Probouzíte se a nevíte, kolik je hodin. Je 14. května léta Páně 1316, ale ani to vám nic neříká. Pro vás je pátek, čtyři neděle po Velikonocích.

Dnes se narodí Václav, syn krále Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Ale o narození královského potomka se nedozvíte dřív, než za několik let. Václav později přijme jméno Karel a změní život váš, či spíš život vašich dětí.

Takové tlachání ale jídlo na stůl nepřinese. Je čas vstávat. V tmavé místnosti se ostatně brzo ráno neprobouzíte sami. Ve středověku prakticky neexistovalo soukromí, a tak místnost sdílíte s rodinou nebo širším příbuzenstvem. Ani během dne nepočítejte s tím, že byste se zašili někam stranou.

Dokonce ani šlechta 14. století si nemohla dovolit žít v takové izolaci, na jakou jsme zvyklí dnes. Vše má svůj řád, každý má svou úlohu a nikdo se bez ostatních lidí neobejde.

Ještě mnohem více než dnes se společenské postavení odvíjelo od toho, komu jste se narodili a kde. Schválně, kým byste byli vy?

Od šera do šera, od jara do zimy

Pozdní středověk přinesl výraznou urbanizaci. Nově zakládaná města hrála podobnou úlohu, jakou má dnes internet a další technologie. Města měnila zažité pořádky a dávala všem šanci uplatnit se ve stovkách povolání.

Na venkově bylo tempo života pevně určeno počasím. V zimě tady plynul čas pomaleji, starost o dobytek a domácí zvířata střídala drobná řemeslná činnost, protože ne vše si venkované mohli koupit na blízkém městském trhu.

Naopak v jarních a letních měsících museli lidé na venkově vynakládat veškerý čas zemědělské výrobě. Robotní povinnosti vůči vrchnostem byly ovšem v této době relativně malé, jen několik dní v roce. Za příznivého počasí mohli venkovští sedláci vypěstovat vše potřebné jak na své vlastní živobytí, tak pro prodej přebytků zemědělských produktů na trzích vzdálených jeden den cesty od jejich bydliště.

Lidé nerozlišovali měsíce, raději řekli osm týdnů

Naopak ve městech se život řídil především podle denního světla. V létě se tedy v řemeslnických dílnách pracovalo 12 až 14 hodin, naopak v zimě byl pracovní den mnohem kratší, 8 až 10 hodin. V městském prostředí se důsledně dodržovaly církevní svátky, takže počet pracovních dní v roce se pohyboval pouze kolem 250 až 260 dní. V případě cechovního řemesla byla v době Karla IV. vydávána i nařízení, podle nichž se přesně určovala délka pracovního dne a počet přestávek, což mělo zamezit zneužívání tovaryšů a učňů jejich mistry.

Každý člověk nosil ve své hlavě elementární kalendář, v němž se dokázal časově pohybovat a orientovat. Nejčastěji lidé datovali události podle výročních dnů jednotlivých světců. Dny počítali na týdny či na čtvrtiny a polovinu roku. Naopak měsíce, tak jak je známe dnes, se v obyčejném uvažování nepoužívaly. Lidé raději mluvili o tom, že se daná událost stala před čtyřmi či osmi nedělemi. Čím více času však od dané události uplynulo, tím více se paměť rozostřovala. Lidé si mnohdy nepamatovali svůj vlastní věk, stejně jako tápali o věku svých sousedů, příbuzných či dokonce o stáří vlastních dětí.

Nemáme spolehlivé informace o tom, kolika let se lidé ve středověku průměrně dožívali. Zjednodušeně lze říci, že pokud člověk nezemřel jako kojenec, měl naději oslavit čtyřicátiny. Pochopitelně se ale lidé dožívali i hodně přes padesát let.

Vedle moru a malomocenství byla nejčastějšími příčinami úmrtí nejrůznější infekční onemocnění, způsobená především při úrazech. Na druhé straně však kosterní nálezy ze 14. století ukazují celou řadu zhojených ran, které svědčí o praktikování chirurgických zákroků, jež nutně nemusely vést k úmrtí.

Pro člověka doby Karla IV. však bylo přirozené, že se v případě nemoci neobracel pouze na lékaře a bylinkářku, ale zároveň hledal pomoc v sakrálnu. Nemoc totiž byla považována za boží trest a její léčení tedy bylo spojeno s očištěním nemocné duše. Proto se při epidemiích lidé kolektivním způsobem snažili usmířit si Boha (procesími, společnými modlitbami či kolektivním asketismem). V případě nemoci pak žádali o pomoc místní faráře a vedle nich se obraceli i na světce, kteří se ve 14. století specializovali na konkrétní nemoci. Nemocní lidé - sami, nebo v doprovodu svých příbuzných - putovali na poutní místa, kde světcům slibovali dary (peněžní, či ve zlatě, stříbře nebo vosku, často v nápodobě nemocných částí těla, ruky, nohy, hlavy, oka apod.), pokud se uzdraví.

Oblíbeným prostředkem bylo i pouštění žilou. Vycházelo z antické Galénovy představy o rovnováze čtyř tekutin v těle pacienta: krve, žluté žluči, černé žluči a hlenu. V případě horečnatosti lékař nebo lazebník pouštěli krev žilou, aby ubrali „ohně“ a uvedli tělo do rovnováhy. Dnes víme, že v některých případech to pacientovi skutečně mohlo jakž takž pomoci díky snížení krevního tlaku, obvykle naopak pouštění krve škodilo.

Největším nepřítelem té doby byly nepochybně morové rány, a lékaři se zákeřnému nepříteli snažili postavit. Po celé Evropě se šířily lékařské spisy, které radily, jak se zachovat v případě morové epidemie. Studovaly se na univerzitě, musel je znát každý lékař. Ne každá morová rána, která prošla Evropou, byla způsobena skutečným morem. Lidé umírali i na epidemie chřipky nebo, na sklonku středověku, černého kašle.

