Jmenuji se Laura a je mi 33 let. Podnikám, mám malou PR agenturu, jen já a jedna podřízená. Starám se dlouhodobě o pár klientů, kteří dobře vědí, že jsem dobrá (a pro ně i levná), a že se na mě mohou spolehnout, za což dobře platí a já jsem tak finančně nezávislá.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Od malička jsme měla ve všem jasno
Vždy jsem byla ryze pragmatický člověk. Svou budoucnost jsem měla nalinkovanou do posledního detailu. Což je dost s podivem, kdybyste viděli, v jaké rodině jsem vyrůstala. Matka nepraktická, ufňukaná, líná hysterka s každodenní bolestí hlavy, otec neschopný alkoholik.
Naštěstí se mě ujala babička z otcovy strany. Říkala, že já to jednou někam dotáhnu, jako jeden náš prapředek, který se vypracoval z ničeho, vlastnil velkou továrnu a dal práci polovině kraje. Prý mám stejné vlastnosti jako on, a kdybych zůstala se svými rodiči, jen by mě zničili. Jsem za to babičce vděčná. Bohužel zemřela, když mi bylo 19 let, ale to už jsem se postavila na vlastní nohy.
S muži jsem pochopitelně ve svém životě počítala, ovšem vdávat jsem se nechtěla, ale mít dítě, to ano. Nejspíš jen jedno, chtěla jsem se dál věnovat své náročné práci, to by asi s více dětmi nešlo dohromady.
Zamilovala jsem se do „nepravého“
Jenže znáte to, člověk míní… Na jednom večírku mého klienta jsem potkala Martina, tenkrát mu bylo sedmadvacet, je o pět let mladší než já. Byl tam pracovně, živí se jako fotograf, má velký potenciál, jednou o něm možná ještě uslyšíme. I když absolutně nepatří mezi typy mužů, se kterými jsem dosud měla vztah, bylo mi to jedno. Zamilovala jsem se na první pohled, všechno šlo stranou.
I já mu nebyla lhostejná a ten večer jsme skončili u mě. Milování s ním bylo krásné, bouřlivé, nikdy jsem nic takového nezažila. Nemohli jsme se jeden druhého nabažit. Denně jsme se scházeli, až jsem mu zhruba po měsíci navrhla, aby se ke mně nastěhoval. Překvapilo mě, že měl tak málo věcí. Jednu tašku s oblečením a druhou s fotografickou výbavou.
Zpočátku byl náš společný život bezproblémový, hodně času jsme trávili spolu, ale pochopitelně jsme i oba dost pracovali. Dokonce jsem Martinovi díky svým kontaktům sehnala i pár zajímavých zakázek. Martin byl nadšený, zatím se musel hodně otáčet, aby nějakou práci sehnal a náhle byl v situaci, kdy nevěděl kam dřív skočit. Měl najednou spoustu peněz, mohl si dovolit utrácet.
Nezodpovědný a nevyzrálý
Ovšem to byla ta druhá temná stránka jeho nového života. Jak jsem časem zjistila, Martin na to nebyl připravený, byl a vlastně stále je ještě nevyzrálý člověk, kterému úspěch stoupl do hlavy a neumí se s tím vyrovnat. Martin začal chodit do drahých restaurací a barů, peníze rozhazoval po hrstech, kupoval si nové kamarády.
Když na něj všechno prasklo, dozvěděla jsem se, že mi byl i nevěrný a také vyzkoušel nějaké drogy. Jenže tohle všechno se na něj provalilo, když už bylo prakticky pozdě, když se najednou ocitnul na dně. Doma mi lhal, že je všechno v pohodě, vymýšlel si, jak se mu daří, jak ho královsky platí a přitom mu peníze z účtu zmizely závratnou rychlostí.
Kvůli své čím dál tím větší nespolehlivosti přišel i o klienty a pochopitelně se to všechno rozneslo a nikdo mu nechtěl dát práci. A já pořád nic nevěděla. Měla jsem sama dost práce a starostí, a co se s Martinem děje, jsem si nevšimla. Chodil sice často pozdě v noci domů, ale vždy mi to vysvětlil, že měl práci, nebo že si skočil na skleničku. Samozřejmě jsme i dál hodně času trávili spolu.
Všechno se provalilo, když se k nám (tedy ke mně domů) začali trousit věřitelé. Postupně jsem zjistila, že Martin dluží, na koho se podívá, a nejsou to malé částky. Zatím se přiznal ke zhruba tři čtvrtě milionu a já jsem přesvědčená, že je toho mnohem víc. Dostala jsem na něj takový vztek, že jsem ho málem vyhodila z domu. Jenže on se rozbrečel, že prý nikoho nemá, ať mu dám ještě jednu šanci a pomůžu mu. Rodičům se stydí přiznat, ví, jak na něj byli pyšní, když viděli, že se mu daří.
Jsem z toho naprosto zoufalá, mně by se něco podobného nikdy nemohlo stát. Jak jsem jen mohla být tak slepá a naletět mu. Už ho dávno nemiluji, je to pro mě jen slaboch, který si svým způsobem zasloužil to, kam se dostal. Jenže na druhou stranu mi ho je líto, copak ho můžu vyhodit na ulici?
Laura
Názor odborníka: Někdy pomůžeme, když nic neuděláme
Dobrý den, Lauro, k vašemu příběhu a vašim dotazům mě napadá, že často druhému pomůžeme mnohem víc tehdy, když mu nedáme to, co žádá. Nebo o čem si myslíme, že by chtěl. Ale když mu pouze pomůžeme na cestě k dosažení jeho cíle, pokud nás o to požádá. Tehdy se druhý spoléhá více sám na sebe a tím získá dovednosti, které jsou cenné. V budoucnu si bude více věřit a bude si jistější sám sebou. Když už něco dokázal jednou, tak to nejspíš dokáže i podruhé potřetí atd. Získá tím sebedůvěru a sebejistotu.
Nechci tím říct, že bychom neměli druhým pomáhat vůbec. Jen bychom měli více zvažovat, co jim opravdu pomůže. Pomůže v dlouhodobém měřítku, ne krátkodobém.
Píšete, že si o Martinovi myslíte, že je slaboch a již ho nemilujete. Proč tedy máte tendenci mu pomáhat? Z lítosti? Nebo by jste měla pocit viny, kdyby jste to neudělala? Když vás žádal o pomoc, jakou pomoc si představoval? Že za něj zaplatíte dluhy? A co by pro to všechno udělal on? Jenom si sypat popel na hlavu nepomáhá. Již jste mu jednou pomohla a podívejte, jak to skončilo. Buďte rozvážnější, pokud se k tomu rozhodnete podruhé. A nezapomínejte na sebe. Je potřeba, aby jste se postarala i o sebe, nejenom o Martina.
Eva Belešová, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 19. ledna 2015. Anketa je uzavřena.
