se svou přítelkyní a dvěma dětmi přijedou, že jim navařím, dětem nakoupím hračky, a ještě dám výslužku s sebou. Bratr je věčně bez práce, on totiž na rozdíl ode mě školu flákal a pořádně se ničemu ani nevyučil, takže bere dost podřadné práce a u ničeho nevydrží. A ke mně se s celou svou rodinou pomalu každých 14 dní jezdí najíst. Štve mě to, ale já jim prostě nejsem schopná říct ne, i když bych měla. Na cigarety mají, ale na jídlo ne.
Také se starám o matku, bratr si na ni nevzpomene, jak je rok dlouhý. Spoléhá, že za ní jezdím já. Já jí ráda pomůžu, ale taky už mě to unavuje. Jezdím k ní každý víkend a někdy i v týdnu, když mám volno. Uklidím jí, nakoupím, navařím. Ulevilo by se mi, kdybychom se s bratrem střídali, ale on prý nemá čas, má rodinu a já jsem sama, tak prý aspoň mám nějakou náplň.
Někdy mám sto chutí všem říct, ať mi vlezou na záda. Jenže to asi nikdy neřeknu, protože jsem přeci ta hodná holka, co každému udělá, co mu na očích vidí a někdy i mnohem víc.
Renata
Názor psycholožky čtěte na další straně.
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka z Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 2, Mánesova 53.
Názor odbornice: Vezměte věci do svých rukou
Vážená Renato! Vlivem životních zkušeností máte v sobě nastavení být tu pro všechny z vašeho okolí neustále k dispozici. Zažíváte pocity frustrace, že leží téměř veškerá práce a povinnosti na vás. A ubývá vám sil.
Dobrou zprávou bude, že ve vaší moci je možnost změnit toto nastavení. Tou možná horší je fakt, že to nikdo jiný za vás neudělá. Vy sama dáváte svému okolí hranice, kam až mohou. Vy sama je držíte, aby je nikdo neprolamoval. Do jaké míry se vám to nyní daří, nebo spíš nedaří, ilustruje váš příběh.
Nenajdu jinou radu, než vzít věci zpět do svých rukou. Což může být poměrně obtížné, neboť současný způsob reagování a prožívání v sobě máte hluboce zakořeněn. Samotná byste se velmi lopotila, kdybyste usilovala o změnu, a je celkem možné, že by se vám to nemuselo zdařit. Dopřejete-li si však pomoc odborníka, psychologa pracujícího v oblasti mezilidských vztahů, není důvod, proč by se práce na sobě samé neměla zdařit. Pokuste se zamyslet nad povinnostmi, které v současnosti máte. Kde leží priority, koho byste nerada opustila? Sestavte si žebříček, na prvním místě bude stát povinnost, kterou považujete za důležitou a nenahraditelnou. Na dalších příčkách budou více a více zbytné povinnosti. Abyste se cítila spokojenější, měl by váš život obsahovat čas na práci i čas na odpočinek. Také byste neměla zapomínat na čas strávený s vašimi blízkými. Jsou-li příbuzní spíše zátěží, vyhledejte přátele či si je pokuste vytvořit – třeba přes společné volnočasové aktivity. Nastavení hranic může samozřejmě znamenat, že se na vás může vaše okolí doposud navyklé na váš bezbřehý servis zlobit. S jistou dávkou asertivity se však poměrně snadno ohradíte proti tomu, aby vás manipulovali do povinností, které mohou (a mají) odpracovat sami. Jestli tak učiní, nebude to vaše zodpovědnost, to už je jejich příběh.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co má Renata dělat? Hlasujte v anketě na další straně.