Společenská nerovnost a vzestup měšťanů

V době Karla IV. panovala představa, že společnost je z boží vůle rozdělena na tři stavy: na ty, kdo se modlí, na ty, co válčí, a na ty, co pracují. Protože však od 13. století začala hrát v Českém království významnou úlohu města, počal se třetí stav, původně rolníků, rozpadat na dva samostatné stavy. To vedlo ke sporům, zda jsou měšťané poddanými nebo naopak svobodnými lidmi. V královských městech byl jejich jedinou vrchností panovník, čímž se měšťané dostávali na úroveň šlechty. Majetkově pak mnozí měšťané velkých měst šlechtice dokonce přesahovali. Jako stav však města začala hrát větší roli až během husitské revoluce.

Ve všech sociálních prostředích, tedy v šlechtickém, městském i venkovském, panovaly značné majetkové rozdíly. Bohatých šlechtických rodů bylo jen několik desítek. Naopak k nižší šlechtě, označované jako zemani, vladykové nebo rytíři, patřily stovky či spíše tisíce rodin, které mnohdy vlastnily pouze jedinou vesnici. Podobně tomu bylo i ve městech. Bohaté patricije, kteří svůj majetek získali především obchodem a důlním podnikáním, nacházíme pouze v Praze, Kutné Hoře, Jihlavě či Brně.

To, kde a komu jste se narodili, do značné míry ovlivnilo vaši budoucnost. Neznamenalo to ale, že by lidé neměli možnost zvolit si svou vlastní cestu. Venkované i měšťané se mohli volně stěhovat. Venkované samozřejmě museli napřed splnit všechny poddanské povinnosti v daném roce. Přistěhovalectví do měst a městeček tak vrchnost nemohla nijak omezovat.

Ve většině měst relativně úzká vrstva nejmajetnějšího obyvatelstva ovládala městské rady, i když v době Karla IV. stále více do městských rad, a tudíž do rozhodování o městském hospodářském a politickém životě pronikali nejrůznější řemeslníci. Střední řemeslnické vrstvy tvořily v době Karla IV. většinu městského obyvatelstva. Spodní vrstvy včetně nemajetných často zahrnovaly kolem 30 % obyvatelstva, avšak jejich sociální a politický význam byl nepatrný. Rovněž na venkově můžeme mluvit o existenci venkovských boháčů, mezi něž patřili rychtáři, mlynáři, krčmáři a velcí statkáři, kteří hospodařili na několika lánech.

Existence bohatých sedláků, kteří nakupují pozemkový majetek, půjčují peníze či se přestěhovávají do měst, svědčí o tom, že na vesnici panovala značná sociální různost. Ve městech lidé velmi často měnili svá bydliště, kupovali si honosnější domy či dokonce investovali do pozemků, což ve svém důsledku vedlo k tomu, že se řada měšťanů vlastně stávala více méně šlechtici. Prostupnost mezi jednotlivými sociálními vrstvami byla veliká a dávala lidem možnosti vyšvihnout se v jedné či dvou generacích na vyšší stupínky sociální hierarchie. V době Karla IV. napomáhalo sociálnímu vzestupu i univerzitní vzdělání, jež především v církevním prostředí otvíralo klerikům dveře ke skvostným kariérám. Na druhé straně se jak v šlechtickém, tak v městském prostředí setkáváme s celou řadou případů razantního zchudnutí, jež mnohdy končilo až úpadkem na okraj společnosti mezi žebráky.

Žádné soukromí, zato rozmařilé slavnosti

Volný čas byl pro většinu středověkých lidí 14. století neznámým pojmem. Středověký čas byl totiž především časem nikdy nekončící práce. Charakteristické pro něj bylo, že většinu dne lidé trávili v kolektivu. Rozjímání o samotě bylo vyhrazeno pouze mnichům a panovníkům. Naopak obyčejní lidé, měšťané i venkované, nebyli nikdy sami. Ani ve dne, ani v noci. Soukromí lidé doby Karla IV. téměř neznali.

Z obyčejného, každodenního života naplněného rutinou vybočovaly pouze svátky a slavnosti. Velký význam v lidském životě měly rodinné slavnosti: křtiny, svatby, pohřby. V době Karla IV. se církev pokoušela honosnost těchto slavností omezovat nařízeními o počtu kmotrů či o počtu servírovaných chodů. K církvi se záhy přidávaly s obdobnými nařízeními o počtu hostů a chodů i městské rady, jež se tak pokoušely zamezit vynakládání přemrštěných finančních prostředků na slavnosti, jež často vedly k zadlužení či zchudnutí lidí, kteří se snažili dát okázale najevo předstírané bohatství.

Pro dobu Karla IV. je zároveň charakteristické, že čas nepráce býval vyplněn nejrůznějšími hrami. Jak vyplývá z dobových výpovědí, především rušný život venkovských i městských krčem býval vyplněn karetními hrami, vrhcáby, dámou či hrou v šachy, jež povětšinou mívaly hazardní charakter.

Specifické bývaly i dětské hry. Středověk měl totiž vyhraněný vztah k dětství a dětem jejich hravá léta nijak neupíral. Z archeologických nálezů známe dětské hračky, chodítka, panenky, koníky i stavebnicové kostky. Z městského a šlechtického prostředí máme i doklady o existenci spolků, v nichž chlapci dospívali v muže formou zápasů a her. Ve venkovském a městském prostředí fungovaly i elementární farní školy, v nichž klerici vyučovali patrně výhradně chlapce čtení, počítání a psaní.

