Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Kdysi, když jsem byl ještě v pubertě a už jsem koukal po holkách, mi dal táta radu do života. Řekl mi: „Pamatuj si jedno, než se do holky opravdu zamiluješ a než se rozhodneš, že s ní chceš být celý život, poznej dobře její mámu.“ Tenkrát jsem za tátovu radu poděkoval a myslel si svoje. Dnes moc dobře vím, jak to táta myslel a navždy budu litovat, že jsem na něj nedal.
Svou ženu jsem poznal ve třiadvaceti letech, bylo jí o rok méně a já se zamiloval na první pohled. Jenže byla zadaná a o mě zájem rozhodně nejevila. Potkali jsme se na oslavě Silvestra na chatě mého kamaráda. Byla tam s přítelem, tokali jak hrdličky a já jejímu příteli tiše záviděl. V té době jsem byl sám, o dívky jsem sice nouzi neměl, ale tak nějak jsem stále nepotkal tu pravou. A tenkrát jsem měl pocit, že ona jí určitě je. Nevím, podle čeho jsem tak soudil, ale cítil jsem to.
Několikadenní mejdan skončil, rozloučili jsme se a ztratila se mi z dohledu. Sice se říká, sejde z očí, sejde z mysli, ale u mě to neplatilo. Pořád jsem na ni myslel. Kamaráda jsem neustále otravoval dotazy na ni, on ji sice moc neznal, kamarádil se s jejím klukem, ale občas nějakou tu informaci pustil.
Až mi jednoho dne řekl, že ti dva se rozešli. Věděl jsem, že pracuje v hotelu na recepci, tak jsem se tam rozjel. Prostě jsem to zkusil a mel jsem štěstí. Byla tam zrovna sama a já jí naprosto regulérně vyznal lásku a pozval na rande. Byla tak zaskočená, že souhlasila. A od té doby jsme byli pár.
Setkání s matkou mě mělo varovat
Po několika měsících mě pozvala k nim domů, že mě rodiče chtějí poznat. Moje první setkání s potenciální tchyní. Hrůza, nepříjemná ženská od pohledu. Na manžela se utrhovala, mne zpovídala jak nějakého zločince. Neměla žádné zábrany v kladení i dost soukromých dotazů. Ale dal jsem to. Říkal jsem si, že s ní žít nebudu a její dcera se jí rozhodně nepodobá ani v nejmenším.
Než jsme se vzali, pár let jsme spolu ještě žili, se svatbou jsme nikam nepospíchali. Bylo nám spolu dobře a žádný papír jsme na to nepotřebovali. Pochopitelně jsem se nevyhnul návštěvám u nich doma, ale snažil jsem se jich účastnit co nejméně. Čím déle jsem byl se svou přítelkyní, tím méně si její matka dávala pozor na pusu, pomlouvala sousedy, nadávala manželovi, pro sprosté slovo nešla daleko. Tenkrát jsem nechápal, že její manžel, mimochodem velmi sympatický člověk, s ní mohl tak dlouho vydržet.
Ovšem co jsem si prosadil, bylo omezení jejích návštěv u nás. Měla tendenci si od nás vzít klíče, prý pro všechny případy, ale mně to bylo jasné hned, byla by u nás pečená vařená a vstupovala by bez ohlášení. Rovnou jsem jí řekl, že je to zbytečné, kytky zalévat nepotřebujeme a je přeci nesmyl, aby k nám chodila na návštěvu, když nebudeme doma. A když budeme, tak jí otevřeme sami.
S přítelkyní jsme si svobodného života užívali několik let a začali jsme plánovat rodinu, ale nejdřív byla svatba. Měl jsem docela obavy z chování tchyně, koho všechno pomluví, s kým se rozhádá. Obavy se potvrdily, chovala se skutečně dost nevybíravě, ale mohlo být i hůř.
Změnila se
Narodily se nám dvě děti, jako první dcera, pak syn. Moje žena se mi začala měnit před očima, asi těmi starostmi s dětmi, s domácností, nebo se začaly projevovat zděděné geny po matce, ale čím dál víc se měnila v její věrnou kopii.
Je nepříjemná, na každém vidí jen to špatné, věčně se hádá, vyčítá mi první poslední, buď málo vydělávám, nebo jsem pořád v práci, porovnává nás se sousedy, jak se oni mají dobře a my máme už kolik let staré auto. Denně čelím nějakým jejím výčitkám.
Nejhorší je její chování k dětem. Pořád na ně křičí, nikdy se jí ničím nezavděčí. Neumí je pochválit, ale vyčítat to umí. Děti se už dokonce vyjádřily, že ji nemají rády.
Karel
Názor odbornice: Co dělat, aby se žena cítila lépe?
Vážený Karle. Popisujete záhadnou změnu v chování své dříve příjemné ženy v kopii vaší nesnesitelné tchyně. Předpokládám, že byste rád nalezl cestu, jak vy sám můžete aktivně stávající neuspokojivou situaci ovlivnit.
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Kdybyste byl u mne v poradně, ptala bych se, čeho si na své ženě vážíte, zač byste ji ocenil. Také bychom mluvili o volném čase, který spolu trávíte vy dva, a o čase, který má na volnočasové aktivity každý z vás sám pro sebe. Nemyslím si totiž, že by se vaše žena změnila z milé, přátelské a usměvavé dívky v zahořklou nepříjemnou ženskou jen tak, mávnutím proutku, a že by se takovou náhle stala jen proto, že lze podobné rysy pozorovat u její matky.
Spíš bych čekala, že za takovou změnou v chování bude (také) frustrace z nenaplněných očekávání - nejspíš vás obou. Nespokojte se tedy s tím, že šmahem změnu v ženině chování přisoudíte „genům“.
Zkoušejte sám přemýšlet nad tím, co můžete udělat jinak, aby se vaše žena (ale tím i vy oba) cítila ve vztahu lépe. A pokud je komunikace mezi vámi dvěma narušena a má tendenci se snadno lámat do konfliktu, nezůstávejte na řešení sami. Když máte zlomenou nohu, také se ji nepokoušíte vyléčit sám doma. Je dobré přistupovat podobně i k „zlomenému“ partnerskému vztahu.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 13. ledna 2020. Anketa je uzavřena.
