RETRO: Kosmetická abeceda našich maminek. Čím se zkrášlovaly za totality

I socialistická žena se chtěla líbit, i když její pojetí krásy bylo často na hony vzdáleno dnešním trendům. A jak by ne, když výběr kosmetiky byl značně omezený. Na trhu bylo pouze několik značek a jejich kvalita se vůbec neřešila.

Micelární voda, pěsticí oleje, hydratační krémy nebo séra, které jsou běžnou každodenní kosmetickou rutinou mnoha žen, byly v dobách socialismu něco jako sci-fi. Na začátku 50. let byl občas problém sehnat základní hygienické potřeby jako toaletní papír, takže kosmetika či šminky byly pro většinu žen nepředstavitelný luxus. O ideálu krásy se nemluvilo, ideály byly tehdy pouze politické. Kdo chtěl o sebe pečovat, musel zapojit kreativitu a často si pomoci věcmi z vlastních zdrojů. 

Postupně se situace zlepšovala a alespoň nějaký kosmetický produkt se dal najít v každé domácnosti. I když měl často spíše praktické využití. Jako například Indulona. Hutný bílý krém v hliníkové tubě zastoupil funkci krému na obličej, dal se použít jako tělové mléko, pomohl na zhrublé dělnické ruce i na vyrážku dětí a navíc se s ním perfektně leštily kožené boty. Není proto divu, že řada žen na Indulonu nedá dopustit a používá ji dodnes. 

Podobnou oblibu nepřestává mít dodnes Nivea. Modrá dóza krému byla oblíbeným společníkem československých žen. Na počátku 70. let přibylo ke klasickému krému i tělové mléko. „Má širší aplikaci, doporučuje se k pěstění celého těla, jemuž dodává vláčnost, hebkost a jemnost,“ chválí jeho účinky v časopise Praktická žena z roku 1974. Článek též zmiňuje i řadu určenou pro děti, jako je olej nebo přípravek do koupele. 

Tuba s jelenem a krém na boty

Někteří vzpomínají i na pleťovou vodu Amica, která měla pomoci od aknózní pleti, jiným zase vytane na mysl balzám na rty zvaný Jelení lůj. Už od roku 1962 hydratuje rty československých žen, mužů i dětí a v drogeriích ho můžete najít i dnes.

Husté, jemné, lámavé i roztřepené vlasy československých žen se musely vypořádat pouze s březovým či kopřivovým šamponem, případně octovou vodou. Platilo, že jeden šampon stačil pro celou rodinu, a nikdo nezkoumal, jestli se hodí pro daný typ vlasů. Místo laku si ženy vypomáhaly cukrovou vodou nebo pivem, později používaly značku Lybar nebo Taft.

Vážená soudružko

Další díl z osmidílného RETRO seriálu bude o tom, jaký byl za socialismu přístup k výchově dětí a mládeže. Sledujte v pátek 3.11. V posledním díle vás čeká kvíz a deset vylosovaných čtenářů, kteří uspějí, získá obrazové publikace Retro.

Samostatnou kapitolou je pak dekorativní kosmetika. I televizní hlasatelky v 60. letech si musely pomáhat směsí dětského pudru s barevným pigmentem a místo řasenky používaly krém na boty, který se nanášel štětcem. Alergie tenkrát nikdo neřešil. 

Ústav kosmetiky, který byl otevřen v roce 1958, tehdy řešil pouze pomoc lidem po zdravotní stránce. Leckdy však bylo nutné problémy s pletí něčím překrýt, a proto se tým lékařů z Ústavu pustil společně s Filmovým studiem Barrandov do vývoje krycího make-upu, který bude splňovat i požadované zdravotnické normy. Přípravek spatřil světlo světa v roce 1966 a dostal název Dermacol. Licence na krycí make-up byla dokonce v roce 1969 prodána do Hollywoodu.

Na oči se používala tuhá řasenka, do které se plivalo, a pak se kartáčkem nanášela na řasy. Černé oční linky byly tekuté v krabičce, takže vypadaly jako krém na boty. Bohužel k nim vhodné štětečky nebyly vůbec k sehnání, takže si vynalézavé ženy pomáhaly, jak se dalo, například i výtvarnými pomůckami.

Voňavky a kolínské vody

Ani s deodoranty a vůněmi na tom nebyly tehdejší ženy úplně nejlépe. Zatímco dnes jsou jich v drogeriích plné regály a existují i speciální parfumerie, dříve byly ženy vděčné za jednu dostupnou vůni, na kterou šetřily, jak byl rok dlouhý. Absolutním hitem byla v tomto ohledu voňavka Živé květy. 

Šlo v podstatě o usušenou větvičku ponořenou do jakéhosi roztoku a výsledkem byla nejčastěji vůně konvalinky, fialky nebo karafiátu. Voňavku si na začátku 60. let nechalo patentovat výrobní družstvo Vřídlo z Karlových Varů, které zásobovalo československý trh i dalšími kosmetickými produkty jako například solí do koupele nebo koupelovým olejem Ozalur. V 80. letech přišlo družstvo s kolínskou vodou Marcus Caesar.

K dostání byly i vůně z ostatních socialistických zemí. V sedmdesátých letech byl populární polský parfém s lakonickým názvem Być może, tedy Snad (Možná, že), z Rumunska se dovážela jemná vůně Eva, jejíž flakon měl dřevěné víčko. Nesměla chybět ani specialita ze Sovětského svazu – kolínská Duch (vůně) Moskvy, která se prodávala v lahvičkách ve tvaru trpaslíka, dědy Mráze nebo sněhuláka.

Čas od času se objevily i parfémy ze Západu (Fidji, Antilope, Nina Ricci), ale zpravidla skončily pod pultem. Kdo chtěl kvalitní vůni, musel do Tuzexu. Až v polovině 70. let dostala značka Dior povolení, aby otevřela prodejnu v Pařížské ulici.

Depilace byl tenkrát neznámý pojem a nikoho nenapadlo si na to stěžovat. Na potlačení nevábného odéru z podpaží tak místo žiletky používaly ženy potítka (jakési textilní vložky v podpaží) nebo tuhá toaletní mýdla, oblíbené byly například Šeřík nebo Olimon. Oddechly si až s příchodem deodorantů v 80. letech. Kdo neměl Impulse nebo Fa, jako by nebyl. Přitom šlo o poměrně luxusní záležitost. Balení stálo 80 Kčs.