Ještě za války chodily československé ženy vkusně oblečené a upravené. Navzdory tomu, že si mohly dovolit sotva pár kousků oblečení, jim nechyběla elegance a styl. A směle se mohly poměřovat s půvabnými Francouzkami či výstředními Američankami. Také v prvních poválečných letech i u nás šaty vycházely ze siluety tzv. new looku. Ten přestavovala rozšířena sukně s mírným nabíráním, pásky, halenky a šaty se živůtkem. Oblibě se těšily kabátky ve zkrácené délce a kimonovými rukávy. Záhy se však oděv stal součástí komunistické propagandy. Na módu se začalo pohlížet jako na zbytečný luxus.
Slibně rozjeté podnikání prvorepublikových krejčovských salonů, modelových domů a šití na zakázku ukončilo znárodnění v dubnu 1948. Pod centrální řízení se už dříve dostaly také textilní továrny, které fungovaly zejména v německém pohraničí.
Socialistická společnost založená na rovnosti najela na konfekční výrobu. Tu zajišťovalo několik národních podniků, které se zaměřovaly na výrobu různých textilií. Vedoucí úlohu měl podnik Textilní tvorba, který vznikl v roce 1949. V rámci reorganizace se z něho v roce 1958 stal Ústav bytové a oděvní kultury (ÚBOK). Jeho základním posláním bylo vytvářet kolekce kopírující světové trendy, které uspokojí jak domácí, tak i zahraniční trh.
Oděv byl, stejně jako potraviny a další spotřební zboží, na příděl a potřebné věci často vůbec nebyly k mání. Situace se změnila k lepšímu až po měnové reformě v roce 1953, kdy přestala být móda vnímána jako výkladní skříň pracujícího lidu. Do té doby však socialistická žena měla myslet především na praktičnost svého oděvu, nikoliv na jeho estetiku. Filmové týdeníky z 50. let pak poskytují dostatečně ilustrativní obrázek, jak tehdy vypadalo odívání socialistické údernice.
Úbor pracující ženy
“Pracovní oděv je důležitý, prvořadý pro náš život, je to oděv pro krásnou a významnou dobu dne. Pracovní oděv se tak stane středem pozornosti veškerého odívání, totiž takzvané módy,“ cituje oděvní historička Konstantina Hlaváčková v knize Móda za železnou oponou úryvky z dobového tisku.
Stěžejním kouskem tehdejšího šatníku byly montérky, pracovní kombinézy a zapínací dlouhé šaty s pestrými vzory, které ze všeho nejvíce připomínaly zástěru. Klobouk nahradila ideologicky přijatelnější pokrývka hlavy, kterou byl šátek. Přichází i všudypřítomný tesil, který byl oblíbený pro svoji praktičnost. Materiál kombinující klasickou česanou vlnu a polyester se nemačkal a nešpinil. Ženy však na odívání úplně nezanevřely a stále ještě oblékaly i elegantní kostýmky, sukně do půli lýtek nebo pláště.
Minisukně a experimenty s materiály
Po roce 1956 komunistické vedení upouští od módního diktátu, takže se do Československa pozvolna dostávají západní trendy. Délka sukně se postupně zkracuje a mění se i silueta, nastupuje rozšířený áčkový nebo rovný střih. Ženy oblékají špičaté kosticové podprsenky, naopak přestávají v parných dnech nosit punčochy. Během 60. let se ke slovu stále více dostávala mladá generace a bylo jasné, že i oděvní produkce s ní bude muset držet krok. Přišly minisukně, úpletové a sametové komplety, šaty na ramínka nebo pouzdrové šaty s geometrickými vzory. Velkým hitem 60. let pak byly i kozačky, a to zejména ty plastové. Stále větší důraz je kladen na doplňky jako pásky s výraznou sponou, kabelky či sluneční brýle. Móda tehdy adoptovala nové syntetické materiály jako symbol pokroku.
Ke slovu se dostalo i hnutí hippies. „Nosily se zvonové kalhoty a přes ně košilová halenka s výraznými špicemi na kraji límce,“ popisuje Konstantina Hlaváčková v pořadu Retru.
Na konci 60. let přišla do Československa horká novinka. Papírové šaty Papitex. Výrobek národního podniku Vigona Svitavy byl k k mání v pestrobarevných populárních vzorech, dal se prát a žehlit. Jeho délka se upravovala zastřižením a podlepením lepicí páskou.