Výplata i nájem jen dvakrát ročně

V době Karla IV. již peníze vytlačily tradiční směnný obchod. Většina poddanských dávek a měšťanských daní byla placena v hotovosti. Pouze na venkově vedle úroků v groších a denárech občas přetrvávaly i staré, drobné dávky v obilí, vejcích či domácích zvířatech. Ty však měly povětšinou již pouze rituální charakter a upomínaly na dávnost poddanských vztahů. Rovněž církevní desátky byly ve 14. století placeny v penězích a nikoli v naturáliích. Všichni venkované tedy museli navštěvovat městské trhy, aby zde prostřednictvím prodeje získali nutné prostředky pro placení daní.

Měšťan dopředu nevěděl, jakou daň v daném roce zaplatí. Ve srovnání s úroky placenými na venkově však byly městské daně nižší, a měšťané tak měli větší možnost vytvářet si rezervu pro vlastní podnikání.

Na venkově byly ve 14. století placeny dávky v pravidelné výši, která se nikdy neměnila. Naopak ve městech bylo placení daní závislé na požadavcích městské rady. Ta z vybraných daní odváděla část peněz panovníkovi a část si nechávala na potřebné obecní výdaje, ať již šlo o reprezentaci města, nebo o obhospodařování veřejných prostranství. Z daní tak bylo placeno dláždění cest, opravy hradeb, bran a mostů, stavby radnic, městských leprosárií (izolační domovy pro lidi nemocné leprou), vodovody, vyvážení odpadků apod.

Řemesla Prahy 14. století

Město nabízelo ohromně pestrou škálu různých povolání. Rychle rostoucí Praha, kterou Karel IV. povýšil na jednu z evropských metropolí, je toho důkazem.

Následující graf ukazuje, kolik lidí se věnovalo jednotlivým profesím v Praze 14. století, jak je z dobových záznamů rekonstruoval český historik Václav Vladivoj Tomek. Všimněte si například, že výrobou piva se zabývalo více než 300 lidí, zatímco pekařů bylo o polovinu méně. Praha totiž zásobovala pivem širší okolí a musela navíc v krčmách napojit všechny, kdo městem projížděli. A najdete zde i velmi zvláštní povolání, třeba kytléře, který šil lehké svrchní oděvy, nebo krumpléře, který vyšíval honosné šaty zlatem a drahými kameny.

Na venkově se daně platily z pronajaté rozlohy půdy (ve dvou pravidelných termínech, většinou na sv. Jiří a na sv. Havla), kdežto ve městech byly daně komplexnější. Vždy se platilo z domu či z parcely, k tomu však přibývaly daně z provozovaných řemesel, z obchodu a i ze zemědělské činnosti, tedy ze zahrad a polí. Městská daň však měla povětšinou paušální charakter a nebyla odvislá od zisku.

Pokladna ale mnohdy zela prázdnotou, a proto si městské rady musely půjčovat peníze od movitých měšťanů, kteří touto formou investovali svůj kapitál, a ve svém důsledku tak platili nižší daně než méně majetní obyvatelé města, neboť bohatým půjčovatelům bývala část daně, zaplacená dopředu, odpuštěna. Pokud někdo daň nezaplatil, městské rady ji od něho opakovaně vymáhaly a u chronických neplatičů sahaly i k exekucím majetku.

Kdo s kým a od kolika

Přestože to našim představám o puritánské “době temna” neodpovídá, ve 14. století byla sexualita považována za běžnou součást každodenního života. Církev věřící nabádala, aby svůj sexuální život směřovali k plození dětí a aby dodržovali předpisy, jež pohlavní život během některých částí roku (o svátcích nebo o postu) zakazovaly. V praxi se však lidé těmito nařízeními církve řídili jen částečně.

Předmanželská sexualita byla v této době společensky tolerována, především u mužů, kteří měli vstupovat do manželství se sexuálními zkušenostmi. I církev v tomto ohledu nijak nepranýřovala prostituci, jež byla z hlediska městského hospodaření považována za řemeslo, z něhož se platily daně. V některých městech v době Karla IV., například v Brně, existovaly i obecné veřejné domy, které městská rada za úplatu pronajímala.

Především u vyšších vrstev rodiče zakazovali dětem uzavírat svobodně sňatky, a to pod hrozbou vydědění. Z hlediska církve bylo manželství konsensuálním aktem dvou lidí, do jehož uzavírání neměli zasahovat ani rodiče, ani vrchnosti. Na rozdíl od královských rodin, kde byla uzavírána manželství i mezi malými dětmi, někdy dokonce i mezi ještě nenarozenými dětmi, byl sňatkový věk ve městech velmi vysoký: muži se v průměru ženili ve věku 28 až 29 let, ženy ve věku 23 až 24 let. Většina lidí tak uzavírala manželství až v produktivním věku, kdy již měli možnost přejmout otcovskou dílnu či selskou usedlost a kdy byli muži s to manželku a rodinu finančně zabezpečit.

Nápaditý sexuální život v manželství byl považován za možnost, jak zamezit případné nevěře. Dokonce víme i o nejrůznějších antikoncepčních praktikách, jejichž užívání ale církev nepodporovala, neboť je považovala za stejně nebezpečné a trestuhodné jako uměle vyvolané potraty.

Manželské vztahy byly za Karla IV. často velmi napjaté. Ze soudních pří víme, že ženy hledaly u církevních soudů zastání ve chvíli, kdy je jejich manželé fyzicky napadali či dokonce týrali. Naopak muži, ale i ženy si u soudů stěžovali na neplnění sexuálních povinností druhým partnerem, popřípadě se snažili o dosažení rozvodu z důvodu impotence muže či ženy. Partnerská sexualita přitom nebyla pro duchovní žádným tabu. V kázáních či v lékařských textech, jejichž autory byli klerici s medicínským vzděláním, se již v této době objevují rady, jak nejlépe sexuálně uspokojit ženu.

