Zní to jako otřepaná rada ze zdravovědných příruček: vhodná strava a dobře zvolený způsob života je nejvýznamnější prevencí chorob. Ale úplně stejné poselství obsahovaly už v pozdním středověku lékařské rady určené přímo samotnému císaři Karlu IV. Co obsahovaly?
Ráno vstát, vyprázdnit se, umýt ruce i obličej v létě studenou, v zimě vlažnou vodou, vyčistit si zuby, zajít na mši, zacvičit si na zdravém vzduchu a pak posnídat – ale lehce, žádné přejídání! A velké jídlo – buď oběd, nebo večeři – jen jednou denně.
K vyčištění zubů nesloužil kartáček, nýbrž citrónová kůra nebo rozdrcená větvička z broskvoně. Cvičení mělo probíhat na vyvýšeném místě, aby panovník nevdechoval zplodiny z městských komínů a ohnišť, saze z řemeslnických dílen a zápach z koželužen – toho všeho byla plná Praha i další města.
Do cvičení patřil běh, skok do výšky i do dálky, jakési zavěšování se za trámy (pravděpodobně shyby) a také házení kalibrovaných kamenů do dálky. Dalšími doporučenými aktivitami byla jízda na koni, veslování a chůze. K tomu se měl král snažit, aby se po celý den v zájmu udržení dobré psychiky vyhýbal smutkům a úzkostem.
Tohle všechno panovníkovi radil Havel ze Strahova, Karlův dvorní lékař, astronom a jeden z prvních profesorů pražské univerzity později zvané po svém zakladateli.
Střídmost jako hlavní doporučení
Víme to díky dlouholetému koníčku profesorky Milady Říhové z Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Zabývá se totiž životosprávou Lucemburků na českém trůně. A její vášní je sedět v Apoštolské knihovně ve Vatikánu nad latinskými rukopisy ze středověku.
Janu Lucemburskému (titul českého krále měl v letech 1310–1346), jeho synu Karlu IV. (1346–1378) a pak Karlovým synům Václavu IV. (1378–1419) a Zikmundu Lucemburskému (1419–1437) radilo několik lékařů. Psali pro ně knihy o doporučené životosprávě. Bohužel se nedochovaly v úhledné a dobře čitelné podobě sepsané profesionálními písaři. Historikové se tedy musí prokousávat rukopisnými koncepty autorů a výpisky, které si pořídili jiní lékaři.
„Doktoři škrábali vždycky. Luštění jedné stránky jejich rukopisu může zabrat i několik dní práce,“ povzdechne si Milada Říhová. Výsledkem však je například kniha Lékaři na dvoře Karla IV. a Jana Lucemburského, kterou sepsala profesorka Říhová spolu s historiky Danou Stehlíkovou z Masarykovy univerzity v Brně a Davidem Tomíčkem z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.
Co se z ní dá dovědět?
V rozporu s představami o králi, který se cpe k prasknutí a ohryzané kosti hází psům, měli Lucemburkové od svých lékařů předepsánu především střídmost. Měli jíst tak, aby se jim neměnil dech ani puls, jídlo jim nenarušovalo spánek ani bdění, nezpůsobovalo nadýmání, škytání, říhání a nevolnost, neměnilo obvyklé množství moči ani stolice.
Kuchařky z pera lékařů
Důraz kladli lékařští rádcové na to, aby panovníci jedli čerstvé potraviny – ať už šlo o maso, vejce, zeleninu nebo ryby. Ryby byly jako strava považovány za vynikající postní (tedy dnes vlastně dietní) jídlo. Ale pouze když byly bezpochybně čerstvé a z čistých, pramenitých vod s kamenitým dnem.
Slanina, nasolená a uzená masa, ryby nasolené v kádích nebo zelenina nakládaná v soli a octu patřily k zavrhovaným položkám. „Lékaři tyto pokrmy považovali za těžké pro trávení a zřejmě se obávali i toho, že by mohly být zkažené. Připouštěli je pouze jako jídlo na cestách,“ uvádí historička.
K masům (hovězímu, vepřovému, skopovému, zvěřině, drůbeži) – upravovaným pečením, grilováním na rožni nebo dušením – patřily přílohy: chléb, placky, různé kaše, luštěniny, zelenina. Pro krále se zřejmě z Itálie dovážela i rýže.
Ne každý asi ví, že první kuchařské recepty se objevují právě v lékařských spisech. „Speciální kuchařské knihy se vyvinuly až později,“ říká Milada Říhová. „Způsob psaní návodů na úpravu jídla ostatně vychází ze starších lékařských a lékárnických pravidel,“ vysvětluje.
Jed stále hrozil
Jednoduché jídlo s jednoduchým kořením, které má nezaměnitelnou chuť, doporučovali lékaři i z dalšího důvodu. „V bohaté směsi ingrediencí se snadno skryje jed,“ varoval Karlova otce, krále Jana Lucemburského, jeho lékař Jan z Göttingenu. Proto mu radil, aby se vyhýbal nápojům a jídlům příliš kořeněným, sladkým, slaným, ostrým nebo kyselým. Odrazoval jej také od cukrovinek, dortů a různě nadívaných kornoutů. Ty by totiž mohly obelstít královu chuť i čich, takže by případný jed nemusel postřehnout.
V každém případě měl král z podávaného pokrmu nejdříve jen opatrně ochutnat skromné sousto a pozorně sledovat, zda se v jeho chuti neskrývá něco utajovaného. Jan z Göttingenu k tomu dodal, že to je nejen vhodná ochrana před jedem, ale i součást dobrých mravů při stolování, neboť „nesluší se pro urozené osoby přecpávat si břich jídlem a pitím, nýbrž vhodné je pojíst jen málo a s uměřeností ve všem!“.
