Je podzim roku 1350. Nikdo neví, kde Karel IV. je. Panovník zmizel. Byl skutečně otráven (viz první díl)? Zatímco po Evropě kolují nejrůznější zprávy o jeho vážném stavu, v Čechách se zdejší kronikáři kupodivu zdrželi jakýchkoli poznámek. Žádné zprávy proto nenajdeme u králových současníků, kronikářů Františka Pražského a Beneše Krabice z Weitmile, ani v případných dalších zápisech. Věděli zmínění a další autoři o skutečné příčině vážného ochrnutí, avšak byli současně zavázáni slibem mlčení, který posléze prostoupil napříč staletími?
Správnou odpověď proto přinesly až antropologické výzkumy kosterních pozůstatků Karla IV., prováděné od roku 1977 prof. MUDr. RNDr. Emanuelem Vlčkem, DrSc. (1925 – 2006) a jeho spolupracovníky. Zjištění bylo neobyčejně překvapující. Nešlo totiž o žádné zánětlivé onemocnění. Nešlo ani o otravu. Antropologický výzkum odhalil na levé straně krční páteře ve výši 3. až 5. obratle zcela zjevné stopy krevního výronu. Takže se tedy jednalo o vážný úraz. Kde však k němu Karel IV. přišel? V žádné kronice popisující říjen či listopad 1350 se nepíše, že by se v těchto měsících český král dostal do nějaké šarvátky, tím spíše do válečné vřavy.
Vysvětlení však nemusíme nijak složitě hledat. Je totiž známo, že Karel IV. měl zálibu v rytířských turnajích, jaké holdovali mnozí jeho další šlechtičtí současníci, ve své podstatě, jako když se dnes „horních deset tisíc“ věnuje módnímu tenisu či golfu. Český král se rytířských turnajů zúčastňoval na zapřenou jako neznámý rytíř. Tvář měl vždy zakrytou hledím přílby a představován byl pod cizím jménem i erbem. Jinak to ani nešlo. Nesměl svou zálibou pohoršit vznešené evropské královské dvory a především pak samotného papeže, který na něj v určitý čas pohlížel se značným podezíráním.
Nedbal na pokárání od papeže
Budoucí Otec vlasti projevoval vášnivé zájmy dobrodružného playboye. Oblékal se podle nejnovější módy, což mu ostře vytkl avignonský papež Klement VI. v osobním listu. Již roku 1347 jej nabádal, aby se vzdal módních výstřelků a začal nosit seriózní volný šat, jak náleží k jeho důstojnému postavení. V písemném přípisu jej pak dále důrazně káral, že se nechová způsobem odpovídajícím důstojnosti císaře a naopak vyhledává všelijaké rytířské souboje:
„Ostatně jsme se před příchodem Velka dověděli ze zpráv mnoha lidí, že někteří velmoži němečtí, kteří čistou láskou milují Tvoji čest, reptají a velmi těžce nesou, že Ty svými šaty, které nosíš příliš krátké a těsné, nezachováváš onu vážnost, kterou vyžaduje vrchol důstojnosti císařské, a že se proti poslušnosti této důstojnosti účastníš klání a turnajů. Nad tím jsme se my, kteří z otcovské lásky toužíme po rozmnožení Tvé cti, podivili a důrazně Tvou jasnost žádáme, abys v budoucnosti nosil oděv dlouhý a volný, který prozrazuje zralost, jež se vyžaduje při tak velikém panovníkovi, abys nechal takových klání a turnajů a aby ses ve svých skutcích a vystupováních ukázal vážným a zralým, aby na Tobě nebylo pozorováno nic nepříslušného nebo pokárání hodného, nýbrž abys hodnost, jejíž odznaky a váhu nosíš, naplňoval mravy a zosobňoval ctnostnými skutky. Dáno v Avignonu 25. února, šestého roku (Našeho pontifikátu).“ |
Narazil na lepšího protivníka
Klání a turnaje byly Karlovou velkou vášní. Proto na všelijaké mravoučné rady nedbal. Je totiž zcela spolehlivě doloženo, že například roku 1347 se zúčastnil pod cizím jménem slavného rytířského turnaje v Rothenburgu (ob der Tauber) v jižním Německu, kde se mu inkognito nepodařilo udržet. Začátkem října 1350 se pak vypravil do Itálie, kde opět pod cizím jménem a erbem neodolal možnosti zúčastnit se jednoho z velkých a především věhlasných turnajů. Tentokrát jej však potkala osudová smůla.