Přistižení při nevěře dávalo partnerovi možnost beztrestně nevěrnou ženu či muže na místě zabít. Světské zákony velmi tvrdě trestaly i znásilnění. Napadená žena však musela znásilnění dokázat a během znásilnění musela dát najevo, že se bránila, že křičela a byla skutečně napadena. Násilník pak mohl být potrestán, pokud mu bylo provinění prokázáno, dokonce i hrdelním trestem.

Co město, to jiné právo

V době Karla IV. pro každého člověka platilo právo příslušné jeho stavu. Duchovní mohli být souzeni pouze před církevními soudy a nemohli být poháněni před soudy světské, s výjimkou majetkoprávních záležitostí. Šlechtici spadali pod zemské právo a v Čechách a na Moravě mohli být souzeni pouze před zemským soudem. Zvláštní právo platilo pro měšťany. Město od města se přitom právní zvyklostí dosti lišily, i když v obecných principech se naše města ve 14. století řídila buď tzv. norimberským, nebo naopak tzv. magdeburským právem.

Ve městech se stanovovala tzv. policejní hodina, po níž musely být zavřeny všechny veřejné krčmy a kdy se řetězy uzavíraly jak městské brány, tak jednotlivé ulice. Zločiny spáchané v noci a za tmy byly často trestány mnohem přísněji, než ty samé zločiny spáchané během dne.

Panovník byl osobou, která stála nad právem. Král proto nemohl být souzen a poháněn před soud. Karel IV. sám sebe považoval na Bohem vyvoleného vladaře, jemuž z titulu císaře přísluší právo vydávat nařízení a zákony. Zemská obec, reprezentovaná českou a moravskou šlechtou, však nechtěla v jeho době přistoupit na obecně platný, písemně fixovaný zákoník, a raději sama nadále svobodně nalézala právo na zemském soudu. Rovněž ve městech tamní rady svobodně nalézaly právo, přičemž stejně jako zemský soud disponovaly tzv. hrdelním právem, podle něhož mohly viníka odsoudit i k smrti.

Za vlády Karla IV. se stále více prosazoval princip veřejnoprávní iniciativy, jež zamezovala krevní mstě a pravomoci přenášela na veřejné žalobce. V soudním aparátu jak zemského soudu, tak soudů městských se však od soudců nevyžadovalo právní vzdělání. Soudci měli sice k dispozici různé soudní příručky a návody a mohli se odvolávat na precedenty, avšak ve skutečnosti rozhodovali svobodně a bez větších omezení. Především v šlechtickém prostředí se často uplatňoval institut tzv. smírčích soudců. Oněmi smírčími soudci byly obecně vážené osoby, které po dohodě znepřátelených stran vydávaly soudní výroky, vůči nimž nebylo odvolání.

Společně s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic se Karel IV. snažil ze soudního řízení zcela vytlačit tzv. ordály, neboli boží soudy v podobě zkoušení vodou nebo rozžhaveným železem, v předešlých staletích velmi rozšířené. Jejich místo měly zaujmout nejrůznější přísahy, často velmi formalizované. Chybné složení přísahy přitom mohlo na zemském soudu vést i ke ztrátě pře. U soudů, církevních i světských, sporné strany často zastupovali tzv. prokurátoři, kteří byli školenými právníky a kteří mohli stranám vyhrát i předem ztracený spor. I z tohoto důvodu ale byli v této právníci ve společenském povědomí hodnoceni spíše negativně jako lidé, jimž jde především o jejich vlastní obohacení a nikoli o spravedlnost. Studium práv na univerzitě absolventům otvíralo především kariéry v městských kancelářích či v panovnických diplomatických službách či u církevních soudů.

Z Václava Omtelou

Naprostá většina těch, kterým Karel IV. vládl, by jej ani nepoznala. Toho ostatně panovník rád využíval a v přestrojení se účastnil rytířských turnajů. Karel byl totiž už z mládí zvyklý na bitevní vřavu, a nebezpečné rytířské turnaje mu v Čechách nahrazovaly adrenalin bitev. Ostatně celý Karlův život byl o hodně dobrodružnější, než si u „velikána české historie“ představujeme.

Kronikář zachytil jednu z dramatičtějších manželských rozepří, kdy král Jan „naplněn nesmírnou zuřivostí, neboť věřil nejapným slovům“, dorazil se svou družinou na hrad Loket, kde jeho manželka s dětmi pobývala, Hrad obsadil a svou ženu nechal i s dětmi odvézt do Mělníka. „Ale prvorozený Václav, jinak Karel, ve čtvrtém roce svého věku byl tamtéž na Lokti vsazen po dva měsíce do sklepa, takže viděl světlo toliko oknem.“

Křtiny prvorozeného syna krále Jana a jeho manželky Elišky Přemyslovny byly velkou událostí. Mladý král Jan ale měl k dědici trůnu, jehož pojmenovali Václav po dědovi, od začátku poněkud komplikovaný vztah. Podezíral českou šlechtu, že by raději korunovala malého prince českým králem, než aby trpěla vládu přistěhovalce z Lucemburska. A bál se, že jeho žena jim v tom pomůže.

Jan Lucemburský měl v té době spoustu starostí s mezinárodní politikou. Tam mu posloužil i jeho prvorozený syn, kterého v sedmi letech provdal ve francouzském Toulouse za Markétu řečenou Blanku z Valois. Poslové z Francie přinesli Elišce zprávu, že Václav musí okamžitě do Paříže, kde mladičký princ strávil jedenáct let.

Obvykle se lidé mohli ženit a vdávat až od čtrnácti let. V papežské listině, která povolovala sňatek sedmiletých snoubenců, ale Václavovo jméno nenajdeme. Písař ho pojmenoval jménem „Omtela“, což byla zřejmě zkomolenina Václavova latinského jména. A možná také jeden z důvodů, proč Václav přijal při biřmování jméno svého kmotra, francouzského krále Karla (francouzsky Charles, latinsky Karolus nebo Carolus).

