Na rodinný život, respektive život dvou dospělých a libovolného počtu dětí mám jasně daný názor. Není to nic pro mě. Proč? Protože nemám příliš hezké vzpomínky na své dětství a dospívání.
Dětství v hádkách
Prvních sedm let svého života jsem prožila s mámou a tátou. Na první roky si moc nepamatuju, ale ty, ze kterých už pár vzpomínek mám, za nic nestály. Naši byli neustále v sobě, jedna hádka střídala druhou. Máma nebyla nikdy s ničím spokojená, pořád tátovi něco vyčítala, táta byl cholerik, navíc neskutečně žárlivý.
Když mi bylo sedm, šli konečně od sebe. Od té doby jsem svého otce viděla jen párkrát. Odstěhoval se na druhý konec republiky, občas mi poslal pohled, pak jsme se viděli na pohřbu babičky, jeho maminky, a také dědy, jeho otce. Mámě na mě platil, sem tam poslal nějakou tu korunu i mně, k narozeninám a tak. Dnes o něm nic nevím, a vlastně mi je to celkem jedno. Pořád mám před očima jen jeho brunátný obličej, jak křičí na mámu. Jinak si ho ani nevybavím.
Pak jsme s matkou zůstaly pár let samy. Docela to šlo, ale ona už má v povaze takovou tu věčnou nespokojenost. Táta už s námi nebyl, tak se přesunula na mě. Pořád jsem poslouchala, co dělám špatně, jak bych to měla dělat líp, jak v té škole bych měla přidat, a tak pořád dokola.
Odstavena na vedlejší kolej
Po nějaké době máma potkala muže, kterého si vzala. Byl rozvedený, ale bezdětný. Když mi bylo deset let, narodila se mi nevlastní sestra. Jak jsem se na miminko a to, že už nebudu jedináček, těšila, tak jsem velmi brzo vystřízlivěla. Nejen že jsem se rázem ocitla na vedlejší koleji, ale najednou jsem měla spoustu povinností kolem své sestry. To, že můj otčím dával přednost své vlastní krvi, bych chápala, ale nechápala jsem to u mámy, vždyť obě jsme byly její dcery.
Nebylo mi dobře ani v této mé druhé rodině. Nikdo na mě neměl čas, máma se pořád motala jen kolem mladší sestry. Já se o ni také musela starat, nemohla jsem třeba s kamarády, protože jsem ji musela hlídat. Ona byla zbožňovaná, já trpěná. Podepsalo se to i na našem vzájemném vztahu, prakticky vůbec se nevídáme, jen si občas zavoláme, napíšeme.
Konečně sama
Po maturitě jsem se od našich odstěhovala a začala žít svůj vlastní život. Bydlely jsme s kamarádkou v podnájmu a já konečně byla spokojená. Pracovala jsem, užívala si, měla kolem sebe hromadu přátel. A takhle bych chtěla žít celý život, jsem si tenkrát říkala. Měla jsem v sobě hluboko zasunuté, že nechci žádnou svatbu, žádný rodinný život, který se může zvrtnout, až se ti dva začnou nenávidět, žádné děti.
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Chtěla jsem zůstat sama, ale pochopitelně jsem tím neměla na mysli život v celibátu. Měla jsem několik známostí, i dlouhodobějších. Nikdy jsem se ale netajila svými názory, že se nechci příliš vázat ani nestojím o dítě. Je zajímavé, že ani jednomu muži to na začátku nevadilo, ale jak jsme spolu byli delší dobu, a já neměla v úmyslu s nimi sdílet společnou domácnost ani plánovat budoucnost, tak náš vztah vždycky skončil.
Mám vlastní byt, splácím hypotéku, kterou si můžu dovolit. Mám i celkem slušný příjem, dokážu se o sebe postarat. A tak jsem to prostě chtěla mít i nadále. Jenže osud mi dost zamíchal kartami. Mám už víc než půl roku přítele. Je to fajn chlap, je mi s ním dobře, mám ho ráda. Žijeme každý ve svém, ale jinak trávíme hodně času spolu. Občas u něj přespím, občas on u mě. Jsme spolu i celé víkendy. Od začátku našeho vztahu jsme mu řekla, jak to mám v životě, že se nechci se vdávat, nechci s nikým sdílet společnou domácnost, po dětech netoužím. On to vzal, řekl, že to má podobně. Fajn, máme tedy mezi sebou jasno.
Z dítěte byl nadšený
Jenže jsem otěhotněla. Beru antikoncepci, nevím, jak je to možné, ale prostě stalo se. Šok a myšlenky na interrupci bylo to první, co jsem měla v hlavě, když mi lékař potvrdil, co už jsem stejně věděla. Pak se mi to ale rozleželo, nedokázala bych se začínajícího života jen tak zbavit. Několik dní mi trvalo, než jsem to řekla příteli. Byla jsem přesvědčená, že se bude chtít rozejít. Omyl. On byl štěstím bez sebe a začal plánovat, jak spolu budeme žít, vezmeme se, budeme mít rodinu. Musí to být kluk, určitě to bude kluk a on s ním bude hrát fotbal, naučí ho řídit auto… jedna věta za druhou z něj lítaly, že jsem to nestíhala ani sledovat. Pak najednou volal mé mámě, že bude babičkou. Mé mámě to řekl dřív než vlastním rodičům. Nevím, čím to je, ale padli si oba dost do oka.
No a já to vidím úplně jinak. Na dítě se docela těším, srovnala jsem si to v hlavě, tu svou mnohaletou nechuť mít dítě, bude to kousek mě, chtěla bych radši holku, ale nakonec je to jedno, hlavně když bude všechno v pořádku. Jenže chci s dítětem zůstat sama, nechci svatbu, nechci mít 24 hodin denně, sedm dní v týdnu vedle sebe chlapa. Nebudu mu nijak bránit se s dítětem stýkat, vlastně ani já o něj nechci přijít, ale žít s ním nechci.
Přítel, moje máma i moje kamarádky mi říkají, že jsem sobec. Myslím jen na sebe, neberu v úvahu, co otec dítěte, co to malé, které postavím před hotovou věc, že táta s ním není. Nejspíš mají pravdu, ale já se bojím, že jednou skončím jako moje máma s mým tátou.
Alžběta
Názor psycholožky čtěte na další straně.