Narazil na lepšího protivníka. Po nešťastném úderu dřevcem do přílby byl sražen z koně a muži z jeho doprovodu i přítomný osobní lékař s hrůzou zjistili, že nemůže hýbat končetinami. Nikdo z nezasvěcených diváků naštěstí netušil, kdo vlastně je ten cizí zraněný rytíř, jehož tvář se skrývala pod hledím přílby.
Pestrá doba Karla IV.Víte, kolik bylo ve 14. století v Praze koželuhů? A kolik šrotérů? |
Karel utrpěl velice vážné zranění. Měl těžce zhmožděnou krční páteř a úder dřevcem mu způsobil přeražení obou kloubních výběžků dolní čelisti. Na vině byla těžká přílba, která se po nárazu dřevce zaryla zezadu do jeho páteře, ve směru levé části zátylku, přičemž vpředu prolomila bradu, jež se symetricky vylomila v rozsahu šest zubů. Okamžitě následoval mohutný otok jazyka, spodiny ústní a podbradové, obou podčelistních krajin a takřka se uzavřely dýchací a polykací cesty. I dnes by šlo o velice vážné zranění a šance na přežití by byly velice problematické.
Těžký atlet králem
V roce 1990 požádal prof. Emanuel Vlček obličejového chirurga a stomatologa doc. MUDr. Jiřího Rambu, DrSc., aby se vyslovil k pozoruhodnému tvaru dolní čelisti Karla IV. Vyjádření bylo přesné a zcela jasné. Podobné úrazy totiž doc. Ramba znal z rentgenových snímků svých pacientů a bylo jasné, že úraz, který Karel IV. utrpěl, byl nejen vážný, ale rozhodně nevznikl žádnou nešťastnou náhodou či pouhým pádem z koně.
Další podrobné zkoumání umožnilo poměrně přesně rekonstruovat, co se vlastně v daleké Itálii na rytířském turnaji odehrálo.
Po děsivé ráně dřevcem do přílby měl Karel IV. přeražené především oba kloubní výběžky dolní čelisti. Po takovém zranění by zejména v jeho době většina postižených rychle zemřela. Karel však nebyl žádným neduživým intelektuálem. Mohl se pochlubit atletickou a na svou dobu vysokou postavou. Měřil 173 cm. Profesor Vlček ve své pozoruhodné studii uvedl:
„Výzkum prokázal, že Karel IV. měl mimořádnou fyzickou kondici, což vrhá zcela nové světlo na tradicí vytvořené představy o tomto panovníkovi. Ukázal, že Karel IV. nebyl žádný „Papstkönig“ a pouhý zanícený schraňovatel relikvií, ale naopak vyšlo najevo, že byl po stránce fyzické typický těžký rytíř... Císař byl muž vysoké postavy, atletického habitu se silnou kostrou, jejíž formování bylo ovlivněno záměrným tělesným cvičením. To nám dokládají mohutně vyvinuté svalové úpony na lebce i na ostatním skeletu... V porovnání s otcem Janem Lucemburským by bylo možné Karla IV. rozhodně označit v moderní terminologii jako těžkého atleta a jeho otce jako desetibojaře.“ |
Popis středověké první pomoci
Skvělá fyzická kondice naprosto zásadně přispěla k tomu, že Karel IV. dokázal překonat první nejkritičtější okamžiky po vážném úrazu a zůstal naživu. Zásluhu na tom měla pochopitelně také účinná odborná pomoc. Na turnaji přítomní italští lékaři naštěstí zasáhli velice dobře. Znali smrtelné důsledky stržení vazu. Tahem za vlasy se proto snažili narovnat poraněnou páteř. Však to také zmínil florentský kronikář Villani:
„Lékaři při léčbě sáhli k nejsilnějším prostředkům, kdy Karlovi byly vytrhány vlasy z hlavy.“ |
Jiří Ramba se podrobně seznámil se způsoby léčení podobných těžkých úrazů v době Karla IV., a proto se s úspěchem mohl pokusit o lékařskou rekonstrukci způsobu první pomoci a léčení vážně zraněného českého krále.