Víno lepší než voda
Umírněnost byla zdůrazňována i v pití. Doporučeným nápojem králů bylo víno, voda nejspíše z hygienických důvodů nebyla u lékařů v oblibě. Pivo, protože bylo převařené, bylo bráno na milost.
„Navzdory radám lékařů se zdá nejenom podle zpráv kronikářů, ale i podle lékařských doporučení, že všichni čeští Lucemburkové pili hodně. Syn Karla IV., Václav IV., který neměl následníka trůnu, se patrně i z tohoto vědomí upil k smrti,“ připomíná profesorka Říhová.
Určitým náznakem, že ani Karel IV. dodržování všech dobrých rad úplně nehrotil, by mohl být list jednoho z jeho lékařů, Havla ze Strahova. Panovníkovi v něm radí, že by pro něj bylo dobré umírnit se v jídle a především v pití a usměrnit se v přijímání zdravých a správně připravených pokrmů...
Utrpení kvůli masu
Možná právě kvůli tomu, že si císař zřejmě nebral všechna dobře míněná doporučení k srdci, musel přestát mnohá utrpení. Stopy na jeho kostech ukazují, že jej trápila dna. Tuto nesmírně bolestivou chorobu způsobuje usazování krystalků kyseliny močové v kloubech a souvisí často s vyšší konzumací masa i alkoholu. Taky se jí říkalo nemoc králů nebo nemoc boháčů, dnes už ovšem ve vyspělých zemích postihuje všechny vrstvy populace.
Čtěte také |
„Změny způsobené dnou se dají najít i na kosterních pozůstatcích Karla IV., znatelné jsou třeba dnové výrůstky na rukou i nohou,“ říká profesor Radomír Čihák, emeritní přednosta Anatomického ústavu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, který se před čtyřiceti lety podílel na jejich výzkumu, který vedl proslulý antropolog, profesor Emanuel Vlček.
Zejména ve vyšším věku se císař kvůli dně obtížně pohyboval. Do měst, která navštěvoval, se snažil vjet na koni. „Ale občas jej museli přepravovat na nosítkách upevněných mezi dvěma mulami a někdy i přenášet v náručí,“ poznamenává profesor Jan Bartoníček, přednosta Kliniky ortopedie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.
Častý ortopedický pacient
Na nedávném semináři pořádaném 1. lékařskou fakultou profesoři Čihák i Bartoníček shrnuli, že Karel IV. by se dal charakterizovat jako častý, ale dobře léčený ortopedický pacient.
Na jeho kostech se totiž dají najít stopy po zlomenině levé loketní kosti, po krevním výronu na levém koleni, po zlomenině lýtkové kosti levé nohy a také deformovaná pravá lopatka. Pozoruhodné může být zranění sečnou zbraní znatelné na lebce – musela po něm zůstat jizva vedoucí od levého obočí přes kořen nosu pod pravé oko. Avšak žádný portrétista si netroufl ji zachytit.
Tato zranění mohla vzniknout při turnajích, které Karel zamlada vyhledával, nebo při některých bitvách, jichž se účastnil. Včetně třeba bitvy u francouzského Kresčaku v roce 1346, ve které padl Karlův otec Jan Lucemburský a sám Karel utrpěl zřejmě spíše lehčí zranění.
K tomu si svou daň vybralo cestování na koni, po němž zůstaly znatelné výrůstky na pánevní kosti a také její celkové znatelné otlačení.
Tohle všechno však ještě není ničím proti dvěma dalším zraněním, která spolu zřejmě souvisela a došlo k nim najednou.
Tajemné zranění
Po tvrdém úderu do brady - pravděpodobně během turnaje v Itálii - zůstala Karlu IV. dolní čelist vlomená dovnitř se zdeformovanými čelistními klouby. Úder současně prudce zvrátil hlavu dozadu a vedl k poškození krční páteře, ať už o límec brnění nebo o dolní okraj přílby.
V důsledku následného krvácení do páteřního kanálu zraněný ochrnul; naštěstí se však výron vstřebal a Karel se zase zotavil. - o středověké první pomoci, léčbě zlomenin a rehabilitaci čtěte v článku Karel IV. krvácel z úst a otékal mu jazyk. Při záchraně mu vytrhali vlasy
Podle dnešních znalostí nemohl Karel IV. po tomto zranění celý zbytek svého života otáčet hlavou a měl ji nakloněnou doprava. Celá jeho postava pak zůstala kvůli zlomeným obratlům lehce shrbená.
Smrt po poslední zlomenině
Stopy na kostech také vysvětlují, proč Karel IV. koncem listopadu 1378 jako dvaašedesátiletý zemřel. „Vidíme na nich typickou zlomeninu krčku levé stehenní kosti,“ popisuje anatom Čihák. Taková zranění se stávají i dnes a zejména pro starší lidi jsou nebezpečná: pomalu se jim hojí a dlouhý pobyt na lůžku může být rizikový. Jako u císaře.
Není jasné, jak si Karel IV. krček stehenní kosti zlomil. „Mohl klopýtnout na schodech nebo upadnout při běžné chůzi, kterou mu dna velmi znesnadňovala,“ nabízí možné vysvětlení ortoped Bartoníček. Následně císař nemohl vůbec chodit, musel zůstat na lůžku v sychravém počasí – žádné ústřední topení tehdy na Pražském hradě nebylo. Následoval zápal plic a úmrtí.
Šlo tedy vlastně o důsledek úrazu, nikoli o klasickou nemoc. Chtělo by se říci, že kdyby se nezranil, mohl císař žít ještě roky. I když tohle je pro středověk plný epidemií a dalších zdravotních zrad přece jen dost odvážné tvrzení.