Láska k Bohu a vzdělání

Na francouzském dvoře se Karel pilně vzdělával. Nejprve jej učil číst kaplan, a to na výslovné přání francouzského krále, který sám sice písmem nevládl, ale dobře chápal význam vzdělání. Později pak mladý Karel studoval na pařížské Sorboně. Nevíme sice, jestli chodil pravidelně na přednášky, nebo byl spíše studentem občasným, ale rozhodně na něm univerzitní prostředí zanechalo výrazné stopy.

Sediece na sčastnú naší dvú královú stolicí, dvój tohoto světa život máme poznati a lepší sobě zvoliti. Nebo jakžto oblíčej, jenž vidíme v zrcadle, prázdný a nic nenie, takéž hřiešných život nic nenie. Proto Orličník[1] ve čtení praví: Bez něho učiněno jest nic. (...) Hriešný všudy rozkoši rozličných žádá a przní sě jimi a obelstěn bude v žádosti své; nebo útlých věcí žádá, ježto sě v nic navracují. A tak pochovají život jeho s ním; neb když tělesné věci zetlejí, tehdy žádosti jeho sě konají. O druhém pak životě die Orličník. Co učiněno jest v něm, život bieš, a život bieše světlost lidská. Kterak pak učiníme život v něm, aby život byl světlost naše. Učí nás spasitel a řka: Kto jie tělo mé a pie krev mú, ve mně přebývá a já v něm. Kteříž jsú živi od také krmě duchové, přebývají na věky.

VITA CAROLI,
staročeská verze,
originál byl v latině

Svým nástupcům, kteří budou seděti na mém dvojím trůně, chci dáti poznati dvojí život tohoto světa, aby zvolili ten lepší. Představa dvojího života nám v mysli lépe vyvstane, když užijeme podobenství o dvojí tváři. Neboť jako tvář, kterou vidíme v zrcadle, je prázdná a nic neznamená, tak také život hříšníků jest prázdný a bez významu. Proto praví sv. Jan Evangelista: „A bez Něho nepovstalo nic, co jest.“ Hříšník si vždy žádá rozkoší a poskvrňuje se jimi. Sám sebe ale ve svých žádostech klame, protože touží po věcech pomíjejících, které se obrátí vniveč. A tak hříšníkův život končí, když umírá jeho žádostivé tělo. O druhém životě pak Janovo evangelium praví: „V něm byl život, a život byl světlem lidí.“ Kterak žít život s ním a jak následovat světlo Kristovo, nás učí Spasitel: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ Ti, kdo žijí z takového duchovního pokrmu, zůstávají na věky.

VITA CAROLI,
moderní překlad

Také jeho dlouholeté přátelství s významnými učenci své doby (třeba s Pierrem de Rosiѐres, budoucím papežem) v něm podnítilo fascinaci filosofií a teologií. “Co jest to, že taková milost se ve mne vlévá z tohoto člověka?” obdivoval Karel kázání učeného opata Petra původem z Limoges.

Úcta ke vzdělání provázela Karla celým jeho životem. Byl to ve své době jeden z mála panovníků, který uměl číst a psát. Jeho spisy navíc nejsou pouhým výčtem událostí, ale i snahou vysvětlit životní úlohu člověka v kontextu biblických pasáží a současné filosofie.

Ve středověku patřila křesťanská zbožnost k obecným normám. Ovšem Karel byl i na svou dobu neobvykle zběhlý ve čtení Písma svatého a pravidelně chodil ke svátosti přijímání Kristova těla. Bohabojnost dokonce patnáctiletému Karlovi zachránila život. Když dorazil se svou družinou do italské Pavie, unikl jen o vlásek úkladnému atentátu: „O velikonoční neděli, tj. třetí den po mém příjezdu, byla otrávena má družina. A já, ochráněn boží milostí, unikl jsem otrávení, protože velká mše byla sloužena dlouho a já při ní šel k přijímání, proto jsem nechtěl jísti přede mší,“ napsal později Karel ve svém vlastním životopise. „Když pak jsem přišel k obědu, bylo mi řečeno, že má čeleď náhle upadla do nemoci.“

Atentát, za kterým zřejmě stáli milánští Viscontiové, nevyšel, ale předznamenal princův divoký rok v Itálii. Karel se osvědčil a ze zákulisních bojů i první vřavy na bitevním poli vyšel vítězně. Svému otci pomohl udržet vliv v rozbouřené Itálii, ačkoli na pečeti, kterou listiny podepsal, se zatím nemohl titulovat jinak, než „Karel, z boží milosti prvorozený syn českého krále.“

Zpět v nehostinné Praze

Když se mladý Karel v roce 1333 na otcovu žádost vrací do království českého, nečeká jej zrovna příjemné přivítání. Pražský hrad – královské sídlo – je pobořený a Karel musí se svou družinou spoléhat na pohostinnost měšťanů. Karla navíc čeká bolestné zjištění: jeho matka je již tři roky pochována. Naposledy ji zřejmě viděl ve svých sedmi letech.

Otec Jan Lucemburský byl samozřejmě stále českým králem, a protože byl neustále v cizině, obával se, že by se česká šlechta mohla Karla zmocnit. Preventivně tedy Karla obdařil tradičním titulem markraběte moravského. Nechtěl být totiž ve svých osmatřiceti letech nositelem titulu „starý král“, a zároveň tak upevnil i Karlovu pozici v rámci českých struktur – dřív, než se o to pokusili čeští páni.

Karel se hned pustil do oprav a budování – vzorem mu byl dvůr francouzského krále. Však také v Praze chtěl co nejdříve uvítat svou manželku. Ta ale nečekala, až bude rekonstrukce Pražského hradu dokončena, a dorazila za Karlem už v roce 1334, po tříletém odloučení. Mladý Karel se ukázal jako schopný diplomat: uměl poznat, kterým přáním české šlechty vyhovět a kde naopak přitlačit. Postupně se mu dařilo oddlužovat královský majetek a získávat vliv.