(Je to nesmírně zajímavé a poutavé čtení. Najdete ho v knihách Jiřího Ramby „Slavné české lebky“ (Galén, Praha 2005) a „Tajemství Karla IV.“ (Akropolis, Praha 2015), z nichž čerpám mnoho cenných informací pro tento text a na které odkazuji a rozhodně doporučuji k přečtení.)
Chudák boháčem, šlechtic žebrákemProč lidé nerozlišovali měsíce v roce? Proč musel středověký lékař ochutnávat moč? Poznejte dobu Karla IV. |
Králův doprovod byl v šoku. Bezmocného pána rychle odnesli z turnajového prostranství stranou od očí zvědavců. Rychle přispěchavší ranhojiči a turnajový chirurg viděli už na první pohled, že je zle, nesmírně zle. Král krvácel z úst a rychle se rozvíjely otoky jazyka, spodiny ústní, obou podčelistních krajin i krku, takže zkušený italský turnajový chirurg si uvědomoval, že musí zajistit především dýchání zraněného. Spolu se svými asistenty zastavil krvácení a odstranil z úst krevní sraženiny a pak se pokusil uvolnit hluboko zaraženou bradu.
Chirurg proto podle názoru doc. Ramby nejprve ulomenou bradu se šesti zuby vysunul vzhůru a zlomeninu zpevnil nejspíš zlatým nebo stříbrným drátem, který provlékl mezi zuby. Místo drátů ale mohl použít také pletená hedvábná navoskovaná vlákna. Musel rovněž ošetřit potrhané sliznice, okostici a také zřejmě i tržné rány na kůži. K šití použil jemné povoskované hedvábné vlákno. Posléze celou čelist ještě znehybnil obvazem pod bradou, případně ji voskovými spletenými vlákny přivázal k zubům na horní čelisti.
Obdiv patří středověkým lékařům
Přeraženou čelist a zlomenou bradu se podařilo dobře zafixovat alespoň na dobu šesti až osmi týdnů. Jiří Ramba ve své knize upřesňuje chirurgovu práci:
„Nepochybně zvolil fixaci velmi pevnou, neboť došlo k výbornému kostnímu zhojení. Pevný obraz vedený pod bradou mohl vyztužit kusem kůže (síly podešve). Kupodivu žádný zub kolem lomných linií brady neztratil vitalitu, což by se při tak devastujícím zranění dalo očekávat.“ |
Zajímavá je také další poznámka doc. Ramby:
„Chirurg a jeho asistenti odvedli vynikající práci a přitom neměli operační lampu, bez které bychom se dnes již neobešli. Jak se mohli orientovat a pracovat v nepřehledné a silně krvácející ústní dutině bez světla, je k nepochopení. Možná k nasvícení používali soustavu připravených zrcadel. Řada otázek zůstává zatím bez odpovědi.“ |
Jenže co s vážně poškozenou krční páteří? Krevní výrony a mohutný otok krku byly varovným znamením. Zraněný nehýbal rukama ani nohama. První odborný zásah dnes už neznámého italského turnajového chirurga nepochybně Karlu IV. zachránil život a pomohl k uvolnění míchy. Ochrnutí bylo však otázkou času. Buď pomine, anebo... Všichni věděli, jak hrůzná budoucnost by bezmocného Karla IV. čekala.
Rekonstrukce turnajového zranění Karla IV – těžká přílba (znázorněna zvýrazněním na kresbě) se po nárazu dřevcem zaryla zadní částí do páteře v místě vyznačeném kroužkem, prolomila bradu (svislá čára) a zlomila čelistní výběžky (znázorněno svisle). Podle doc. MUDr. J. Ramby.
První pomoc i následné chirurgické zákroky byly nesmírně bolestivé. Jiří Ramba se proto zamyslel také nad tím, zda mohli chirurg a ranhojiči alespoň nějak zmírnit strašlivou bolest, která mohla již tak velmi vážný zdravotní stav jejich pacienta ještě zhoršit. Upozornil na „uspávací houbu užívanou od konce 10. století“. Namočena do roztoku z opia, listu mandragory a listu bolehlavu, používala se k omámení pacientů. V Itálii ji používal již v 13. stol. boloňský lékař Theodorico Borgognoni de Lucca, takže lze předpokládat, že ji znali také italští turnajoví chirurgové.
