Že občané povážlivě tloustnou, začali soudruzi pozorovat od 60. let. Ostatně i lékaři a další specialisté začali varovat před nezdravým životním stylem. Vedle zdravějšího jídelníčku je druhou základní podmínkou, jak se bránit obezitě, dostatek fyzické aktivity, cvičení. Jelikož tehdy neexistovala žádná fitka nebo posilovny, musely mnohdy postačit obývací pokoje – a zapnutí televize.
Počátkem 70. let se na obrazovkách objevil pravidelný pořad Buď fit, který stál na jednoduchém principu předcvičující profesionálky (někdy doplněné o další cvičence), kterou diváci doma napodobují.
„Chtěla bych, abyste si zvykli cvičit nejen před televizí. Snažte se, aby se pohyb a rytmus staly součástí vašeho života,“ radila divákům hlavní protagonistka cvičební relace Draha Horáková. Necvičila jen tak, jako doprovod sloužila živá hra na klavír.
Cvičme v rytme
V polovině 80. let pak nastoupil legendární pořad Cvičme v rytme. Jeho cílem nebylo jen ovládnout nové pohybové prvky, jak uváděla dobová televizní reportáž, ale především „celkové zlepšení funkcí organismu a pohybové koordinace, držení těla a estetického pohybového projevu“.
Samozřejmě, za socialismu muselo mít skoro všechno vyšší cíle, nešlo prostě jen o obyčejné cvičení. I když autorka sestavy Eva Križanová se přece jen držela více při zemi: „Člověk, který chce být zdravý a zdatný, by pro sebe měl něco udělat. Cvičení je fyzicky náročné, přitom odbourává únavu a zlepšuje náladu.“
A tak tisíce žen pravidelně večer hopsaly před televizní obrazovkou. Mnohé z nich se tak s pořadem ztotožnily, že si pořizovaly i stejné cvičební úbory – byť se někdy nepříjemně zařezávaly do intimních partií.
Jak jsme hubliToto je poslední díl RETRO seriálu, příští pátek 23. listopadu pak čeká kvíz, ve kterém deset vylosovaných čtenářů získá obrazové publikace Retro.  |
Nemálo žen jednou až dvakrát týdně rovněž chodívalo večer do tělocvičen ve školách, kde se cvičila džezgymnastika. Byl to vlastně aerobik, ale tak se tomu oficiálně říkat nemohlo, protože to byl výmysl kapitalistické ciziny. Ale nadšeným ženám to ani moc nevadilo, prostě se jim líbilo cvičení na hudbu, a pokud se někomu podařilo sehnat písničku třeba od Madonny, hned se její tóny rozlehly večerní školní tělocvičnou.
Výkladní skříň: spartakiády
Hlavní výkladní skříní socialistického režimu v oblasti tělovýchovy ovšem byly spartakiády. I když soudruzi hromadná cvičení pojali hodně ideologicky, pravdou je, že pro mnohé lidi se spartakiáda stala zážitkem, na který dodnes vzpomínají.
Když se krátce po listopadu 1989 rozhodovalo o osudu VII. spartakiády v červnu 1990, uspořádalo vedení Československého svazu tělesné výchovy a sportu anketu. Dorazily tisíce dopisů, mezi nimi i od tělovýchovných jednot reprezentujících bezmála 200 tisíc cvičenců. Pro zachování spartakiády se vyslovilo téměř 80 procent.
„Kdo to neprožil a neprošel Branou borců na Strahově, těžko pochopí, co to je za zážitek, zvláště pro mládež, když v hledišti tleská 150 tisíc párů rukou; je horko a vám jde symbolicky mráz po zádech, slzy se vám tlačí do očí, když při nástupu přišlápnete krok, vypnete hruď, hlavu vzhůru, našponujete prsty i celé tělo. Potom z vás všechno spadne a cvičíte bez chyby, snad jako nikdy,“ napsal v jednom z dopisů předseda malé tělovýchovné jednoty, který se zúčastnil posledních sokolských sletů a poté všech spartakiád.
Abychom nebyli bumbrlíčkové
Petr Roubal z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd vydal před dvěma lety knihu Československé spartakiády. Podle historika většina dopisů z přelomu 80. a 90. let dokumentuje „hluboký vztah ke spartakiádám“, i když pro vládnoucí KSČ měly především „demonstrovat masovost a vyspělost československé tělovýchovy, péči strany o blaho lidu“ a samozřejmě rovněž „vděčnost Sovětskému svazu za osvobození v roce 1945“.
Vznikaly dokonce příručky a pokyny, jak působit na nejmladší generaci. V metodickém návodu z roku 1985 měly děti na otázku, proč cvičí na spartakiádě, odpovědět, aby se z nich nestali bumbrlíčkové a aby byly zdravé. „A kdo je zdravý, ten se také dobře učí, stane se z něho dobrý pracovník a statečný obránce socialistické společnosti,“ stálo v příručce.
Z dob spartakiády pak do dneška přežily jen jarmilky, které dnes dokonce zažívají renesanci. Jejich nositelé přitom možná ani netuší, že jsou tyto cvičky starší než jejich rodiče. Poprvé totiž přišly na svět už v roce 1965, kdy byly navrženy pro Československou spartakiádu společně s pánskou šněrovanou variantou „Toníků“. Ale na rozdíl od nich jarmilky získaly na oblibě i mimo hodiny tělocviku, neboť se daly nosit k sukni jako balerínky.