Potom přijidechme do Čech, v nichžto jsme nebyli jedenácte let. I nadjidechme pak, že několik let před námi matka naše řečená Elška byla umřela. (...) Nenajidechme ani otce ani mateře, ani bratra, ani sestry, ani žádného známého. Řeči také české ovšem jsme byli zapomenuli, jiežto potom opět zasě jsme sě naučili, tak že jsme mluvili a rozuměli jakžto jiný Čech. Z božie pak milosti netoliko česky, ale vlasky, lombardsky, německy a latině tak mluviti, psáti a čísti jsme uměli, že jeden jazyk z těch jakžto druhý ku psaní, mluvení, ke čtení a k rozumění byl nám hotov.

VITA CAROLI,
staročeská verze,
originál byl v latině

Potom jsme dorazili do Čech, kde jsme nebyli jedenáct let. Shledali jsme, že před několika lety zemřela naše matka Eliška. (...) Nenalezli jsme v Čechách ani otce, ani matku, ani bratra, ani sestry, ani nikoho známého. Také českou řeč jsme úplně zapomněli, ale postupně jsme se jí opět naučili, takže jsme mluvili i rozuměli jako jakýkoli jiný Čech. Z boží milosti jsme pak uměli hovořit, psát a číst nejen česky, ale i francouzsky, italsky, německy a latinsky, a to tak, že jsme každý z těchto jazyků zcela plynně ovládali.

VITA CAROLI,
moderní překlad

Ve svém životopise si pak stěžuje, že jej tyto úspěchy jej nejspíš poškodily: česká šlechta žalovala jeho otci, že mladý Karel získá velký vliv a bude moci „starého krále“ vyhnat, kdykoli bude chtít. Šlechtě sázka na osvědčenou taktiku – vrazit klín mezi otce a syna – vyšla. Jan Lucemburský si vzal zpátky titul markraběte moravského a Karel se musel zase podepisovat jen „prvorozený syn českého krále Jana“. Dal si ale pozor, aby rozkoly s otcem nepřerostly mez společenské únosnosti. Při Janově údajné výbušné povaze to jistě nebylo jednoduché, ale právě schopnost trpělivého sebeovládání se Karlovi hodila v jeho budoucích plánech.

Jakkoli byl Karel s otcem v rozporu, v zásadních otázkách museli táhnout za jeden provaz. A sám Jan se po téměř desetiletí rozporů a politikaření zasadil v roce 1341 za to, aby jeho syn získal nástupnické právo na český trůn, což uvítala česká šlechta a samozřejmě i Karel.

Poslední roky tak Karel a Jan strávili mnohem častěji bok po boku, ať už při slavnostech, nebo v bitvách. Z té nejslavnější bitvy u severofrancouzského Kresčaku v srpnu 1346 se nám dochovala i památná poslední slova padnuvšího Jana Lucemburského. Když sluhové oznámili slepému Janovi, že jeho francouzští spojenci se dali před anglickými vojsky na útěk, pronesl památnou větu: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal.“ Kronikář zaznamenal i méně známý dovětek: „Ale zaveďte mne tam, kde zuří největší válečná vřava. Pán buď s námi, ničeho se nebojme, jenom pečlivě střežte mého syna!“ Družina poslechla Janovy pokyny, a tak Karla, poraněného, leč „udatně bojujícího, přes jeho odpor a proti jeho vůli z této bitvy vyvedli a zavedli na bezpečné místo.“

Půtky s Němci i Židy

O národnost Karla IV., císaře římského a krále českého, se vedou dodnes spory. Zatímco Češi v něm logicky vidí svého panovníka, Němci jej naopak mohou vnímat jako krále hovořícího německy, který se češtinu musel až dodatečně doučovat. Obviňování českých králů z možného zaprodání české země Němcům patřilo k jakémusi kronikářskému evergreenu té doby.

Odkaz Karla IV. jde proti rozdělování lidí podle řeči. Panovník plynně hovořil česky i německy, a od počátku své vlády se snažil aplikovat své evropské zkušenosti na vládu v Čechách.

Kronikáři dokonce zachytili šíření jakési konspirační teorie: „Potom se za pobytu králova na Moravě začala v celých Čechách šířiti klamná pověst, že král zamýšlí všechny Čechy odstraniti ze země. Takovou řeč vymyslili někteří darmotlachové, kteří chtěli učiniti krále nenáviděným u veškerého lidu.“

Ve středověku byl pohled na národy trochu jiný, než dnes. Státy, tak jak je nyní známe, ještě neexistovaly. Místo jednoho Německa tu bylo Bavorsko, Porýní, Braniborsko, Vestfálsko... Češi ovšem tradičně vnímali Němce jako „ty, kteří nemluvili česky“. Tak alespoň o Němcích píší Dalimilova a Zbraslavská kronika.

Zvláště autor Dalimilovy kroniky ve svých textech často přímo i nepřímo varoval před cizozemci, kteří se usazují v Čechách. Jeho kronika podává informace o vyhrocených národnostních střetech a napjatých vztazích mezi Němci a Čechy na českém území. Naopak opat zbraslavského kláštera Petr Žitavský, původem Němec, byl představitelem umírněnějšího českého patriotismu. Příslušnost k národnímu celku chápal na základě území, nikoli nutně jen jazyka.

