Na cestě proti toku času se musíme zastavit nejprve u 14. května roku 1316. Tehdy spatřil světlo světa třetí ze sedmi potomků a první ze synů českého krále Jana a jeho manželky Elišky. Po matce Přemyslovec, po otci Lucemburk, během křtu přijal jméno zemského světce svatého Václava a vlastně již od svých prvních krůčků sdílel úděl korunního prince. Tak byl v pouhých čtyřech letech násilně vytržen z matčiny náruče a po dva měsíce vězněn v jakémsi sklepení, které spojovalo s vnějším světem pouze zamřížované okénko - to aby mladého prince nemohla pro své zájmy politicky využít česká šlechta. A mnohé napovídá, že se dědic trůnu s následky otcovy brutální výchovy nikdy zcela nevyrovnal a že trpké vzpomínky vložil jako zralý muž do půdorysu Karlštejna, kde nechal zbudovat malým okénkem spoře osvětlenou, drahokamy a ostatky svatých zdobenou kapli, do níž se zavíral na celé dny.
Jak Václav ke jménu Karel přišel
Jiné - a znovu ne vždy radostné - vzpomínky však Karla spojovaly i s Francií, kam byl poslán roku 1323 a zde svěřen do péče otcovy sestry, francouzské královny Marie. Lesk dvorského života zprvu jen prohloubil osamělost mladičkého prince, která se ještě zvýšila po předčasné smrti jeho laskavé opatrovnice.
A jako by to nestačilo, beztak vetché vazby k ztracenému domovu dále oslabilo biřmování, při němž francouzský král a kmotr v jedné osobě Karel IV. propůjčil synovci své jméno. Jméno Václav, zraňující francouzské ucho, rychle ustoupilo do pozadí, a přestože se opat zbraslavského kláštera Petr pokoušel zachovat obě jména, s novou a české tradici v podstatě nesrozumitelnou identitou se po čase smířil jak její nositel, tak jeho okolí.
Karel IV.
Plynulý rytmus dnů všedních i svátečních u pařížského dvora zpřetrhal rozkaz krále Jana, jenž Karla přivedl do Lucemburku. To se psal rok 1330, ale nezdá se, že by starobylé sídlo lucemburských hrabat učinilo na dědice koruny hlubší dojem.
Záchrana z vůle Boží
Zásadní zkušenost učinil teprve na italské půdě, kam dorazil po otcově výzvě o dvě léta později. Hned v Pávii si s Karlem zahrála v kostky náhoda, když šťastně unikl léčce, kterou měli nastražit milánští spiklenci. Zbožný mladík odmítl jíst před velkou mší, a když konečně dorazil ke stolu, trápila jeho spoluhodovníky zvláštní nevolnost. Rychlé vyšetřování záhy odhalilo, že pokrm otrávil jeden ze služebníků, přičemž Karel nepochyboval, že jej zachránila Boží vůle. Pouze nebesům a zásahu svaté Kateřiny Karel připisoval i své první vítězství v bitvě u San Felice 25. listopadu roku 1332. Zde si také vysloužil rytířské ostruhy a náhle vzrostlé sebevědomí zvěčnil výstavbou hradu, který pojmenoval Monte Carlo. Veřejně tak vyjádřil své nároky a bezmála renesanční pojetí moci ctil po celý zbytek života. Jen v českých zemích nechal zbudovat čtyři Karlštejny…
Zvláštní pocit vyvolenosti dále umocnil zvláštní sen, který se měl Karlovi zdát v noci z 15. na 16. srpna roku 1333. A jako se po San Felice obracel v modlitbách ke svaté Kateřině, tak si opakovaně připomínal toto vidění od Terenza, které si vyložil jako varování nebes, aby jednou provždy odložil vojáckou prostopášnost. Ještě po letech si Karel připomínal, jak se sám sobě odcizil a vnitřně znejistěl a jak mu jediný sen ukázal, že Boží pomoc může získat jen z titulu ctnostného a bohabojného vladaře.
