Když jsme se s manželem dali tzv. dohromady, nikdo nevěřil, že nám to spolu vydrží déle než měsíc nebo dva. Byli jsme tenkrát hodně mladí, rok po maturitě, a mezi kamarády jsme měli přezdívku Kráska a zvíře. Pravda, já si mohla vybírat, byla jsem opravdu moc hezká holka a bohužel občas i povrchní.
Kráska a zvíře
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích, nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Můj manžel ale nijak zvlášť pohledný nebyl, jenže co nepobral na vzhledu, to doháněl svou povahou, byl vtipný, sebevědomý, chytrý, zkrátka měl charisma. Prakticky v každé společnosti byl tím, kdo ji bavil, kolem koho se všechno točilo. A to mu vydrželo dodnes. Já byla sice hezká, na nezájem mužů jsem si nemohla stěžovat, ale zároveň jsem byla vnitřně dost nejistá, dalo by se říct i stydlivá.
Jenže protiklady se přitahují a nejenže nám to vydrželo měsíc i dva, dokonce čtyři roky a pak jsme se vzali. Jak se říká, museli jsme, čekala jsem dítě. Těhotenství bylo hrozné, zkusila jsem jak zvíře, máma mi říkala, že první tři měsíce za nic nestojí, ale u mě nestálo za nic celých devět. Bylo mi pořád hodně zle, málo jsem přibírala a nakonec jsem posledního čtvrt roku dokonce strávila v nemocnici. A ani na porod nemám hezké vzpomínky.
Ale narodil se nám krásný kluk, i když neměl ty „správné“ míry, byl hodně maličký, takže jsme v porodnici strávili delší dobu, než je obvyklé. A ani doma to nebyla zrovna pohoda. Tenkrát manžel už dělal kariéru a mohl se mnou trávit více času jen o víkendech, tak mi dost pomohla máma. Tři roky doma utekly jako voda a já se těšila do práce. Potřebovala jsem změnu. Já si nikdy příliš nevěřila, nebyla jsem jako manžel, ale ty roky po jeho boku mě trochu změnily, byla jsem sebevědomější, jenže pak přišly roky, kdy jsem byla jen doma s klukem a veškeré moje sebevědomí bylo pryč. Manžel to nedokázal pochopit, ani moje kamarádka ne, prý co blbnu, jsem pěkná holka, tak toho mám využít, mám prý všude dveře otevřené.
Vrátila jsem se do práce, ale moc jsem si jí neužila, syn byl věčně nemocný a já s ním doma. Ještě že nás manžel dokázal uživit, v práci se skutečně vypracoval, byla jsem na něj pyšná. Tak běžel jeden rok za druhým, pomalu se vše srovnalo, syn se zmátořil z nejhoršího, jeho věčné nemoci skončily, začal chodit do školy a v současné době je z něj už školák na druhém stupni.
Nevěra na druhou
A co čert nechtěl, začala jsem mít podezření, že je manžel nějak podezřele často dlouho v práci. Sice to u něj bylo víceméně normální, ale poslední měsíce to bylo skutečně až moc. A mě nenapadlo nic lepšího než mu prolustrovat mobil. Jak banální, pochopitelně, že jsem našla žhavé esemesky od nějaké Ivušky. Ani neměl potřebu je vymazat, nebo si aspoň telefon nějak zaheslovat. Tak nevím, buď mi tak věřil, nebo mě pokládal za hloupou, že si ničeho nevšimnu. Moje první reakce byla: to je konec, chci rozvod. Pak se mi to ale rozleželo. Když to skončí, odpustím mu, pokusím se zapomenout a půjdeme dál. Třeba je nějaká vina i na mé straně.
Svěřila jsem se kamarádce, sama měla stejnou zkušenost, a ta mi řekla, že rozvést se umí každý blbec, navíc kdo je dneska věrný, vždyť to není žádná tragédie, že se manžel zapomněl. Řekla mi, ať si to zkusím sama a aspoň si budeme kvit. Přišlo mi to jako pěkná hloupost, rozhodně jsem neměla v úmyslu někde někoho sbalit. Ale nejspíš ze mě vyzařovala nějaká zvláštní energie, jako že jsem k mání, a chytil se kolega. Nastoupil k nám zhruba před měsícem, zatím jsme se vždycky jen pozdravili, nic jiného. Až se jednoho dne dal se mnou do řeči a proč jsem prý taková smutná. A já blbka se rozbrečela. Pozval mě do vinárny, že mu všechno hezky povím. Pravdu jsem mu neřekla, styděla jsem se, jen jsem se svěřila, že doma mi to neklape.
Nakonec se z nás stali milenci. Bylo to s ním hezké, ale rozhodně ne tak hezké jako s mým mužem. A hlavně vůbec jsem necítila žádné zadostiučinění, že jsem se snad manželovi pomstila za jeho nevěru. Spíš jsem se styděla, ale i přesto jsem se s milencem dál scházela. Je rozvedený, mohli jsme tak chodit k němu. Náš vztah trvá už dva měsíce. Nemiluji ho, je mi s ním fajn, občas i zapomenu na manželovu nevěru, ale říkám si, jestli bych to neměla ukončit a hlavně udělat si pořádek doma.
Sylva
Názor odbornice: Pracujte na sobě
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Sylvo, oplácíme-li nevěru nevěrou, nevzejde z toho nic dobrého. Do „hry” se totiž dostane více „hráčů”, z nichž každý má svá očekávání i odlišné prožívání celé situace. Rozvedený milenec nemá co ztratit, jste pro něj příjemným povyražením. Neriskuje, že by kvůli vám ohrozil vztah, na kterém mu záleží. Kdo zde riskuje, jste vy. Někdy je obtížné zorientovat se ve vlastním prožívání. Není to tak jednoduché, jako že si na kus papíru napíšete pro a proti do sloupců nazvaných manžel a milenec.
Pokládám za vhodné pokusit se svému prožívání porozumět za pomoci odborníka, psychologa. Ten vám může pomoci odkrýt zákoutí vaší psychiky, o kterých možná tušíte (nejistota, nízké sebevědomí), ale která raději v uctivém odstupu opatrně obcházíte.
Porozumění sama sobě, jakož i jakési smíření sama se sebou jsou totiž nezbytným předpokladem, aby fungoval jakýkoliv mezilidský vztah. Nemluvíme pouze o partnerském, ale třeba i o vztahu rodič - dítě či o vztazích přátelských. Uchopte situaci, která se vám přihodila, jako výzvu k práci sama na sobě. Jsem přesvědčena, že její výsledek velmi oceníte.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 28. ledna 2019. Anketa je uzavřena.