Tam, kde Dalimil akcentoval národnostní konflikt, mluvil Petr Žitavský, pokračující v psaní Zbraslavské kroniky, spíše v neutrálních pojmech. Někdy se dokonce přímo vymezoval proti narativu kolektivní viny: „Kdo zabil Albrechta, krále římského? Zda to neučinili Němci? Zajisté, ale zda bude proto vinno zločinem věrolomnosti veškeré plémě plodné Germánie?“

Na dvoře Karla IV. panovala snaha usmířit dlouholeté sváry mezi Čechy a Němci, a někteří historikové dokonce mluví o cíleném potlačování povědomí o národnostně motivovaných konfliktech, a to i směrem do minulosti. Karel IV. věděl, že význam Českého království bude vždy odvozen z evropského kontextu, a snažil se tuto pozici upevnit obezřetnou diplomacií. Jeho cílem bylo upevnění Čech jako „zvlášť vznešeného článku říše římské“. Hmatatelným výsledkem Karlových snah byl významný říšský dokument Zlatá bula Karla IV., jakási ústava, která byla platná až do roku 1806, kdy římská říše definitivně zanikla.

Půjčování peněz u Židů (dobová kresba)

Pragmaticky – a z dnešního pohledu velmi nemilosrdně – Karel IV. přistupoval k Židům. Židé tvořili ve středověku zvláštní, izolovanou a většinovou společností přehlíženou kategorii obyvatel. Ve většině měst, a také v Praze, byli Židé pod ochranou panovníka, za kterou mu vydatně platili. Kromě různých řemesel byli totiž jediní, kteří mohli vykonávat pro křesťany zapovězenou lichvu, tedy půjčování na úrok.

Karel bral ochranu Židů relativně vážně, alespoň v českých městech, kde měl vliv a mohl tak za organizované pogromy rozdávat přísné tresty. Tam, kde takový vliv neměl, ale Karel neváhal obchodovat až neuvěřitelně pragmaticky s tím, čemu nedokázal zabránit. Máme tak zprávy o tom, že umoření půjčky Karlovi může být provedeno „při nejbližším pogromu“, kdy město může převzít domy po těch, kteří budou během pogromu ubiti. Není tedy divu, že v Německu se na císaře Karla vzpomíná i ve světle těchto pragmatických rozhodnutí.

Na turnaj v převleku

Z hodin dějepisu máme Karla IV. zažitého především jako moudrého vládce. Karel sedí na trůně, Karel se modlí v kapli, Karel s číší na Karlštejně... Málokdy si jej představujeme s mečem v sedle koně. Přitom Karel měl za sebou neuvěřitelná válečná dobrodružství. Byl to Lucemburk ze staré školy a rozhodně se nevyhýbal osobnímu nasazení.

Rytířské souboje ve středověku

Ve svém vlastním životopise vzpomíná na dramatické chvíle, kdy dobýval zdánlivě nedobytná italská města, plížil se nocí přes Alpy, unikl nejednomu atentátu a bil se na bitevním poli proti přesile.

Když Karel potřeboval najít pro nějaké své tažení rytíře, měl na jejich získání osvědčenou fintu. Uspořádal rytířský turnaj a dobrodružství hledající šlechtice, kteří se na něj sjeli, se pak pokusil přesvědčit, aby se k němu přidali.

Turnajů – v té době již víceméně zakázaných – se král Karel účastnil nejraději v přestrojení. Šlo o obdobu dnešních drsných undergroundových zápasů, kde platí jen málo pravidel. Rytíři na koních se proti sobě rozjeli a snažili se shodit druhého tupým bodcem.

Karlovi se zřejmě dařilo, v přestrojení vyhrával a vyhrával, až jednou nevyhrál. Až ve 20. století se ukázalo, že právě Karlův úraz páteře, který utržil v roce 1350 nejspíše během turnaje, způsobil jeho dlouhou nemoc a upoutal jej na lůžko.

Přestože se král zotavil a opět sedl na koně, z kostry je zřejmé, že se už do konce svého pestrého života pořádně nenarovnal. Pro české země možná toto zranění bylo paradoxním požehnáním. Čas, který už Karel nemohl trávit na turnajích, rozhodně dokázal velmi plodně vyplnit.

Málokterý český panovník se dnes u dětí školou povinných i jejich rodičů těší takové popularitě. Snad i proto, že stopy Karla IV. jsou dodnes patrné všude po Evropě. Podívejme se na tři instituce, které založil a jimiž přímo ovlivnil životy lidí po následující staletí.

Nevybrali jsme je jen pro jejich notorickou známost. Tyto stavby, tedy univerzita, katedrála a most, především reprezentují komplexnost Karlovy vlády. Jsou symbolem rozvoje českého království, při němž vládce nemyslel pouze na nutnost vybudovat vzdělávací a duchovní instituce, ale uvažoval i ryze prakticky. Praha se díky němu stala aspoň na čas kulturním a zároveň funkčním urbanistickým centrem střední Evropy.

Chrám měl být srdcem Prahy, architektonický div hodný patronů českého národa. Univerzita byla pomyslným mozkem města, jenž do ní stahoval učence z celé Evropy. Most pak zastával roli hlavní dopravní tepny metropole, jejíž populace se za Karlovy vlády výrazně rozšířila: podle odhadů v pražských městech žilo v sedmdesátých letech 14. století přes 45 tisíc obyvatel.

Studium na učení pražském za Karla IV. vypadalo jinak, než dnes. Čtyři fakulty - artistická, lékařská, právnická a teologická - byly otevřeny profesorům i studentům z celého světa.

Na univerzitu za Karla IV. nastupovali chlapci přibližně ve čtrnácti letech. Neexistovaly střední školy, ale od studentů se očekávala znalost čtení a psaní. Získání magisterského titulu trvalo klidně až do třiceti let věku.

Karel založil pražskou školu jako kompromis mezi univerzitou žákovskou (taková byla v Padově) a profesorskou Sorbonnou. Pražská univerzita tak měla částečnou studentskou samosprávu, ale držel nad ní ochrannou ruku král. Žáci svým profesorům platili za každou přednášku zvlášť. Profesoři pak byli placeni pouze dvakrát do roka. Někteří mistři žili na univerzitních kolejích a žáci studovali u nich doma. Jiní mistři působili v klášterech, které je živily, a na univerzitě učili spíše externě.