Ve znamení upřímné zbožnosti také Karel spravoval všechny svěřené državy a opatrně se snažil o reformu císařství. Právě smysl pro přirozený (Boží) řád vedl jeho první kroky na české půdě, kam vstoupil v hodnosti moravského markraběte na konci roku 1333. S vědomím vyššího poslání se roku 1346 podrobil volbě kurfiřtského kolegia a přijal říšskou korunu a následujícího léta se nechal korunovat českým králem.
Karel IV.
V roce 1349 konečně usedl na trůn Karla Velikého v Cáchách, o šest let později jeho skráně ozdobila železná lombardská koruna a v Římě i císařský diadém. Tehdy také završil svou proměnu z Václava v Karla IV., a protože všichni jeho jmenovci vládli jak Německu, tak Francii, ve vlastních představách stanul v čele křesťanské západní Evropy, v čele obce vyvolených.
Otec vlasti, otčím říše
Uprostřed ledna roku 1349 Karel IV. vydal pozoruhodnou listinu. Nejprve se přihlásil k povinnostem vladaře, zejména pak k upřímné starosti o věrné v celé Svaté říši římské, aby na stejném místě vyjádřil lítost, že nyní dal přednost Českému království, k němuž pojal takovou náklonnost, že ve městě Praze zřídil vysoké učení. Samo privilegium však vypovídá dvojznačným způsobem. Nové generální studium sice bylo vyvázáno z říšského svazku, nicméně zakladatel vzal pražské učení pod svou ochranu, a to z moci a titulu římského krále. Čím tedy Praha byla? Říšskou, nebo snad českou univerzitou?
V minulosti rozhořčeně probíraná otázka vynesla Karlovi pochybný titul Otce vlasti a otčíma Svaté říše římské. Sotva však právem, byť spletitost jeho úvah a plánů mátla již současníky. Kam tedy Karel IV. mířil a co se skrývalo za jeho úslužnou zdvořilostí, nad níž se pozastavil básník Francesco Petrarca?
Zajímavou odpověď nabízejí Karlovy listiny, jež se opakovaně zaklínají ochranou utiskovaných a výslovně zdůrazňují příčinný vztah mezi blahem poddaných a rozkvětem obce. Proto měli narušitelé zemského míru hradit způsobené škody, a nikoliv jen soudní pokuty. Ve jménu všeobecného prospěchu Karel IV. rušil nové jezy na řekách, jež překážely rybám, a z říšských měst uvážlivě snímal, případně alespoň mírnil břemena, která brzdila nebo zatěžovala dálkový obchod. Ale především: Karlovo dobrodiní mohli velebit nejen v Praze a Vratislavi, nýbrž i v Norimberku, Kolíně či Frankfurtu.
Karlštejn v celé své kráse
Obecný prospěch měl Karel IV. na mysli také mezi léty 1355 a 1356, kdy připravil dva zákoníky, Maiestas Carolina pro české země a Zlatou bulu pro říši. Časové souřadnice prozrazují, že vsadil na lesk právě nabyté císařské koruny a že se písemnou kodifikací zemských a zeměpanských práv ve vztahu k vlivným šlechtickým rodům pokusil definovat hranice veřejného zájmu. Uspěl pouze zčásti: zatímco odpor českých urozenců přiměl Karla k prohlášení, že celé zákonodárné dílo beze zbytku shořelo, na dvorských sjezdech v Norimberku a Metách přece jen dosáhl přijetí zákoníku říšskými knížaty, jež se tak mohla začlenit do budování sakrálně pojatého říšského prostoru.
Nelze pochybovat, že se Karel IV. pokládal za vyvoleného a zvláštní přízní nebes obdařeného dědice univerzálního impéria. Tváří v tvář moci a vlivu říšských knížat si však rychle uvědomil, že nemůže uspět bez spolehlivého zázemí. To hledal a nalézal v zemích Koruny české, které se snažil propojit se západní Evropou jemně utkanou sítí nejrůznějších vazeb. A takto můžeme hodnotit i pražské učení, které bylo projektováno jako teologická instituce a fakticky po bezmála půl století plnilo roli jakési "říšské" univerzity.
