Vdávala jsem se hodně mladá, bylo mi devatenáct a byla jsem těhotná. Svého nastávajícího jsem znala jen pár měsíců, vlastně jsem ho poznávat začala až po svatbě. Jenže byla „jiná doba“ a nevdat se, když jsem čekala dítě, se tenkrát ještě nenosilo. Být to dneska, tak to určitě neudělám. Manžel byl sice o sedm let starší než já, měl po vojně, ale byl to typický, jak se dnes říká, mamánek.
Manžel mamánek
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Prvních několik let jsme dokonce žili s tchyní, byla vdova, měla velký byt, tak proč bychom si hledali vlastní bydlení, když u ní jsme měli veškeré pohodlí. Tedy přesně řečeno, to pohodlí tam měl hlavně manžel, maminka mu neustále podstrojovala, a já nakonec skončila jak služka. Vařila jsem, uklízela, starala se o dítě… Po třech letech jsem řekla dost, buď se odstěhujeme, nebo jdu sama, a tím pádem skončí i naše manželství. Manžela jsem měla ráda, on byl, když si odmyslím tu jeho pohodlnost a závislost na matce, moc hodný člověk a syn ho miloval a vím, že manžel nás oba měl taky moc rád.
Naštěstí se vzpamatoval a odstěhovali jsme se. S matkou byl sice neustále v kontaktu, ale to už mi bylo tak nějak jedno. Žili jsme normální, celkem spokojený život. Když bylo synovi deset, opět jsem otěhotněla a narodila se mi dcera. Za dalších deset let zemřela tchyně a manžel se začal měnit, po matce neskutečně truchlil, což bych celkem chápala, měl jen ji a ona jeho. Otec mu zemřel, když byl hodně malý, sourozence neměl, babičky a dědečky a vlastně ani žádné další příbuzné nepoznal. Uzavřela se tak jedna kapitola jeho života, ale měl nás, svou vlastní rodinu. Ale jako kdyby to neviděl, najednou ho děti přestaly zajímat, mně vyčítal, že jsem jeho matku neměla ráda. Hádky u nás byly téměř na denním pořádku.
Manžel po matce dlouho truchlil
Syn se nakonec odstěhoval, našel si po škole práci a bydlel s kamarády. Manžel po matce zdědil byt, a když u nás bylo hodně velké dusno, šel na pár dní tam. Uvažovala jsem i o rozvodu, ale pořád jsem doufala, že se to časem zlepší. Nic se nelepšilo, já si nakonec našla přítele a manžela jsem přestala řešit. Ani jeden z nás o rozvodu nemluvil, ani jeden neudělal první krok. Manžel byl pár dní doma, pak byl chvíli v bytě po matce. Jestli někoho měl, jsem nezjišťovala, já měla novou lásku a byla jsem spokojená. Můj přítel byl sám ženatý, měl dvě děti a oba jsme se shodli, že nám to vyhovuje, jak to je. Nedělali jsme si na sebe žádné velké nároky, scházeli jsme se, jak se nám to zrovna hodilo.
Oba jsme svůj vztah pochopitelně tajili před svými partnery i před dětmi. Přítel mi tvrdil, že se rozhodně nechce rozvádět, má svou ženu rád, ale ona odmítá sex, a ten mu prostě chybí. Mně sex také chyběl, ale navíc i trocha lásky, a tu mi také dával. Tak jsme vlastně byli spokojení oba. Byli jsme spolu zhruba pět let, když moje manželství skončilo. Popud k tomu dal manžel, prý nemá smysl, abychom spolu dál byli, že už ho to nebaví pendlovat mezi bytem, kde jsme spolu žili, a bytem po mamince. Tam je mu prý mnohem lépe, je mamince blízko a chce tam žít už napořád. Tak jsme se rozvedli.
Rozvod byl vysvobozením
A mně se ulevilo. Bylo mi najednou tak lehce, jak jsem se rozvodu bála, nechtěla jsem ho dlouhé roky, tak jsem najednou zalitovala, že jsme to neudělali už dávno. Cítila jsem se taková lehká, svobodná, spíš by se dalo říct, že osvobozená. Bude mi padesát, jsem pořád ještě relativně mladá a mám toho hodně před sebou. Dcera už také vyletěla z hnízda, i když mi to nebylo moc po chuti, přeci jen jí ještě není ani dvacet, ale její přítel se mi líbí a oba jsou spolu tak šťastní a moc jim to sluší.
Těšila jsem se na život, o kterém si budu sama rozhodovat, nebudu muset na nikoho brát ohled. Pochopitelně jsem počítala, že do něj bude i nadále patřit můj přítel, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že on najednou změní svůj názor a rozhodne se, že bude žít se mnou. Prý manželce řekl, že má už několik let milenku a že by bylo nejlepším řešením, kdyby se rozvedli. Ani mě na to, že jí to řekne, dopředu neupozornil. Prostě předpokládal, že budu ráda, když se rozvede a nastěhuje ke mně. Jenže já si to tak nepředstavovala. Já chci žít sama, scházet se s ním, může u mě občas přespat. A když už se se mnou netají, tak můžeme spolu i třeba odjet na dovolenou, na víkend, neschovávat se, ale nastěhovat si ho k sobě, to nebyl můj plán. Ale na druhou stranu o něj nechci přijít, je mi s ním fajn…
Kamila
Názor odbornice: pojmenujte, co byste ráda
Vážená Kamilo! Buďte ke svému příteli otevřená a sdělte mu, co byste ráda a co naopak nerada. Ve svém životě jste zažila nejednu situaci, kdy jste jednala, protože „se to má”. Někdy jste pak takového kroku zpětně litovala, čas však vrátit nelze. Jestliže vám měl být dosavadní život v něčem lekcí, mělo by to být právě v tom, že je dobré pojmenovávat, co chci a co naopak nechci udělat.
S přítelem je vám sice fajn, ale společné bydlení jste nikdy nezkusili. Je velký rozdíl, když si společné chvilky dopřáváte jen nárazově, a když spolu trvale bydlíte. Tady najednou vyvstávají do popředí neuklizené špinavé ponožky, neumytý hrnek od snídaně či viklající se polička v předsíni. Nejste již v životní etapě, kdy byste si hledala partnera na založení rodiny.
Jestli tomu rozumím správně, nehledáte ani dlouhodobý každodenní vztah. Hledáte (či si spíš chcete zachovat stávajícího) parťáka, se kterým si společně užijete volný čas bez přesahu do každodenní rutiny. Když budete s přítelem mluvit o tom, co si od vztahu s ním slibujete, oceňte jej za jeho konkrétní vlastnosti i jednání, které vám vyhovuje. A pojmenujte, co byste do budoucna ráda. Sice riskujete, že se v představách s přítelem nemusíte potkat. Vyhnete se však následnému rozčarování z toho, že budete přes vlastní přání opět jednat jen proto, že „se to má”.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 27. ledna 2020. Anketa je uzavřena.