Velkou změnou byl pro pražské učení tzv. Dekret kutnohorský, který za vlády Karlova syna Václava IV. přeměnil mezinárodní univerzitu na převážně českou. Na protest proti přerozdělení hlasovacích práv ve prospěch Čechů opustilo univerzitu přes pět set německých profesorů a studentů.

K dalšímu významnému rozdělení na českou a německou univerzitu došlo v roce 1882. Císařský výnos tehdy na žádost skupiny konzervativních českých politiků ustanovil českou a německou univerzitu Karlo-Ferdinandovu. Na té německé učil třeba Albert Einstein, krátce před tím, než publikoval přelomovou obecnou teorii relativity. V roce 1918 tzv. “lex Mareš” uzákonil rozdělení a určil, že česká Karlova univerzita je pokračovatelkou té původní. V roce 1938 byla ale česká univerzita zavřena, zatímco německá část fungovala i během druhé světové války.

Doktory, mistry a žáky na kterékoliv fakultě i mimo ní, ať přijdou odkudkoliv, jak na cestě, chceme zachovat pod zvláštní ochranou a záštitou našeho majestátu, a postaráme se o to, aby ty svobody byly ode všech a každého jednoho neporušitelně zachovávány.

“Tradice a stáří jistě hraje roli v postavení naší univerzity. Jde o místo, historii, o osobnosti, které zde studovaly. To vše se profiluje v jejím obraze,” myslí si Royt. “Souvisí s tím i péče o historické dědictví univerzity. Máme třeba dochované seznamy studentů, kteří zde vystudovali ve 14. století.”

Za komunismu byla Karlova univerzita pod částečným dohledem státu. Některé fakulty to postihlo více, jiné pokračovaly vlastně bez větších zásahů. “Třeba lékařských fakult se ideová omezení příliš nedotkla,” podotkl Royt. “Také matematicko-fyzikální fakulta si mohla pracovat, na čem potřebovala.” Možná i proto, že jen málokdo rozuměl tomu, co matfyzáci zkoumají.

Pro studenty přítomnost na „Ukáčku“ kromě prestiže znamená i určité povědomí o historických souvislostech. “Jde o to takové zázemí rozvíjet, naplňovat a oživovat,” míní Royt.

Právě Karel ještě jako kralevic pokládal s blízkým přítelem Arnoštem z Pardubic a svým, v té době už osleplým otcem Janem Lucemburským základní kámen katedrály. Zasahoval do plánů prvního stavitele, slavného Matyáše z Arrasu, a po jeho smrti zřejmě sám oslovil otce mladého nadaného stavitele Petra Parléře, který převzal vedení stavby v pouhých třiadvaceti letech!

Risk panovníkovi vyšel. „Je to takový český Da Vinci,“ směje se pracovník kapituly pro správu katedrály Damián Faber. „I když to byl Němec,“ doplňuje po cimrmanovsku. Nadsázka to není zase tak přehnaná. Mladý stavitel přeměnil klasickou linearistickou katedrálu francouzského typu do stavby, která se řadila mezi absolutní uměleckou špičku své doby.

Petr Parléř spolu s Karlem IV. vypracoval plán na kapli svatého Václava, srdce katedrály vykládané drahými kameny, ve které na modlícího se panovníka shlížela socha svatého Václava v nadživotní velikosti. Vytesal ji sám Parléř, kromě architekta též zručný sochař, který k tomu účelu zřejmě dostal od Karla IV. k dispozici světcovy ostatky. Když totiž vědci sochu porovnávali s lebkou svatého Václava, zjistili, že přesně odpovídá předpokládané podobě českého patrona.

Běžný návštěvník se do kaple nedostane. Podívejte se do ní alespoň v naší video reportáži.

Epilog

Je těžké oddělit Karla IV., označovaného za „největšího Čecha“ a „Otce vlasti“, od legend, které jej obklopují. Už za svého života byl Karel pro poddané i šlechtu velkou neznámou, o to těžší je pochopit ho s odstupem staletí. Vždyť my sami máme občas problém zorientovat se v současném světě, který nás obklopuje.

K našim předkům ze středověku máme blíže, než si myslíme

Právě proto má smysl pokusit se s pokorou a otevřenou myslí porozumět životu lidí, kteří žili dávno před námi. Přes všechny technické pokroky a možnosti naprosto se vymykající chápání středověkého člověka, přes to všechno jsme našim předkům blíže, než si myslíme. Také oni hledali smysl života v rodinném zázemí, sousedech a dobré práci. Také oni se scházeli u piva a kritizovali městské radní. Měli rozporuplný vztah k cizincům, které jejich panovník pozval, přestože pak byli rádi za peníze, které díky tomu do českých zemí tekly. Nejen během křtin, pohřbů, Velikonoc a dalších náboženských oslav si dobře uvědomovali svou hříšnou nedokonalost, smrtelnost, bázeň z neznámého a význam milosti.

Ještě zřejmější byla pro lidi ve středověku jejich závislost na blízkých lidech. Věděli, že jeden člověk, sám, izolovaný, nezmůže nic. Věděl to i císař a král Karel. Když píšeme, že co vše založil, postavil, zbudoval a pozvedl, snadno zapomínáme, že sám Karel zdůrazňoval, že potřebuje radu, vedení a povzbuzení. Za legendou o českém králi se skrývá skutečný člověk z masa a kostí (a také krve, žluči a hlenu, dodal by jistě jeho dvorní lékař).

Karlův příběh ukazuje jako málokterý jiný, že člověk, který porozumí své době, může ovlivnit životy mnohých, a to na celá staletí. Karel IV. má zásluhu na vzdělanosti a kultuře českého národa. Starosti i radosti našich českých, německých a židovských předků jsou překvapivě srozumitelné. Snad proto, že v nich vidíme sami sebe. I když není Otec vlasti naším biologickým otcem, můžeme říct, že kousek Karla v sobě máme všichni.