Lež měla zachránit čest
Těžce zraněný pacient se přes děsivé zranění alespoň přiměřeně natolik zotavil, aby byl schopen daleké cesty. V Itálii totiž nemohl za žádnou cenu zůstat. Jemu samotnému i blízkým z jeho doprovodu bylo jasné, že čím dříve bude pryč za hranicemi Čech, tím bude situace lepší pro zachování jeho královské pověsti a cti.
Účast na turnaji a především porážka a následné těžké zranění musely zůstat navždy utajeny před celým okolním světem. Vždyť český král Karel IV. měl v té době císařskou korunu doslova na dosah ruky! Proto vzpomeňme na vážné mravokárné nabádání Jeho svatosti papeže Klementa VI.
Zhruba po deseti dnech byl Karel IV. už mimo největší nebezpečí života, a proto jej přátelé a věrní služebníci tajně převezli do Čech, kde jej ukryli nejspíš na hradě Bezdězu a rozšířili fámu o otravě, která okamžitě vzrušila celou tehdejší Evropu. Proto tak kvapný a především tajný převoz. Za stavu tehdejších cest a vozů to pro zraněného musela být neskutečně bolestivá a vyčerpávající cesta. O krále se staral jeho osobní lékař mistr Havel ze Strahova.
Nedochovaly se žádné záznamy, ale je nepochybné, že zpočátku musel král ležet nehybně na pevné podložce, ale současně jej služebníci museli otáčet, aby zabránili proleženinám. Nic nevíme, jakou stravu nechal připravovat Havel ze Strahova, o kterém je z jeho spisů známo, že složením stravy se seriózně vědecky zabýval. Musela být zpočátku kašovitá, ale současně dostatečně výživná, přičemž lékaři se museli postarat o pravidelné čistění královy ústní dutiny nějakými bylinnými roztoky, aby zabránili vzniku a rozvoji nebezpečné infekce. Nevíme, jak bylo postaráno o běžné fyziologické potřeby, jak se zajišťovala potřebná přísná hygiena. Neexistuje o tom jediný záznam. A přitom takové zprávy by byly nepochybně nesmírně zajímavé.
Zpočátku sice aféra hrozila propuknout v nedozírný skandál, ale obratnými tahy na šachovnici se jí podařilo ututlat tak dokonale, že se nikdo nepovolaný nedozvěděl ani náznakem o skutečné příčině tajemného králova onemocnění. Zasvěcenci se nepochybně navzájem zavázali naprostou mlčenlivostí a slíbili věrnost svému králi. Nad vším dbal Karlův nebližší důvěrník, spolehlivý Jan Očko z Vlašimi.
Záhada proto čekala na své objasnění až do druhé poloviny 20. století, kdy mnoho stop, jež popsanou „turnajovou verzi“ potvrdily, bylo už nenávratně smyto a ztraceno.
Na soudobé miniatuře z návštěvy Karla IV. roku 1378 u francouzské královny je zřetelně vidět jeho přihrbenou zmrzačenou postavu (archiv autora).
Doslova moderní rehabilitace: jízda na koni
Už v dubnu 1351 se poněkud zotavený Karel IV. přes přetrvávající nepochybně velké bolesti vypravil na koni z Bezdězu do dalekých Českých Budějovic, aby zde s vévodou Albrechtem I. Habsburským podepsal dohodu o míru. Vousy měly v jeho tváři zakrýt stopy po strašlivém zranění. Přesto si všichni přítomní povšimli náhle značně nahrbené královy postavy i změn v jeho tváři, které mu rozhodně nepřidaly na kráse.
Císař, král a člověkPůtky s Němci i Židy, Král budovatel ... |
Náhle vypadal menší, než ve skutečnosti byl, s kulatými zády a hlavou nakloněnou do levé strany, když se chtěl ohlédnout, musel se otáčet celý trupem, svým vzhledem se změnil do podoby unaveného starce.
Děsivé následky úrazu jsou dodnes patrné na jeho kosterních pozůstatcích. Například u klíční kosti zcela vymizelo typické zakřivení. Je to důsledek trvale atypického držení hlavy a kostí pletence horních končetin po úrazu krční páteře. Zcela znatelné jsou také poúrazové stopy na kloubních hlavicích čelisti.
Postavení lebky Karla IV. na páteřním sloupci (text: Emanuel Vlček).