Karlštejn
Antisemita, nebo pragmatik?
Jak se slučuje představa starostlivého vladaře a hospodáře s událostmi nešťastného roku 1349, kdy říšská města postihla vlna strašlivých pogromů? V dokumentu ZDF vystupující norimberský archivář Johannes Heil vladaře Karla IV. přímo obvinil, že sice chránil Židy ve vlastním království, ale že obce za hranicemi dědičných lucemburských držav vydal na pospas svým stoupencům.
Davové šílenství vzešlé z hrůz morové rány se obracelo proti Židům již od roku 1348, nicméně více než třem stovkám židovských obcí na říšské půdě náležel od poloviny 13. století status služebníků císařské komory. Přímá královská ochrana se nadto doplňovala se zájmy městských rad, jimž náležel zajímavý díl židovského desátku.
Stačilo však málo a rozhořčení ulice přerostlo v masové vraždění. V Basileji se upalovalo ve zvlášť vystavěném domě na ostrově uprostřed Rýna, k nesmírným krutostem došlo ve Frankfurtu a začátkem prosince zachvátil "židovský požár" i Norimberk. Počet zdejších obětí se zastavil u strašného čísla 562, ale co je podstatné, pogromu předcházel Karlův souhlas se stržením několika židovských domů, které omezovaly tržiště. Souběžně Karel vydal dobrý půltucet listin, v nichž rozhodl o osudu židovského majetku dříve, než ztratil své majitele.
Logo televize ZDF
Ještě dříve, než zazní rozhodný odsudek, si připomeňme, že Karlovo postavení na říšské politické scéně nebylo kolem roku 1349 bez slabin. Sotva pomazaný a řádně korunovaný římskoněmecký král zápasil s vysokými dluhy i vratkou náklonností říšských knížat a bohatých měst. Snad doufal, že si shovívavým postojem zajistí náklonnost mocných, a ve chvíli, kdy nedokázal změnit běh událostí, pragmaticky zneužil cizího neštěstí k vlastnímu prospěchu. Ostatně sám záhy rozpoznal rozsah tragédie a již v květnu roku 1350 vyjádřil lítost nad zmatkem, jemuž padli za oběť nevinní Židé.
Nebyl jenom "náš" nebo jen "jejich"
Vraťme se však z oněch smutných časů na počátek našich úvah - k otázce, kým vlastně Karel IV. byl. Čechem, Němcem, nebo snad dokonce zakukleným židobijcem? A můžeme vůbec hodnotit dávno zmizelý svět, k němuž nás sice poutá vědomí souvislostí, nicméně sami sdílíme hodnoty, které jsou tomuto světu nekonečně vzdálené? Karel IV. přece není člověkem naší kultury, která v sobě obsahuje tragickou zkušenost 20. století.
A tak nám ani nezbývá nic jiného, než se přidržet dobových představ, z nichž je patrné, že se Karel nepokládal za Čecha, Němce nebo Francouze, nýbrž za nebeským požehnáním obdařeného správce, jemuž leželo na srdci blaho a prospěch všech věrných křesťanů. V tomto smyslu Karlovo dílo představuje přirozenou položku minulosti české i německé.
A že se stal "největším Čechem"? Co se dá dělat. Bylo by však přinejmenším pošetilé vnímat výsledek hlasování jinak než jako neškodnou kratochvíli. Mimo jiné i proto, že "největším Čechem" byl, je a bude Jára Cimrman.
O autoroviMartin WIHODA Narodil se 14. února 1967 v Opavě. Tamtéž vystudoval gymnázium, pak filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 1990 působil jako asistent a odborný asistent na Ústavu historie a muzeologie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Od roku 1998 pracuje v Historickém ústavu filozofické fakulty Masarykovy univerzity. V roce 2005 se stal docentem pro obecné dějiny středověku, na jaře 2010 jmenován profesorem. |