Texasky a Burda
Velký poprask pak způsobily džíny, které byly dlouhou dobu vnímány jako symbol revolty proti systému. Lidé využívali nejrůznější způsoby, jak se k nim dostat. Proto nakonec komunističtí funkcionáři ustoupili a vydali se opačnou cestou. Nabídli občanům lokální napodobeninu zvanou texasky. Kalhoty značky Vinettou z oděvního podniku Prostějov se na trh dostaly v roce 1967.
Jak jsme se hýbaliDalší díl z osmidílného RETRO seriálu bude o tom, jak jsme se za socialismu hýbali. Sledujte 16. listopadu. V posledním díle vás čeká kvíz a deset vylosovaných čtenářů, kteří uspějí, získá obrazové publikace Retro.  |
Běžnou součástí šatníku se však staly až o dekádu později. Postupně se měnil jejich tvar, lidé si je různě upravovali a zdobili. Poznávacím znamením 80. let se pak staly plísňáky. Džíny, které si doma lidé upravovali pomocí Sava. Stačilo malé množství čisticího prostředku a originální vzhled kalhot byl na světě.
Zatímco 50. a 60. léta vykazovala alespoň elementární přítomnost vkusu, i co se týká konfekční módy, s příchodem normalizace se prohloubila uniformita a šeď. Převažovaly nekvalitní materiály a nelichotivé střihy. Ženy proto byly nuceny si oblečení šít, plést či háčkovat. K tomu jim měl sloužit časopis Burda, inspiraci našly i v Praktické ženě a některých dalších dámských magazínech. Hlavním módním časopisem byl měsíčník Žena a móda, který měl za úkol ovlivňovat vkus žen a vytvářet představu o novém životním stylu.
„Již od roku 1948 platilo, že touží-li žena po novém módním oblečení, musí si ho ušít sama, nebo nechat ušít. Za méně obvyklou se stále považovala možnost, že by žena mohla zajít do obchodu s konfekcí a vybrat si, co právě chce,“ líčí socialistickou módu kniha Kytky v popelnici.
Pleteniny a divoké vzory
V 70. letech se délka sukní opět o něco prodlužuje a kalhoty u dívek začaly převažovat nad sukněmi. Objevuje se oblečení v etno stylu, zvyšuje se zájem o pleteniny jako sukně, svetříky, ale i plavky. Plátěné jarmilky nahradily baleriny, oblíbené byly také boty na platformě a sandály. V zimě lidé obouvali plstěné polovysoké boty se zipem na přední straně, kterým se říkalo důchodky. „Československou specifikou bylo domácí pletení bačkor obyčejně s velkou bambulí na nártu z chemlonu. Měly tu výhodu, že se daly praním snadno udržovat v čistotě,“ popisuje Konstantina Hlaváčková..
Následující dekáda s sebou přináší obří saka a košile s vycpávkami na ramenou, křiklavé elasťáky, pláště, šortky, netopýří rukávy, zvířecí vzory, neonové barvy, kůže a široké pásky. Dominovaly syntetické materiály jako dederon nebo krimplen.
Na nákupy
Komunistické vedení se snažilo oživit trh a uspokojit poptávku po módním oblečení skrze obchodní domy Bílá labuť, Femina, Prior, Kotva nebo Máj. Ikonou socialistického luxusu pak byl Dům módy na Václavském náměstí. V prvních letech po svém otevření v roce 1956 nabízel výběrové zboží v malých sériích a dalo se zde sehnat i to, co jinde chybělo. V 70. letech se prodejna orientovala více na běžné zboží a „usměrňovala vkus běžných spotřebitelů“.
Za vysněními nákupy se tedy vyráželo do Tuzexu. Nejprve do Prahy, v 70. a 80. letech i do větších měst. Původně měly prodejny tuzemského exportu prodávat jen československé výrobky ve vývozní kvalitě, které by byly doplněny zahraničním zbožím. Postupně se však orientovaly stále více na dovážené produkty. Tuzexové poukázky tzv. bony se oficiálně mohly získat pouze v bance výměnou za valuty, avšak i ti, kteří neměli devizové příjmy, se k nim mohli dostat na černém trhu. Přestože ceny zboží v Tuzexu dosahovaly závratných výšek, lidé neváhali šmelit s veksláky, aby se dostaly k vytouženým spotřebním kouskům. Například potravinám, elektronice, kosmetice, metrovému a kusovému textilu nebo třeba džínům.