Současníci Karla IV. pochopitelně zohavení svého panovníka viděli. Nepadla však žádná otázka. Alespoň nahlas.
Ke zlepšení králova zdravotního stavu přispěla jistě i zmíněná jízda na koni. Vzhledem ke Karlovým zvyklostem lze totiž předpokládat, že při cestě do Českých Budějovic odmítl usednout do vozu. Podle názoru docenta Jiřího Ramby mu však tato intuitivní hiporehabilitace velice pomohla. Vždyť dnes se jízda na koni doporučuje právě při rehabilitaci neurotraumatických onemocnění. U pacientů po zranění páteře a míchy přispívá ke zlepšení funkce vnitřních orgánů, srdečně cévního oběhu, dechové kapacitě i k posílení svalů.
Dna jako nevlídná družka
Už nikdy nebyl král a císař Karel IV. zcela zdráv. V květnu roku 1371 znovu vážně onemocněl. Dlel tehdy na Karlštejně. Lékaři byli bezradní a vyslovili vážné obavy. Uchovaly se zprávy kronikářů, že Karlova manželka Eliška tehdy vykonala pouť z Karlštejna do Prahy k hrobu sv. Zikmunda a její úpěnlivé prosby byly vyslyšeny, takže Karel IV. se uzdravil. Z těchto dochovaných zpráv však nezjistíme, o jaké onemocnění se tehdy jednalo.
Příjezd římského císaře Karla IV. do Paříže (5. ledna 1378) je zaznamenán v jedné z historických knih ve slavné knihovně Bibliothéque Nationale.
Jak jsme si již připomněli, sužovala císaře chronická dna. Když byl v lednu 1378 na návštěvě ve Francii, zaznamenaly Velké francouzské kroniky, že nemohl pro velké bolesti občas chodit a služebnictvo jej přenášelo v nosítkách nebo v křesle, ale jakmile bolesti polevily, chodil opět poměrně dobře.
Dna nakonec nebyla příčinou císařovy smrti, byť si to mnozí po dlouhé roky mohli myslet, protože neznali jiné císařovy nemoci. Jak zjistil výzkum prováděný prof. MUDr. Emanuelem Vlčkem, utrpěl Karel IV. někdy po 2. listopadu 1378 zlomeninu krčku stehenní kosti. Profesor Vlček ve své studii uvedl zcela přesnou diagnózu:
„Z dnešního pohledu se jednoznačně jednalo o intrakapsulární zlomeninu krčku s dorzální tříštivou zónou a se strmým průběhem lomné linie typu Pauwels III. Ani pečlivé ohledání neodhalilo žádné známky hojení. Na rentgenogramech vidíme lehké prořídnutí kostní tkáně levé kosti stehenní, zřejmě jako následek imobilizace končetiny.“
Jde o typický úraz stáří a Karel IV. k němu mohl na sklonku roku 1378 přijít při pádu z koně stejně jako při pouhém zaškobrtnutí na nerovnosti, například na schodech nebo na hrbolatých podlahách Pražského hradu. Čerstvá zlomenina krčku levé kosti stehenní tedy vysvětluje, proč císař a král Karel IV. musel znovu ulehnout na lůžko. Ležel bezmocně a opět se potýkal s velkými bolestmi.
Zlomenina krčku a konec
V listopadu 1378 spadl císař Karel IV. z koně a zlomil si krček stehenní kosti. Upoután na lůžko dostává zápal plic a krátce na to umírá.
Se zlomeninou krčku stehenní kosti si však tehdejší lékaři nedokázali poradit a císařův zesláblý organismus nakonec po třech týdnech podlehl zánětu plic, typické komplikaci po tomto úrazu zejména u starých a zesláblých pacientů. Vyčerpán horečkami a záchvaty zimnice vydechl dvaašedesátiletý Karel IV. naposledy v sobotu 29. listopadu 1378 asi tři hodiny po západu slunce. Ztichlá a pomalu již usínající Praha byla zburcována smutným hlasem zvonu, který se nesl z královského hradu do údolí kolem břehů Vltavy i na protější kopce.
Všichni okamžitě věděli, že došlo k tomu, o čem se už několik dnů či týdnů šeptalo. Císař a král Karel IV. zemřel. Nikoli však rukou traviče, jak se mnozí domnívali.
